O blogerech, kteří odcházejí jen vlastní vinou…

V posledních dnech „hýbe“ naší komunitou hlasitý odchod hned tří blogerů. I když oni tvrdí opak, já mám ten názor, že za svůj odchod mohou poděkovat jen sami sobě…

.

Ano, mám na mysli paní Beatu Krusic, pana Jaromíra Petříka a pana Antonína Nováka. Rozeberu s odpuštěním případ každého z nich, nejprve si ale dovolím takový povšechný rozbor smyslu slova – kritika.

S kritikou se každý z nás setkává už od nejútlejšího věku. Už jako malé děti jsme rodiči za něco chváleni, ale stejně často jsme i káráni. Co jiného je pokárání, než kritikou za něco, co jsme udělali špatně…?

Kritika s námi roste dál, ve škole se dočkáváme jak kladné kritiky – dobré známky, tak i kritiky negativní, to, když něco zmastíme a v žákovské knížce si neseme domů známky od trojky k pětce.

Je zajímavé, že si postupně na pravidla této „hry“ zvykáme, abychom je však později v dospělosti ne vždy dokázali respektovat. Během života se musíme nutně setkat s dalšími kritickými názory na naše jednání, ať už ze strany nadřízených, rodinných příslušníků, tak i ze strany svého tu blízkého, tam vzdáleného okolí. Je opravdu zajímavé, že zrovna v případě kritiky na sociálních sítích jsme na ni mnohdy až tak přehnaně citliví, reagujeme daleko podrážděněji, než v jiných případech vlastně téhož procesu, někdy jsme až sprostí, plačtiví, sebelítostiví a nezřídka z vlastního neúspěchu obviňujeme všechny okolo, aniž bychom si byli ochotni připustit, že chyba také může být klidně na „našem vysílači“…

Samozřejmě, že to nelze generalizovat, píšu sice – jsme, ale jistě je jasné, že to nelze říci o každém člověku univerzálně.

Já sám jsem měl v určitém období zdejšího svého působení s kritikou veliké potíže, pravda ale je, že šlo o dobu a podmínky, které se s těmi dnešními nedají ani trochu srovnat. Tím se však nezříkám odpovědnosti za vlastní chyby v tomto směru, uznávám je, připouštím a sypu si popel na hlavu.

K tomu, abych se mohl k vlastním chybám takto postavit, však byla nutná jedna věc – musel jsem vytrvat. Mám ten názor, že kdybych tehdy z blogu IDNES.cz odešel, asi nikdy bych se z toho sebeklamu, že jsem snad neomylný, nevyhrabal. Mohu zcela zodpovědně prohlásit, že zdejší prostředí mi pomohlo pochopit nejen spoustu záležitostí týkajících se jiných lidí, ale hlavně mi to pomohlo porozumět mně samotnému.

Ale dost už o mě, nechci se tady plácat po rameni.

Proč měla v diskusích problémy paní Beata Krusic? Je dáma, tak ji vezmu na řadu jako první.

Paní Beata dost často psala blogy velmi kontroverzní povahy, vypisovala v nich hodně vyhraněné názory jak politického rázu, tak i běžně „životního“. Bohužel zřejmě neuměla pochopit, že pokud otevře kontroverzní téma, nemůže následně očekávat nekontroverzní a pohodovou diskusi. Pokud se například otevřeně zastávala odsouzeného korupčníka, pana Davida Ratha, musela si spočítat na prstech jedné ruky, že se to nebude spoustě lidem líbit a že jí to dají otevřeně v diskusi najevo. O problému a kritice ze strany diskutujících ve směru její příchylnosti k tak kontroverzním historickým postavám, jako byl například svého vražedného času revolucionář Ernesto Guevara, Che Guevara, chcete -li, snad je zbytečné psát.

Pokud se někdo netají sympatiemi s podobnými lidmi, musí čekat adekvátní odezvu, je to zákon akce a reakce. Bohužel, paní Beata oplácela kritickým hlasům často hodně hrubým způsobem, což nakonec vedlo k tomu, že se s mnohými lidmi rozkmotřila. A pokud se někdo s někým nesnese, nešetří ho ani v nejmenším, ani v kritice, ani v názoru.

Nyní se paní Beata rozhodla ukončit blogování, protože už se jí tady prý nelíbí. Jde o její rozhodnutí, nikdo ji k takovému kroku nenutil. Snad bude hledat platformu, kde jí budou všichni jen mazat med kolem úst, atmosféru, kterou jí samozřejmě zdejší blogové prostředí dát nemůže, ani nechce.

