Smrt táhla pikový eso…(3)

Bylo celkem jasný, že Sullivan nebude tím, koho bude chtít David sejmout jako dalšího. Začala hra na kůzle a tygra…

Davidovi šlo logicky o to, vyplašit Sullivana k smrti a dávat mu na vědomí, jak se k němu blíží. Začal tou vraždou ve Frisku, pak se přesunul do Carson City. Potom měl dvě možnosti. Buď zůstat v Nevadě a vystartovat na toho týpka, co žil stejně jako Sullivan v Las Vegas, nebo si odskočit do arizonského Phoenixu a zaúřadovat nejdříve tam. Potom by se ale musel zase vrátit zpátky do Vegas za Sullivanem. Na tom se mi něco nezdálo, spíš bych se přiklonil k tomu, že zůstane v Nevadě.

Asi bych se měl dát na sázení, risknul jsem to a měl jsem kliku…

--------------------------------------------------------------------------

Objevil se hned druhej den, co jsem začal to místo, kde žil ten „vegasskej“ parťák, šmírovat. Kdybych ho neviděl po několik let v base den co den, snad bych ho ani nepoznal. Mohl si nechat narůst srandovní fousky s bradkou, mohl si nechat svojí, kdysi bohatou a tmavou, hřívu ostříhat na ježka a obarvit na blond – mě stejně neoblbnul. Jeho chůze, gesta, mimika – prostě jsem ho poznal hned, jak se v tý ulici objevil.

Seděli jsme naproti sobě, cucali chladný pivo z orosených lahví a připadalo nám to oběma, jako bychom se viděli naposledy minulej den. Pořád to byl chápavej kluk a nedalo mi moc práce ho přesvědčit pro můj plán. Vysvětlil jsem mu, co všechno bude třeba, aby zařídil a co zařizovat v žádným případě nesmí. Vyměnili jsme si telefonní čísla na mobil a doladili detaily.

Zatím všechno klapalo a byl čas vystřídat tygra za uvázaný kůzle…

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Sullivan byl tak lačnej Davida dostat, že souhlasil prakticky se vším, čím jsem ho krmil. Když slyšel, že jsem opravdu Davida našel a co mám dál v plánu, předl blahem jako kočka. Kůzle se cítilo bejt tygrem…

Sehrál jsem krásný divadýlko, když jsem do mobilu vysvětloval Davidovi, kde se sejdeme a že je to se Sullivanem v suchu, jak mně všechno sežral. Místo i čas byly určený, a když jsme to se Sullivanem zapíjeli, povedlo se mně při nalejvání whisky do skleniček, vhodit do té Sullivanovi něco, co jsem tam hodit potřeboval…

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Udělalo se mu zle přesně podle plánu. Nejdřív sebou začal šít, musel si povolit hedvábnou kravatu, aby se mohl vůbec nadechnout a za chvíli už nestačilo ani to a funěl jako lokomotiva. Ksicht měl bledej a mokrej byl od potu, že by ho jeden mohl ždímat.

Zajímavý, co svede pár zrnek korditu z patrony, ve sklínce s whiskou…

Ti dva molouvé, co dělali Sullivanovi ochranku, chtěli nejdřív volat záchranku, ale naštěstí se mi je povedlo přesvědčit, že autem budeme v University Medical Center, což bylo prakticky za rohem, mnohem rychleji, než se nějaká sanitka dostane k nám. Dotáhli jsme společnýma silama třesoucího se a po dechu lapajícího Sullivana do podzemních garáží jeho podniku a vyrazili jsme do špitálu…

Asi si umí každej představit ten zmatek, jakej panuje u vchodu do každý nemocnice. Sotva jsme vytáhli Sullivana na třesoucích se nohou z auta a nakráčeli jsme do vstupní haly, už u nás byl sanitář s pojízdným křeslem. Pojízdný lehátka mají asi jen pro vážnější případy, i když Sullivan, to se mu musí přiznat, nevypadal vůbec dobře. Posadili jsme ho do křesla a sanitář už ho tlačil před sebou směrem k příjmu. Přes rameno na nás zavolal, abysme si připravili svý doklady, protože je po nás služba u příjmu bude chtít. Když prej někdo veze pacienta, kterej nemůže sám vyplnit formuláře, musí jeho doprovod vyplnit doklady i se svými údaji. Prý nařízení pojišťovny.

