Poklady v dědově dílně…

Když už jsem tak minule vzpomínal na lidi, co jsem měl kdy rád, a co už nejsou, nemůžu vynechat ani svého dědu. Měl nejen zlatý srdce, ale i dílnu plnou pokladů…

Můj děda byl hodnej chlap. Vím, zní to jako klišé, ale v jeho případě to byla stoprocentní pravda. Pokud vím, nikdy nikomu neublížil, žil a nechával žít. Dodnes ho za to obdivuju, protože já sám takovej být vždycky nedokážu. S náma, dětma, měl svatou trpělivost. Jen jednou jedinkrát jsem ho slyšel na nás zvýšit hlas, a to proto, uznávám, že už jsme s bráchou a se sestřenicema, tehdy když nás hlídal, fakt řádili. Byl to vlastně tichej člověk, pracovitej, odjakživa se živil rukama, co na nich měl pod opálenou kůží samou šlachu.

Děda měl na sklonku života patálie s očima. Postupně mu doktoři nechávali ,,dozrát" šedý zákal - proto to mléčné sklo na jednom skle brýlí.

Po svých rodičích měl nejen ten krásný srub, co jsem o něm psal minule, ale i dům v Krči. Byl to vlastně docela obyčejnej dvoupatrovej dům, stojící v řadě jiných, se zahradou, garážema a budovou, co se jí říkalo – dílna.

Ta dílna vlastně nebyla větší, než průměrný obývák. Měla několik zašpiněných oken, pod kterýma stály dva stoly se svěráky, malou kovadlinkou a stojanem s brouskem na kliku. Těch šuplíků, skříněk s mosaznými madly a krabic všeho možného - těch pokladů co se tam našlo…

Pro malýho kluka, jako jsem tehdy byl, bylo to místo jako učiněný ráj. Všelijaké plechové krabičky plné starých mincí, mosazných kohoutků k bůh ví čemu, stará kulatá razítka, na kterých už ani nevím, co bylo. Několik petrolejových lamp v různém stádiu použitelnosti, s tím související nádoby na petrolej, fermež, všelijaké laky – což všechno namíchalo tomu místu zvláštní pach. Nebyl to žádný smrad, a i když o vůni by se asi taky moc nedalo mluvit, přesto dnes, když si na to místo vzpomenu – cítím příjemno. Cítím místo, kde voní kůže, olej a dřevo. Cítím lihový vařič a vazelínu. Cítím místo, kde byl nepořádek, a přeci tam vládl tak krásný soulad.

Až do svých třech let jsem také v tom dědově domě s rodiči a bráchou bydlel. To jsem prosím já s mámou a tátou na dvorku dědova domu. Táta tehdy boxoval za US Praha a bylo to na něm vidět.

Vzpomínám si, jak jsem byl tehdy nadšený, když jsem v jedné skříňce, co měla na vnitřní straně dvířek přilepený barevný plakát, co lákal na nevím co, vím jen, že na něm byla krásná slečna ve staromódních plavkách a širokém klobouku, našel starou plynovou masku z První světové války. Byl to takovej ten typ, co měl přišroubovatelnej filtr na dlouhej chobot. Co já se s ní nablbnul. Co na tom, že mě od staré gumy, která do sebe za ta léta nasákla bůh ví co, naskákaly na obličeji fleky…

Tahle fotka, to je ,,bonus" pro studenty katedry Kroupologie. Už jako malej kluk, kterej se hrabal v dědově dílně, jsem spával s bouchačkou, a tak žádám, aby tento fakt byl zanesen do záznamů pro budoucí generace.  :-)))

A nebo tam byly housle. Staré housle, které děda ještě jako kluk nutil, aby vydávaly zvuky podobné hudbě. Smyčec těch houslí měl na jedné straně utržený pramen koňských žíní, takže vypadal tak trochu jako bič. Těm houslím chyběly dvě struny, a přeci jsem na ně ,,hrál"…

Vedle nich na polici také stála stará plastika. Šlo o tři opičky, jedna z nich si zakrývala oči, druhá uši a třetí pusu.