Proč by to dělalo…?

Pan Jaromír Petřík…

To už je trochu jiný oříšek. Pan Jaromír je člověk spíše levicového pohledu na svět. To samo o sobě není nic proti ničemu, rovnováha na světě je důležitá, takže i levicové smýšlení má své místo pod Sluncem. Nechám stranou způsob, jakým pan Jaromír dost často ve svých blozích zacházel s fakty, já věřím tomu, že svému pohledu naprosto věří a je to tak vlastně správně. Bohužel však také těžko snášel pohled opačný, pohled, který mu dávali najevo lidé opačného smýšlení. Je pravdou, že mnohdy docházelo v jeho diskusích k nevybíravým útoků, od toho ale jsou zde obecně platná redakční pravidla diskusí, která mají myslím dostatečné pokrytí problému typu vulgarit v diskusích. Co se však týká projevů zcela odlišných názorů na konkrétní téma blogů pana Jaromíra, k těm muselo logicky docházet úplně stejně, jako tomu bylo v případě paní Beaty.

Pomyslné křeslo pod panem Jaromírem rozkýval kolega bloger, pan Flaška, který napsal blog, kde velmi detailně rozebral určité „zvláštní“ jevy, které až příliš často provázely ocenění článků pana Jaromíra takzvanou „karmou“ a čteností. Bez sebemenších pochyb bylo poukázáno na to, že pokud někdo zveřejní svůj nový článek někdy před pátou hodinou ranní, není prostě možné, aby měl tento článek během velice krátké doby čtenost v řádu stovek a karmu přesahující hodnotu cca 30-ti bodů. To by musela takové články číst a karmovat asi tak půlka Austrálie, kde by se v ten čas nacházelo možné procento nespících čtenářů – tomu ale nemůže samozřejmě nikdo věřit…

Panu Jaromírovi admini následně znemožnili uvádět své psaní na hlavní straně blogu, protože bylo očividné, že v jeho případě docházelo k podvodům jak s čteností, tak s karmou. K tomu, aby se celá věc uzavřela a vyšetřila, bylo ale nutné, aby napsal nějaký další článek a uvedl ho na soukromém blogu zdejší platformy. Dle vyjádření redakce by pak mohlo být možné v „on-line“ režimu sledovat, odkud případný „robot“ na karmu ovlivňuje její hodnotu u předmětného článku. Redakcí bylo naznačeno, že určité podezření tady je, odkud ty kliky jdou, ale bez dalšího pokusu o přistižení viníka nebylo možné celou věc brát jako hotovou a zveřejnit cokoliv dalšího.

Pan Jaromír si ale postavil hlavu a od té doby nenapsal na blog ani řádku. Nutně tak vyvstává otázka, zda je to jen určitou zabejčeností pana Jaromíra, nebo zda třeba on sám moc dobře neví, možná se toho až bojí, kdo za vším stojí a svou blogovou neaktivitou, díky které se nelze ve vyšetřování posunout dál, neznámého „klikače“ vlastně kryje…

Bohužel moc jiných možností mě nenapadá…

A tak je pan Jaromír Petřík, jako bloger, vlastně momentálně „mrtvý muž“, nebloguje, ani soukromě, a to, že nemůže blogovat na hlavní straně IDNES.cz, dává za vinu ne sám své zabejčenosti, ale, jak už to často v takových případech bývá – druhým. V tomto případě administraci blogu. Té administraci, která jasně a na rovinu nabídla možnost, jak by mohl očistit svůj blogový profil a dokázat, že ať už se s karmou pod jeho články dělo cokoliv, on v tom byl nevině.

A do třetice – pan Antonín Novák…

V případě tohoto blogera je asi nejkřiklavěji vidět, co s člověkem udělá neschopnost přijmout kritiku za své konání. Pan Novák napsal minulý týden blog, ve kterém se pustil do práce policie České republiky na místě činu po masakru v ostravské nemocnici. Jeho blog byl plný nepřesností, omylů a neinformovaných závěrů. Z toho důvodu se v diskusi pod tímto jeho článkem rozpoutala živá diskuse, ve které nebylo o kritiku nouze. Já sám jsem se jí v podstatě od začátku zúčastnil, a ve svém prvním příspěvku jsem autorovi vyčetl, že je jeho blog plný výše uvedených nešvarů.

Místo toho, abych se na svá slova dočkal relevantní argumentace, která by můj názor případě roznesla na kopytech, dočkal jsem se toho, že mi můj příspěvek autor smazal. A nebyl to jen můj příspěvek, který náhle „zešedivěl“, stejný osud potkal všechny příspěvky ostatních blogerů, kteří se k jeho myšlenkám vyjadřovali kriticky.

