Stíny...

Jsem Žid. Vždycky jsem jím byl, vždycky jím budu, ale nikdy jsem to nějak zvlášť neřešil. No, já to vlastně ani řešit nemohl, protože jsem to nevěděl.

Abych byl přesný, Žid byl můj děda, takže to mé židovství vlastně ani není tak ,,horké", ale nějaká ta kapka krve po něm určitě v mých žilách koluje. Vlastně bych se o tom všem asi ani nedozvěděl, kdyby se neobjevila smrt...

Začalo to tenkrát, když napadl sníh a Praha se oblékla v předtuše Vánoc do bílého kabátu. Vzpomínám si, že to bylo v sobotu.

Psal se rok 1998.

Ten den jsem zrovna běhal s foťákem po staré Praze a zachycoval okamžiky té pomíjivé, bíle krajkové spodničky, do které zima oblékla pražské ulice, uličky a náměstíčka. Stál jsem u kamenného zábradlí nad Nerudovou ulicí a přede mnou se rozkládala Praha se svými střechami a věžičkami, které jako by byly pocukrované.

Dvě věže chrámu Svatého Mikuláše, o kterých je známé, že z dálky se zdá být ta štíhlejší vyšší, než ta baňatá a přitom jsou obě vysoké navlas stejně, se tyčily kousek nalevo. Naproti mně byl vrch Petřín se svou rozhlednou a já vůbec netušil, kolik tajemství a nebezpečí mám před sebou.

Jaké stíny minulosti se ukrývají pod střechami starobylých chrámů, kolik tajemství čeká na svá odhalení pod střechami domů, starých tak, že už vlastně ani nikdo neví, kdo všechno v nich žil.

A kdy a jak zemřel...

Nasával jsem tu předvánoční atmosféru a i když mi mrzly nohy a prsty na rukou sotva poslouchaly, pár fotek jsem přeci jen udělal.

Asi mi to nebudete věřit, ale já si opravdu v tu chvíli na babičku vzpomněl.

V duchu jsem se těšil, že až přijdu domů, dám si horký čaj s rumem a mámin štrúdl, přes jehož recept jsem si právě vzpomněl na babičku. Ta myšlenka vyprchala z mojí hlavy a zbyl v ní jen příjemný pocit předtuchy toho, co si dopřeju, až se vrátím domů.

Ten zvuk mobilu mě úplně překvapil. Byl jsem tak ponořený do svých myšlenek a tak ovlivněný geniem loci, že mi trvalo pár vteřin, než jsem si dokázal přiznat, že ten zvuk je skutečný a jen já jediný mu dokážu udělat přítrž.

,,Slyším" brouknul jsem nakrknutě do mluvítka. Budiž mi omluvou, že zpráva, která na mě čekala, si špatnou náladu zasloužila.

,,Čau brácho, kde jsi?" ozval se hlas mého mladšího brášky Ondřeje. Ten tón, to polknutí na konci věty, se mně vůbec nelíbilo...

,,Jsem na Hradě Ondro. Fotím. Co se děje?" už když jsem se ptal, věděl jsem, že se neděje nic příjemného. Kdybych jen mohl tušit, co všechno zpráva, kterou záhy uslyším, rozpoutá?! Kdybych tušil, jaké síly a stíny minulosti vyvstanou mezi mě a okolní svět?!

Dalo se s tím něco dělat?

Pomohlo by, kdybych hodil mobil hluboko pod sebe, až tam, kudy kdysi kráčel Jan Neruda?!

Ne, nepomohlo by nic. Musel jsem podlehnout tlaku osudu a nechat se vtáhnout do světa, o němž jsem neměl dosud ani potuchy.

,,Babička Helena umřela. Dneska ráno. Pojď domů, brácho..."

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Co následovalo, zná asi každý. Štrúdl a čaj se nekonal, doma nálada spojená se smrtí blízkého a všechno se zdálo jako zlý sen, ze kterého se chtěl každý z nás zvlášť a všichni dohromady probudit.

Sotva jsme si zvykli na fakt, že už babičku nikdy neuvidíme, přišel pohřeb a rány, sotva zacelené, se zase otevřely. Ano, babička byla už stará a nemocná žena a dalo se čekat, že dojde na konec cesty kdykoliv, ale člověka to stejně bolelo. Přišlo nám až nepatřičné a doslova nechutné, když jsme se všichni sešli u notáře a museli absolvovat náležitosti, související s vyřízením pozůstalosti. Babička sepsala poslední vůli a tak to bylo o něco jednodušší.  Nebudu psát nic o tom, kolik a čeho kdo dostal odkázáno, pro mé vyprávění je důležitá jen jedna obálka, která podle babiččiny vůle patřila mně a bráchovi Ondrovi. Ondra se nechtěl jejím obsahem zabývat, chtějte také po puberťákovi, aby se zajímal o něco, co nemá nic společného s nejnovější deskou jeho oblíbené kapely, nebo s jejím koncertním turné.

