Ještě jednou o „kauze“ Koukalová-Koukal…

Tak jsem se dozvěděl, že manžel naší bývalé biatlonistky, Gábiny Koukalové, ucítil potřebu vyjádřit se ke kritice, která se na jeho ženu v posledních dnech snesla…

.

A nebyla to potřeba jen tak ledajaká, spíše velká, než malá, v jeho vyjádření o své ženě nešetřil superlativy, přímo o ní řekl - „Je to úžasná renesanční žena. Jedinečná. Silná. Odvážná a statečná. Jiná,“ .

No, s jeho posledním slovem, jakožto i s názvem její knihy, by se asi dalo i souhlasit, já například neznám osobně moc žen, které jsou ochotné před celým národem vykokodákat, kdy, v kolika letech TO měly poprvé, kdo byl ten šťastný, kdo setřel pel jejich nevinnosti, (sice ani ona neudala přímo jméno, ale popsala ho tak dokonale a zařadila ho ve skupině lidí jí nějakým způsobem blízkých tak, že ti, co jsou s ní ve stejné skupině, by museli být padlí na hlavu, aby si neztotožnili chlápka, který o hodně starší, tehdy odpanil prý zdaleka ne patnáctiletou dívku…), neznám mnoho žen, které se veřejně svěří o tom, komu poslaly své spodní kalhotky (doufám, že to nebyly nějaké bombarďáky, jinak chudák Jarda…).

Neznám ani mnoho žen, které na sebe veřejně prásknou, že všichni v jejich okolí byli odjakživa proti ní, že ony, nejlepší a nejúspěšnější, s úsměvem od ucha k uchu, jsou často osamocené, zatímco ty ostatní nepřející, mrzuté a stále zamračené mrchy jsou naopak v kolektivu ostatních pevně ukotvené a oblíbenější.

Ne, neznám mnoho žen, které by o sobě toto veřejně tvrdily, asi proto, protože znám většinou ženy, které by si uvědomovaly, že taková tvrzení zavánějí vším možným, jen ne genialitou, spíše by za tím viděly kapku vztahovačnosti a moře mylného přesvědčení o své nadřazené božskosti…

Pan Koukal o své ženě dokonce pronesl, že, cituji - „Ale kdo mě opravdu zná, ví, že ji ochraňuji jako národní poklad a nic si nepřeju víc, než aby byla Gábi do konce života zdravá a šťastná. Věřím, že její úspěchy, povahu a hlavně obrovský přesah sportovního prostředí ocení lidé až časem.“

No nazdar, koho by napadlo, že krom paní Heleny Vondráčkové a jejího, podle názoru mnohých až parazitického muže, máme ještě další národní klenot v podobě božské Gábiny a hlavně dalšího ochranitele této národní ceniny…

Tak si jenom říkám, čím nás ještě asi tato dvojice v budoucnu překvapí, kam až je zanese touha po veřejném obdivu, který se ale bohužel často mění v osobnostní fiasko. On bulvár je mrcha nevypočitatelná, je možná chvíli dobrým sluhou, jenže pak se jako na potvoru skoro vždy změní na sadistického pána, který využije každou záminku k tomu, aby obdiv přetavil do odsouzení a zatracení.

Je chybou mnoha jednotlivců a hlavně dvojic (že zdravím Tomáše Řepku, jeho bývalou ženu a jeho současnou Kačenku Kristelovou…), které sednou na lep bulvárnímu sedátku a pak se nestačí divit…

Ještě se musím pozastavit nad tím, jak někteří lidé, v tomto případě hlavně ženy, radostně přivítaly přiznání mladé paní Koukalové k problémům s poruchami příjmu potravy, s tím, jak je skvělé, že jde vlastně paní Gábina příkladem mladým dívkám, které se tohoto času perou se stejnými psychicky-fyzickými potížemi.

Asi záleží na úhlu pohledu, já se na to po zralé úvaze spíše dívám tak, že takovým mladým holkám vlastně Gábina Koukalová ublížila, než aby jim pomohla řešit jejich problémy s anorexií, respektive s bulimií.

Proč?

Inu protože jsem toho názoru, že co si asi tak řeknou mladé, sotva náctileté dívenky, které nejí, nebo po jídle zvrací, při pohledu na krásnou Gábinu, ženu s tělem bohyně, která navíc porážela na hlavu každou soupeřku, přesto, že se prý údajně prala se stejnými potížemi, jako mají ony…?

Podle mého názoru si mnoho z nich řekne – „… tak ono to asi zase nebude s tou mou anorexií/bulimií tak zlé, když ta Gábina procházela vším, čím procházím já a přesto je to krásná ženská, s postavou bohyně, ženská, která tak často stála na stupních vítězů… tak proč bych měla já něco řešit, když bych dala pravou ruku za to, kdybych mohla být stejně krásná a úspěšná, jako je ona…?“.

A vysvětlujte pak takové holčině, že závěr, ke kterému došla, je zcela mylný…

Je škoda, že Gábina Koukalová umožnila, aby byla kopána před sebou někým, kdo se nestal slavným ani tak svou sportovní činností, jako spíše tou nevypočitatelnou nešťastnou náhodou, jakou je rakovina varlat, kterou dokázal více než prodat, a ono to, světe div se, neslo.

Občas se ale stává, že zatímco v jednom případě přijde úspěch, v případě druhém dorazí spíše diskutabilní trapas…

No, lze těm dvěma jen přát, aby co nejdříve našli sami sebe a úctu k sobě samým. Pokud se tak nestane, zařadí se po boku takových „veličin“, jako byla svého času Iveta Bartošová a někteří muži jejího života, mimo jiné pánové - ochránci a hlídači pokladu, Macura, Pomeje, nebo Rychtář.

A to bych manželům Koukalovým opravdu nepřál…

.