A to byl začátek konce…

Blogeři, respektive diskutéři, jsou velice citliví na to, když někdo neunese oprávněnou kritiku, když se začne chovat neadekvátně vztahovačně a veškerou kritiku svého textu považuje za osobní útok na svou personu. Pak se rozjela spirála už ne tak relevantních příspěvků k tématu blogu, ale pak už šlo čistě jen o to – kdo z koho. Kdo bude rychlejší, diskutér, nebo autor s právem 00mazat…?

Tuhle bitvu nemohl pan Novák vyhrát, kdo se tady pohybuje nějaký čas, musí mi dát za pravdu. Pan Novák se svým vlastním chováním stal pro mnohé diskutéry směšnou figurou, protože tak už to zkrátka na světě chodí.

Já osobně jsem si zkusil pana Nováka představit, jako soutěžícího v televizním pořadu StarDance. Jak dotančil, jak přistoupí k porotě a porota na něj vyjde s kritikou. Ty nášlapy úplně špatně, držení těla velice fádní a problém s udržením rytmu je také hodný vypilování…

Kdo pořad sledoval, ví, že i po takové sprše soutěžící poděkovali, protože věděli, že za tou sprchou stojí lidé, kteří vědí, co říkají. Soutěžící pochopili, že si z té kritiky musejí vzít ponaučení a příště tančit lépe. O tom to je…

Pan Novák na to šel jinak. Pod polemickým článkem na dané téma, který jsem si dovolil ještě ten den sepsat, se v diskusi začal převádět, jako vulgární hrubián, sypal ze sebe jednu nadávku za druhou, ostatním diskutující neomaleně tykal, přestože byl několikrát upozorněn na nevhodné jednání, pokračoval v tom dál.

To samozřejmě nemohlo zůstat bez odezvy – pravidla diskusí platí pro všechny stejně a redakce nestrpí vulgarity nikomu z nás – proč by měl být tedy zrovna pan Novák výjimkou…?

Admini panu Novákovi smazali deset diskusních příspěvků jako vulgárních a tím se automaticky stalo, že měl pan Novák rázem vystavenou stopku v diskusích na nějakých půl roku. Když se registroval jako bloger a diskutér, musel potvrdit, že bere na vědomí daná pravidla a že je bude dodržovat. A zároveň se zavázal, že bere na vědomí, že pokud je dodržovat nebude, dočká se daných sankcí.

Takže by se zdálo, že se není dále o čem bavit…

Pan Novák ale měl jiný názor, který naprosto koresponduje s jeho dosavadním přístupem ke kritice – napsal ublíženecký blog, plný doslova lží a věcí vytržených z kontextu, ve kterém se snažil působit jako oběť redakční zlovůle.

Z mnou výše popsaného si musí myslím rozumně myslící člověk udělat závěr, kdo byl svého štěstí, respektive neštěstí, strůjcem…

A na druhý den se pan Novák rozhodl opustit řady blogerů definitivně, což světu oznámil dalším, neméně ublíženeckým blogem, jakým byl ten předešlý.

Takže tady máme tři blogery, kteří se podle všeho nebudou svým psaním nadále podílet na zdejším prostředí. Všichni tři nedokázali unést kritiku okolí, všichni tři, i když každým trochu jiným způsobem, svádějí vinu za vlastní rozhodnutí na někoho jiného. Všichni tři se berou až přehnaně moc vážně, všichni tři berou až přehnaně vážně virtuální svět.

Před pár dny jsem slyšel z úst dnes již bývalého šéfa oddělení vyšetřování vražd v Praze, úžasného profíka a člověka, jehož názorů si budu vždy vážit, Josefa Mareše, úžasnou myšlenku. Řekl, že proč by si měl dělat cokoliv z nějaké poznámky někde v internetové diskusi na svou adresu, když v případě, že by toho samého pisatele potkal někde na ulici, že by se ani na vteřinu nezastavil, aby si od té osoby vyslechl to samé, co bylo napsáno v diskusi.

Pokud někdo nedokáže oddělit virtuální svět od toho reálného, pokud snad dokonce onen virtuální svět nadřazuje tomu reálnému, je něco hodně špatně a takový člověk, který do něčeho podobného spadne, by měl se sebou něco hodně rychle udělat. Ne se svým okolím, ale sám se sebou…

A o tom to je, vážení…

P.S. - Tento blog, zcela v souladu se zdejšími pravidly, ukládám do Hyde parku... .