Popel...

Je to básnička? Nevím, asi ne. Zamyšlení...? Hmm, na to je to moc mimotělní. Sdělení? To sotva, kdo krom mě viděl orla, aby mi to sdělení věřil? Je to o minulém životě, nebo snad o tom budoucím? Kdo ví, je to prostě popel...

Mám v dlaních popel, lehce ho propouštím mezi prsty. Nad hlavou krouží mi orel, jako by tvrdil, že popelem jsme navěky.

Sypu ten popel do řeky vln, tváře mám suché, srdce plné, a nad hlavou vysoko orlích křídel šum. Otáčím hlavou, snad hledám nějaké znamení, a vůbec mi nedochází, že znamením je třeba právě ten orel.

Sypu ten popel z dlaně do dlaně, vítr mi ho po troškách krade. Nese ho daleko, aby ho nechal klesnout do trávy.

Je jím bílá.

Stojím na místě, v čase zkamenělý, a nad hlavou mi krouží orel.

Snad ten popel nerozfouká víla, až ráno protančí travou.

Stojím na břehu řeky a vnímám popel, orla, vítr a věky.

Pomalu otáčím hlavou, hledám nějaké znamení.

Možná ten orel není orel, ale obyčejný jestřáb. A není to jedno?

Až jednou budu popelem, chci být travou, větrem, šumem orlích křídel.

Chci být součástí tuhleté řeky.

K článku můžete diskutovat ZDE