Oba bodyguardi se zarazili, protože si buď nechali svý papíry v herně, odkud jsme tak nakvap odjeli, nebo se jim možná moc nechtělo udávat svý nacionále někam do úředního zápisu. Zamával jsem svým průkazem a ujistil jsem saniťáka, že ty papíry se službou dám dohromady já. Saniťák kývnul hlavou a řekl, že mám jet s ním. Těm dvěma srandistům s boulema pod paždím řekl, že jestli mají pod sakama to, co si myslí, že tam mají, tak ať ani nezkouší jít dál. Že by po nich hned skočila ochranka z haly, protože od tý doby, co nějakej ten magor v Kansas City vystřílel půl špitálu, jsou na takový boule pod paždím dost alegický.

Chlapci uznali, že bude nejlepší, když tedy půjdu dál jen já a oni počkají na lavičce na chodbě, až vyřídím to papírování. No, vlastně bych řekl, že si v tu chvíli nevěděli rady a tak tam fakt zůstali trčet. Byl jsem rád, že s náma nejel ten svalovec, co mě onehdá vedl k Sullivanovi do kanclu. Ten by se možná tak snadno odpálkovat nedal…

Saniťák projel skleněnýma dveřma a zahnul doleva, místo doprava, kde byl skutečný příjem nových pacientů. Já šel poslušně za ním a musel jsem se smát. Skrze ty dveře totiž nebylo vidět, že ta chodba, kterou jsme právě jeli, míří k postrannímu východu z budovy. Saniťák se zastavil, já od něho převzal vozík se skučícím Sullivanem a on na moment zmizel za dveřma, co na nich stálo napsáno, že je uvnitř nějaký to nářadí na úklid. Dovnitř vešel saniťák a ven z nich vyšel David, kterej tam nechal blůzu a volný kalhoty - převlek saniťáka. Za pár minut už jsme všichni tři seděli v autě, společnýma silama jsme s Davidem do Sullivana nalili slušný množství whisky a před manipulačním vchodem do haly University Medical Center po nás zůstalo jen prázdný pojízdný křeslo…

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Zatím co jsem v autě se spícím Sullivanem čekal v podzemních garážích jednoho obchodního domu, tak David na Sullivanovy doklady vyřizoval v půjčovně aut náš novej kočár. Jen jsem doufal, že ty nalepovací ,,kotlety", co si David koupil v obchodě s divadelníma rekvizitama, zabraly a jestli nebylo úředníkovi v tý půjčovně divný, že když si David do toho vypůjčenýho fára sedal, že měl na rukou tenký rukavice…

Auto, ve kterým jsme přijeli z nemocnice jsme nechali stát v těch garážích a přesunuli jsme sebe i nalitýho Sullivana do auta, který si právě pan Sullivan na svý jméno půjčil a ani o tom nevěděl. Potom jsme vyrazili po silnici 93 přes Boulder City směrem na jihovýchod – k Arizoně. Cestou jsme zastavili na celkem opuštěným místě a vytáhli jsme Sullivana ven z vozu. David vytáhl velikou stříbrnou bouchačku s tlumičem, vložil ji Sullivanovi do ruky, namířil směrem do pouště a jeho prstem zmáčkl spoušť. Pak jsme mu přilili do krve další trochu alkoholu a jeli jsme dál…

Byla to dlouhá štreka, ale měli jsme kliku a povedlo se nám dorazit bez potíží až do Phoenixu. Sullivana jsme nechali trochu probrat a vystřízlivět, ale jen trochu, aby nebyl schopnej dělat nějaký blbiny. Já jsem skočil koupit do krámu další lahev whisky a taky jsem se stavil v telefonní budce, kde jsem si chvilku hrál s místním telefonním seznamem…

Šlo to líp, než jsem si vůbec plánoval, až jsem se bál, že se nakonec něco podělá. Ve Vegas už určitě dávno zjistili, že Sullivan zmizel a tak nebyl čas na zdržování a my jsme šli do finále.

David si odešel ještě zařídit jednu ,,maličkost", která na něho tady v Phoenixu čekala a všechno bylo připravený na velký představení...