Já jsem měl touhu tomu porozumět, protože to, co jsem se z obsahu obálky dozvěděl, mě tak trochu šokovalo. Dozvěděl jsem se, že náš dědeček byl Žid. To by samo o sobě nebylo až tak zvláštní, zvláštní bylo to, jak se do mých rukou a předtím do rukou naší babičky dostal list papíru, který byl spolu s dalšími, uložený v obálce.

Náš děda byl za války zatčený gestapem na udání za to, že jako Žid nenosil žlutou Davidovu hvězdu a že si dovolil jezdit do práce na kole. To prý Židi nesměli. Udal ho nějaký hostinský se svou sestrou, kteří byli za to později, po válce, souzeni jako udavači a kolaboranti.

To bylo všechno napsané písmem babičky na dopisním papíře. V obálce byl ale ještě jeden list papíru, který byl vlivem času zažloutlý a se svými potrhanými okraji měl do dopisního papíru daleko. Spíše mi připomínal materiál, ze kterého se kdysi, když jsem byl malý kluk, vyráběly pytlíky na housky a rohlíky a které byly v každé samoobsluze na regále s pečivem.

Ten dopis byl vlastně motákem, který se do rukou babičky dostal tak, že jí ho až po válce donesli nějací lidé. Papírek prý našli za války vedle kolejí, kam chodili sbírat spadlé kusy uhlí, aby bylo čím topit. Na jeho jedné straně byla adresa, kterou jsem neznal a o které jsem se z dalších listů papíru dozvěděl, že na ní babička s mou maminkou a strejdou Alešem během války bydleli. Na druhé straně motáku bylo napsáno tohle:

Milovaná Helenko a děti

Jedeme vlakem už druhý den a nevíme kam. V Terezíně jsme stáli nastoupení snad půl dne, než nás naložili do vagonů a teď nás někam vezou. Snad vám budu moci napsat ještě později a vy se dozvíte, kde budu. Mám prosbu. Zajdi prosím, Helenko k panu M. S. a pověz mu, že nemusí mít starost, že kniha je zase tam, kde by měla být. On už bude vědět. Tohle psaní hážu z vlaku a spoléhám na osud. Snad ho budete číst. Mám Vás všechny moc rád a líbám Vás. Váš taťka Bohouš

Dědeček se už nikdy domů nevrátil. Jeho vlak mířil do Osvětimi a tam odtud také po několika měsících přišla babičce karta, vlastně něco jako korespondenční lístek, na kterém stálo, že dědeček zemřel...

Smutné řeknete si, ale to nebylo všechno. Na dalších listech papíru, popsaných babiččiným písmem stálo, že onen pan ,,M.S", ke kterému měla dojít se vzkazem, byl nějaký pan Miroslav Stehlík, který byl jejich rodinným známým. Babička za ním skutečně po válce byla a pamatovala si z toho setkání jen to, že jí pan Stehlík prosil, ať zapomene všechno, co o ,,knize" slyšela a že je dobře, že je zase tam, kde měla být. Pan Stehlík zemřel krátce po babiččině návštěvě na zápal plic a tak byla babička prý asi jediná, kdo o jakési ,,knize" měl nějaké povědomí.

Na konci psaní mně babička zdůrazňovala, abychom si já a Ondra z její knihovny určitě vzali sérii svazků knih o Tarzanovi, které byly vydané v roce 1921 Lidovou tiskárnou A. Němce a spol. Když je prý seřadíme postupně za sebe od prvního po poslední, tak se prý dozvíme mnoho zajímavého ...

Vůbec ničemu jsem nerozuměl, ani jsem netušil, že by babička měla v knihovně svého bytu na starém Žižkově svazky knih o Tarzanovi. Zdálo se mi, jako by nám babička chtěla něco naznačit a nechápal jsem, proč to prostě nenapsala rovnou. Brácha se o to nezajímal a tak to všechno bylo na mě.

Jak už jsem řekl, kdybych jen tušil, do čeho se zamotám, jaké stíny pradávné minulosti padnou na můj život, asi bych dopisy od Babičky roztrhal a zahodil. Jak jsem se mohl následně přesvědčit, žádné zlo nikdy neumírá a pokud zmizí, je to jen proto, aby nabralo dech. Po odpočinku je vždy připravené ovlivnit ze světa stínů i svět, o kterém jsme přesvědčení, že vše řídí neměnné fyzikální zákony a ve kterém není místo pro nic, co by se mohlo zdát být nadpřirozené.

 V ruce jsem držel vstupenku do světa, kde se otevírají hroby a vycházejí z nich stíny. Do světa, v němž zdravý rozum a představa logiky nemá místo. Do světa, o kterém se vám může zdát jen v těch nejčernějších nočních můrách, ze kterých však nelze procitnout. Do světa starodávné historie, která ukrývá tajemství, která přesahují hranice nejen Starého města Pražského, ale doslova hranice našeho světa.

Půjdete ,,TAM" se mnou...?

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------- 

P.S. Pro ty, kdo nepochopili zdůrazňuji, že jde o fikci. Jen si tak trochu pohrávám s myšlenkou na napsání příběhu, který by z této první kapitoly, nebo spíše prologu, dějově vycházel...  V.K.