Nevidím, neslyším, nepovím…

Děda toho v životě viděl a slyšel hodně, a taky o tom uměl vyprávět.

Jako malej kluk měl děda vlčáka Lorda. Byl to kříženec německého ovčáka a skutečné vlčice. Ani už nevím, jak k němu děda přišel. Poslouchal na slovo, a i když to nebyl prý žádný obr, byl ostrý jako břitva. Když ho někdo naštval, tak prý šel rovnou po krku – žádný cavyky. Nesnášel uniformy, nikdo nevěděl proč. Jednou k nim na dvorek přišel pošťák, aniž se obtěžoval dát o sobě zvonkem vědět lidem v domě, a málem to nepřežil. Protože to byl mstivej člověk, kterej nechápal, že když ví že je u domu pes, že nemá sám chodit dál, tak Lorda jednoho dne otrávil něčím v kusu masa, co mu hodil přes plot. Dokázat se mu to nedalo, ale děda přísahal na to, že to bylo tak.

Můj děda jako malej kluk se svými rodiči a polovičním vlkem Lordem.

S tím dědovým domem to dopadlo podobně, jako s vlčákem–vlkem Lordem. Lidská hloupost ho zničila. Když se stavělo metro směrem na Kačerov, nějak špatně soudruzi stavbaři spočítali co a jak. Vzpomínám si, že když jsem jako malej kluk u dědy a babičky někdy o víkendu spával (to už jsme s našima bydleli trvale jinde), když byl v noci klid a ticho, jak bylo slyšet, a vlastně i vibracemi cítit, probíhající ražení a stavbu metra pod zemí. Protože byl dům starý, jedna z jeho nosných zdí si na tu pravidelnou vibrační masáž pár let po dostavbě metra zřejmě ,,vzpomněla", nevydržela a praskla od střechy až po dlažbu v přízemí. Do praskliny se vešla mužská pěst. Samozřejmě, že tehdy nikdo z oficiálních míst nedopustil, aby byl jako viník určený výdobytek socialismu, totiž stavba míru – metro.

Odborný posudek to sváděl na kde co a nakonec to skoro vypadalo, jako by si děda ten barák zničil sám. Statik vystavil pro dům rozsudek smrti a děda s babičkou se museli odstěhovat do garsonky na Jižním městě – v panelákové džungli, která se tehdy právě začínala rozrůstat. Další háček byl v tom, že díky nějakým okoličnostem, srozumitelným jen pojišťovákům, byla i výplata pojistky, v porovnání s hodnotou domu, vlastně směšná.

Dům byl zbouraný, s ním se slehla zem i pod dílnou plnou pokladů. Pozemek získal jeden vlivný soudruh z té tehdejší jediné a správné strany. Říkejme mu třeba – „Tlapák“. Mimochodem, jeho skutečné jméno je skoro stejné. Protože už v té době bylo metro hotové, a další masáž odspodu už asi nehrozila, postavil si soudruh „Tlapák“ na místě dědova domu přepychovou vilu.

Strana platila dobře…

Největší gól zažila babička (to už bylo po dědově smrti), když šla po „Sametu“ k prvním svobodným volbám na Praze 4, aby tam na vlastní oči viděla kovaného soudruha (bývalého…) ,,Tlapáka" s trikolórou na klopě, který byl ve volební komisi za - Občanské fórum…

Kdo tu dobu zažil, ví, co na tom bylo za gól.

Vlastně dneska už se tomu nikdo nediví…

Děda už tady taky dávno není. Dodnes ale, když náhodou přijdu někam, kde je cítit vůně kůže, kolomazi a petroleje, hned si vzpomenu na něj, na jeho dílnu a její poklady…