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Stačil jeden telefonát z budky na policii, od starostlivýho anonymního chodce, co si všimnul na ulici nějakýho podezřelýho chlápka, co sedí v autě, vypadá nalitě a vedle sebe na sedadle spolujezdce má střelnou zbraň. Pak už jsme se jen dívali, co se bude dít. Musím se přiznat, že jsem z toho měl stejnou radost, jako David.

Nejdřív přijely dvě policejní auta najednou, každý z jedný strany. Po chvilce se přihnaly další a na West Virginia Ave. to za chvíli vypadalo, jako na policejním parkovišti. Uniformama se to tam jen hemžilo a postava Sullivana, kterej v sobě měl ještě pořádnej hlt whisky a kterýho vytáhli z auta jako šneka z ulity, se v tom hemžení skoro ztrácela. Ještě jsme ho zahlídli, jak ho nakládali s želízky na rukou do auta a to s ním odjelo…

V autě, ve kterým při svém zatčení Sullivan seděl a který si podle záznamů půjčil na svůj průkaz osobně v půjčovně ve Vegas, tedy poldové najdou velikou stříbrnou pistoli s tlumičem, kterou když proženou balistickou expertizou, tak o ní zjistí, že je to přesně ta zbraň, co z ní byl zastřelený jeden chlápek ve Frisku a jeden v Carson City. Oba ti chlápci měli na střelném poranění piková esa, stejná a od stejného výrobce, jako najdou v počtu jednoho dalšího kusu u Sullivna v kapsičce u košile. V přihrádce najdou digitální fotoaparát (samozřejmě se Sullivanovými otisky prstů), v jehož paměti budou jediné tři fotky a to právě obou zastřelených chlápků z Friska a z Carson City a ještě jednoho mrtvýho, o kterým vlastně zatím nikdo nebude vědět... U toho foťáku se najde vytržený list z místního telefonního seznamu, na kterým budou samozřejmě zase Sullivanovi otisky prstů a v němž bude tužkou, kterou najdou v saku pana Sullivana, nakreslený kroužek okolo adresy chlápka, kterej žije tady v Phoenixu a kterej kdysi svědčil u soudu společně s dvěma chlápky, co je podle všeho pan Sullivan sejmul…

Aby toho nebylo málo, tak když z forenzního oddělení udělají na Sullivanově ruce zkoušku na přítomnost spalin, který se na kůži přichytí vždycky, když ta ruka držela střelnou zbraň při výstřelu, tak dojdou k závěru, že Sullivan docela nedávno střílel…

Ještě dřív se ale poldové zajedou podívat na tu zakroužkovanou adresu z toho vytrženýho listu ze seznamu a hádejte, co tam asi tak najdou…?

Kdo si tipnul na to, že tam najdou dalšího, skoro čerstvě mrtvýho chlápka s dírou mezi očima, která bude překrytá dalším pikovým esem, a ke kterýmu bude pasovat ta třetí fotka z foťáku, tak si může připsat bod…

Ptáte se, jaký by mohl mít Sullivan k těm vraždám motiv? A co když ho třeba ti chlápci, který před lety uplatil k tomu, aby svědčili proti jednomu svýmu kámošovi, začali po letech vydírat...? Že by si na to takovej týpek, jako je Sullivan zjednal lidi?

Jasně, normálně asi jo, ale on byl vždycky podivín a těch důkazů proti němu, co se našlo v autě...?

A spadla klec…

Hádejte ještě jednou – jaký trest asi může někdo dostat za tři vraždy? V Arizoně jsou soudci hodně nakloněný starý dobrý tradici v udělování trestu smrti...

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Když jsem se s Davidem loučil, tak si broukal pod svoje směšný fousky, že má vlastně ještě ve Vegas nějakou práci, protože tam ještě pořád bydlí jeden jeho bejvalej kámoš, co se mu zatím nedostalo to, co si zasluhoval. Dal jsem mu jednu radu, aby to nechal trochu uzrát, minimálně až do doby, než bude Sullivan odsouzenej. A když se pak do toho pustí, tak aby trochu změnil postup, přeci jen by nebylo fér narušovat poldům statistiku objasněných vražd tím, že by se další vraždou ve stejným stylu vyskytly pochybnosti o Sullivanově vině...

Řekl mi, že se nemám bát, že na to půjde jinak. Jo, jo, David byl vždycky hlava otevřená…

                                                                 Konec ...

Celý příběh od začátku, si můžete přečíst po kliknutí - SEM