Válka je o hnisu, o smradu, o bolesti…

Prý když píšu o válce, tak je to samý patos a líbivá slovíčka. Tak jsem to teď zkusil se vší surovostí, s krví a hnisem, se vším hnusem, s hrůzou, a vůbec se vším, co se člověku příčí...

Což nevidí to jiní, jak smrt rozprostírá síť?

Proč jen ti neviní to cítí, když na kosti vyrývá vrub?

Kolik vrubů se vejde do jedné duše?

Snad sto, snad tisíc, snad za každou hvězdu na nebi,

snad za každý strom, snad za každý blesk,

snad za každý po blesku při bouři hrom…?

Vyhřezlá střeva, rozteklý obsah lebky,

urvané ruce a nohy bez těla

těla bez hlavy a rozpárané ženy,

spálené děti a krve přívaly

Obrazy pekla a nad hlavou nebe

poslední výkřik a v poledne tma

smrt ve svém tanci dál cestu si hledá

marné je před ní se schovávat.

Smrad potu a krve, hnijící střeva

pýcha co předchází do hlubin pád

žaludek člověku z toho se zvedá

marná je touha se ze hříchů kát.

Ze země trčí pahýly křivé

přes obzor kouř pluje, ten šedý had

drak strašný vylezl ze svojí sluje

všude jen chaos, nářek a hlad.

Kráčíš tou spouští a nevidíš nic

snad v očích slzy, snad je to hnis

cestičkou v prachu, krev spolu s potem

brázdí ti špinavou pobledlou líc

Napravo nalevo všude jen smrt

tohle je válka, to je tvůj úděl

a tak si člověče za hloupost trp...