Střípky z dětství - ,,Tři smrky"...

Osmdesátá léta byla v plném proudu, ale dospělost ještě v nedohlednu. Tápalo se, poznávalo a ještě zdaleka nic nechápalo…

Je to zvláštní, ale když se snažím vybavit si dětství, většinou si vzpomenu na to, co se dělo u nás na chatě. Pobyt v Praze, škola a s tím spojené trable – to jako by bylo jen něčím co bylo třeba „přežít“, aby se o víkendu mohlo žít.

A já žil…!

Musím se přiznat, že jsme byli pěkná „kvítka“. Lumpáren byly mraky, zážitků moře a výprasků za ty lumpárny bylo jen tolik, nakolik se nám dařilo ty naše hověziny zatajovat.

Hlavní jádro naší klukovské party bylo čtyřčlenné. Nejmladší z nás byl Tomáš, potom jsem byl já, o něco starší byl Michal a nejstarší z nás byl Michalův bratranec Petr. Během prázdnin počet členů party kolísal a dočasně narůstal o pár kluků (ale i holek), co tam k nám jezdili na prázdniny k babičkám.

Ná téhle fotce stojím úplně vpravo (ten s baretem na hlavě), vedle mě stojí dnes už mrtvý kamarád Michal, ten třetí zprava je Tomáš a úplně vlevo stojí Petr. Tady nám bylo okolo sedmnácti let a Tomášovi čtrnáct.

Petr, Michal, Tom a já jsme ale byli základ. Našli jsme si v lese takové místo, kde na něčem, co bylo malou pasekou, rostly tři smrky. Vlastně tvořily tři vrcholy pomyslného trojúhelníku a uprostřed mezi nimi kdysi rostl další smrk. Z něj už ale zbyl jen vykotlaný pařez.

Ten pařez, i když se za ta léta docela rozpadl, stále v sobě skrývá jedno veliké tajemství.

Už ani nevím, koho z nás to napadlo, ale je jisté, že se to stalo na konci prázdnin.

To místo „U třech smrků“ bylo vždycky svědkem našich nářků právě nad koncem prázdnin a vzpomínek na to, co všechno jsme za ty dva úžasné měsíce stihli vyvést, zažít, vyhrát a prohrát.

A jednou jsme tyhle vzpomínky sepsali na papír a ten jsme zavřeli do skleničky od dětské přesnídávky.

Tuhle „tradici“ jsme potom opakovali každý rok, až snad do nějakých sedmnácti let. Jak už jste možná uhodli, tu skleničku s popsanými listy papíru stále ukrývá ve své dutině ten starý pařez.

Když jsme tam naposledy byl, tak jsem ho už nenašel. Tři smrky dávno padly za oběť některému z větrných orkánů a pařezů je tam najednou víc než dost. Jen ten „náš“ už se dočista rozpadl.

A tak je tam někde pořád ukrytá, kousek pod mechovým kobercem, sklenička, která v sobě ukrývá třeba i písmo našeho mrtvého kamaráda Michala, který už jako dospělý chlap prohrál svůj boj o život v jedné nepřehledné zatáčce, kdesi u Mariánských Lázní.

V té skleničce je toho tolik, že by to stačilo na čtyři dětství…

„Hele, kucí, pamatujete jak…“

Jak jsme si každé prázdniny stavěli nový „bunkr“? Každý rok byly naše bunkry lepší a lepší. Začínali jsme s obyčejnými chýšemi z větví a trávy, až jsme si někdy ve čtrnácti letech postavili ve skalní průrvě dokonalou, dvoupatrovou chajdu. I krb jsme v ní měli, křesla z borových kulatin a stůl…

V téhle skalní rozsedlině, jsme si kdysi s klukama postavili ,,chajdu". To nám bylo asi čtrnáct let. Ta chajda měla dvě patra, dole bylo křeslo, lavice, stolek a něco jako krb. Levý zadní roh skály za tím dubem, je pořád trochu očouzený. V horním ,,patru", kam se lezlo po žebříku, se spalo. Vešlo se tam až pět lidí. Lesníci nám ji kdysi zbourali...

„Hele, kucí, pamatujete jak…“

Jak jsme chodívali do Staré Hutě do kina? Jak jsme si kupovali lístky do „první brázdy“? To proto, že tam stály jen čtyři koruny (oproti osmi korunám do řady poslední…) a pistolník Chris ze Sedmi statečných k nám byl tak blízko, že jsme vnímali každé mrknutí jeho očí…

Jak jsme potom, po filmu, chodili do hospody „K Němcovi“ pro Tatranky? Seděli tam staří chlapi, co nosili i do hospody vesty a bílé košile. V zubech měli viržínka, v udřených rukách karty a na stole před sebou hromádky desetníků. Mezi nima seděl i starý Pyskáček, co měl také sepranou, kdysi bílou košili a na nohách pantofle z uříznutých gumáků, co do nich nikdy nenosil ponožky. Uši měl zápasnické - jako vdolky a na štětinatém zátylku mu bylo v záhybech kůže vidět zažraný prach z polí.

Pořád ty starý děduly vidím a říkám si, že takové opravdové vesnické typy už dneska žádný režisér do svého filmu o té době nesežene, kdyby se rozkrájel…

„Hele , kucí, pamatujete jak…“

Jak jsme pořádali „trestný“ výpravy do tehdejšího vojenského pásma? Tam jsme tehdy objevili skládku starých duší do náklaďáku ZIL. Tam jsme si každý vybrali a donesli si domů to, na čem jsme potom, po nafouknutí, jezdili po Kocábě, jako bychom sjížděli Orinoko…

Kolik napětí jsme zažili tenkrát, když jsme vstávali ve dvě v noci a šli pytlačit na hasičskou nádrž do Pouští. Ne že by tam někdy chodil nějaký porybný, ale my se stejně báli, jako by nám hrozil trest smrti, kdyby nás tam někdo chytil. Dnes už vím, že nám hrozilo maximálně to, že by nám místní kluci dali po hubě, ale stejně to byl krásný strach.

Těch pár línů a karasů za to určitě stálo!

No, ale vlastně jsme se dneska ani k žádným pořádným lumpárnám nedostal. To nevadí, dostanu se k nim příště.

Příště, až zase začnu skládat střípky ze svého dětství…

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Další střípek z mého dětství si můžete přečíst po kliknutí - SEM

Vidět na fotkách krajinu, o které v tomto článku píšu, můžete - ZDE