Nyní hasíme požár, později ale budeme muset postavit nový dům…

Ano, v těchto časech hasíme pandemický požár našeho společného domu, přičemž nemáme moc času hledět na to, co všechno hasícími prostředky zničíme…

.

Až ale tu potvoru přepereme, a já doufám, že se tak stane, i když si netroufám odhadnout kdy to bude, nastane čas obnovy.

A že bude co obnovovat…

Dnešní časy jsou těžké, až zlé, neměli bychom si ale mazat med kolem úst v tom smyslu, že časy po-koronavirové budou snad lehčí. Nebudou, ale přesto zrovna naše země má v rukávu, když ne esa, tak malá esíčka, která by nám mohla v našem budoucím zápolení výrazně pomoci.

Až to jednou všechno skončí, bude v loji nejen celá Evropa, ale do značné míry celý svět. Pro nás, středo-Evropany je pochopitelně určující, jak na tom bude spolek, jehož jsme součástí, totiž Evropská unie. No, nebude to žádná sláva…

My, Česko, ale budeme mít (doufám…) možnost naplno ocenit fakt, že jsme se ještě nestali součástí eurozóny, platící společnou měnou – eurem.

Vzhledem k tomu, že se v EU nachází několik zemí, viz. Itálie, Španělsko, v budoucnu dle mého názoru s takřka jistotou i Francie a bohužel i Německo, které budou pandemií koranviru doslova zdecimované, půjde logicky hodnota společné euroměny hodně dolů. V této chvíli není naše koruna vůči euru ještě nějak výrazně silná, i když nejsem ekonom, něco mi říká, že v budoucnu tomu bude jinak – v prospěch právě naší koruny.

To bude myslím naše nezanedbatelné plus v našem boji o znovunastolení nějaké té ekonomické stability. Další záležitostí, která se bude dle mého názoru muset hodně přehodnotit, bude v době rekonstrukce hospodářství zažitá zkušenost, jak nebezpečné pro naši malou zemi je být závislí na například zemědělských produktech jinde, než na vlastních polích, kravínech, vepřínech a drůbežárnách.

V posledních letech jsme měli okurky, rajčata, saláty, brambory, cibuli a co já vím jakou všechnu zeleninu ve většinové míře z dovozu. Netuším, jaká situace je v obilí, které potřebujeme na mouku, ale něco mi říká, že to ani v tomto směru se soběstačností pro nás nevypadá moc dobře…

O ovoci ani nemluvím. Proč dovážíme jablka?! My, kdysi země planá sadů…?

Ano, banány, pomeranče a citrony si tady nevypěstujeme, a asi jich v časech budoucích ani moc neužijeme (…), právě proto bychom měli pomoci našim vlastním ovocnářům, kteří produkují jablka, švestky, třešně, hrušky a další tradiční ovoce našich sadů.

Dokážeme to…?

Přesto, že bývaly časy, kdy jsme si tyto plodiny uměli pěstovat sami u nás doma, stali jsme se v systému rozhodování EU a pod knutou dotací zahraničních dodavatelů plně závislí na jejich produkci. Naši zemědělci marně plakali nad tím, že dotovaným cenám francouzských zemědělců, nebo holandských skleníků, nemohli konkurovat. A tak se stalo, že se na našich polích místo potřebných potravin pěstuje v míře větší než nezdravé to žluté smradlavé svinstvo, které prý pěstovat musíme, protože – bionafta…

No, doufám, že koronavirový průšvih tento žlutý sajrajt z našich polí odstraní ve prospěch výše zmiňovaných plodin potřebných ke skutečnému jídlu.

S tím souvisí samozřejmě i živočišná výroba. My, Češi, milovníci vepřového, dovážíme tohoto větší část potřebného množství na našem trhu opět ze zahraničí. To se týká i drůbežího, zrovna tak jako hovězího masa. Ne že by se u nás jateční zvířata nechovala, ale stále máme v tomto směru značné rezervy. A opět, kdo z našich chovatelů může konkurovat levnému vepřovému z Polska, kuřecímu z Německa a bůh ví odkud…?

Doufám, že se kapitáni našeho průmyslu, a hlavně ti vládní a poslanečtí, konečně po zkušenosti s rizikem jakékoliv závislosti na komkoliv, od koho nás dělí hraniční čára, poučí.

Máme na to dát šanci k spokojené životaschopnosti konečně našim, českým zemědělcům, českým firmám, podnikatelům, abychom všichni společně po tom ničivém požáru ten náš dům opravili tak, aby se v něm žilo dobře hlavně nám – občanům České republiky.

Máme pole, máme pastviny, máme firmy a šikovné lidi v nich. Máme svou korunu, máme šanci.

Snad ji, až bude po všem, nepromarníme…

P.S. – nedávno jsem psal článek, kde jsem si posteskl nad tím, že Čechy nepoučí v nebezpečí nic jiného, než snad smrt někoho jim blízkého. Jak se ale v průběhu minulých týdnů ukázalo, jako národ jsme obstáli! Zdvihla se obrovská vlna solidarity, i oné staré dobré české vlastnosti improvizace za pomoci zlatých českých ručiček. Mnoho lidí začalo šít a rozdávat roušky, naši vědci vymysleli tisk respirátorů na 3D tiskárnách, mnoho firem začalo míchat a distribuovat různé dezinfekce, restaurace vaří pro seniory, hasiče a zdravotníky. Musím říct, že mě to, co se dnes děje pozitivního, a ono se děje, ne že ne, doslova dojímá. Jsem na Vás všechny, kteří nejste laxní k potřebným omezením a dodržujte někdy hodně tvrdá pravidla současné hry, i na Vás všechny, kteří jste v, jak se dnes módně říká – v první linii, neskutečně hrdý.

Díky Vám všem, jste – jsme skvělý národ, v mnoha ohledech i mnohem větší a silnější, než je tomu u národů, které až dosud velkohubě lhaly jak sami sobě, tak celému světu o své velikosti. Ne, my nejsme národ poserů a zbabělců, jsme národem statečných, šikovných a v nouzi si radu vědících lidí.

Vidím světlo na konci tunelu, Díky!

.