Kytarový mág...

23. 06. 2009 8:15:13
Prý jsem už dlouho nenapsal nic ,,pro holky", alespoň Hanka Novotná to říká. Tak jsem si řekl, že má asi pravdu...

Jmenoval se Jimi a moc toho neuměl a to, co jediné uměl právě dělal. Stál na ulici a brnkal si na kytaru. Měl dívku, ale skončilo to a ona už asi v tu chvíli šeptala něžnosti do ucha někomu jinému. Nebo snad ,,jiné"...? Ano, jeho náruč prý pro ní nebyla ta pravá, protože byl muž a ona zjistila, že v ženské náruči se jí líbí víc... Strašně jí miloval, ale ona byla chladná jako kus ledu. Rozešla se s ním a on nedokázal pochopit, jestli udělal nějakou chybu, jestli měl něco dělat jinak, netušil, jestli vůbec měl šanci.

A tak hrál svou bolest na kytaru.

Boby Sinclear šel po ulici a přerovnával si v dlani vizitky od lidí, kteří nic neuměli, ale byli důležití a nebo od lidí, co něco uměli a přesto důležití nebyli. Zafoukal vítr, papírové kartičky se v jeho dlani splašily a dvě z nich se rozletěly po ulici. Boby se zastavil, sledoval kam letí a při tom mu oči zabloudily na toho hubeného blonďáčka, co stál na rohu a hrál. Boby šel blíž a najednou zůstal stát, jako by mu nohy přimrzly k zemi.

To co uslyšel, mu nadzvedlo chlupy na předloktí a v zátylku cítil mravenčení.

,,Chlapče, co děláš dneska večer...?"

 

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Ten bar byla strašná díra. Takový ten podnik, kde upocení chlapi chlemtají pivo rovnou z láhve, po hodině je tam tak nahuleno, že není vidět strop a holky tam jsou o poznání ochotnější, než kde jinde.

Jimi se na tom malém, ošlapaném pódiu ke svému úžasu cítil dobře. Cítil, že tam patří a i když se mu původně nechtělo vylézt ty tři schody nahoru, teď by ho odtamtud nikdo nevyhnal ani párem koní. Když se ho ten muž odpoledne na ulici zeptal, jestli má čas a jestli umí hrát i na elektrickou kytaru, myslel, že si z něho dělá legraci. Nedělal a i když ten bar byla špeluňka, stál před lidmi a najednou věděl, že to je to, co chtěl dělat odjakživa. V baru byl hluk, jeden chlápek řval přes druhého, ozýval se hluk sklenic narážejících o sebe a o to, co se děje na pódiu, se vůbec nikdo nestaral.

Jimi zkontroloval připojení kytary k Marshallu a zkusil brnknout do strun. Vlastně vůbec neslyšel přes ten hluk v lokále, jak kytara zní, ale řekl si, ať se stane co se má stát a když ten chlápek, co se představil jako Boby ,,nevímkdo" myslí, že by se jeho brnkání mohlo někomu líbit, tak to zkusí.

Začal potichu, jen zlehka a jako by se styděl, ale to mu vydrželo jen pár tónů. Jeho levá ruka se roztančila na hmatníku a trsátkem v prstech pravé ruky, v dokonalé symbióze s levačkou, začal opravdu hrát. Zprvu se nestalo nic, až do té chvíle, než si všiml té dívky s hnědými vlasy. Prsty ruky si odhrnula pramínek vlasů a to úplně stejným gestem, jako dívka, se kterou se před pár dny rozešel. Cítil balvan na prsou a jeho dech se zrychlil. Zavřel oči, polkl balvan v krku a všechnu bolest, kterou cítil ve svém srdci vložil do svých prstů.

A tehdy se to stalo.

Bar najednou ztichnul, osazenstvo jako by si teprve v tu chvíli všimlo hubeného blonďáka s kytarou a nejedna ruka s poloprázdnou lahví se zastavila na půli cesty k odulým rtům. A Jimi hrál. Tóny se vznášely a klesaly, jako by v nářku, který střídal smích, ta hudba byla neskutečná, živá jako smyslnost sama a jistě by se našlo v lokále nejedno potetované předloktí, na kterém se doslova zježily chlupy.

Nahoře v patře se otevřely dveře a v nich se objevil Peter Banyon - majitel baru. Vytřeštěnýma očima hleděl dolu do sálu a uvědomil si, že nikdy nezažil, aby všichni - doslova všichni, byli zticha a jen poslouchali. Kdo by nakoukl za Banyonova záda, uviděl by sedět v kanceláři na židli, spokojeně se culícího, Bobyho Sincleara. Najednou bylo ticho, jen v dřevěném obložení stěn ještě rezonovaly poslední tóny Jimiho sóla. To ticho trvalo jen pár vteřin a pak vypuklo něco jako malé peklo. Osazenstvo začalo bušit do stolů, tleskat a nadšeně křičet.

Jimi otevřel oči...

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Už dávno nehrál v zaplivaných lokálech. O čest slyšet jeho umění se rvaly nejprestižnější hudební kluby ve městě. Nebyl žádným ,,šoumenem", neskákal na pódiu jako nějaký šašek. Jen prostě stál, měl skloněnou hlavu, zavřené oči, nohou si poklepával do taktu a hrál jako Bůh. Ženy po něm doslova šílely, nejedna by dala cokoliv, kdyby jí Jimi věnoval pozornost, ale on měl pořád v srdci jen ,,JÍ". To pro ni každý večer hrál, jí patřily všechny ty tóny a akordy. Nikdo z lidí netušil, že jeho hudba je vlastně jeho srdce vyrvávané večer co večer z těla a ždímané prsty, které se doslova mazlily se strunami. Někdo z lásky skládá básně, někdo píše příběhy a on hrál.

Hrál, hraje a bude hrát dál. Kdyby nehrál, znamenalo by to, že přestal milovat. Tisíce lidí by chtělo mít ten dar co má on. Jemu by stačilo mít to jediné, co ty tisíce lidí mají a nevědí o tom.

Mohou být s tím, koho milují...

Autor: Vladimír Kroupa | úterý 23.6.2009 8:15 | karma článku: 26.47 | přečteno: 2223x

Další články blogera

Vladimír Kroupa

Má Václav Klaus ml. pravdu, když volá po svobodě vyjadřování na internetu…?

No, co myslíte? Jedni z Vás říkají, že ano, druzí zase tvrdí opak. Hodně lidí ale zapomíná na jeden zásadní detail...

18.2.2019 v 16:03 | Karma článku: 25.85 | Přečteno: 598 | Diskuse

Vladimír Kroupa

Ta válka bude a když ne horká, tak alespoň studená… i kdybyste se rozkrájeli…

Tak se v minulých dnech pár politiků na konferenci ve Varšavě shodlo na tom, že je potřeba trochu provětrat faldy válečným ořům. Ve hře není nic menšího, než problém jménem Írán. A jedním z hráčů je i Izrael...

15.2.2019 v 9:53 | Karma článku: 40.97 | Přečteno: 3479 | Diskuse

Vladimír Kroupa

Neslané prase se prostě jíst nedá…

Možná jste si toho také všimli, nebo se to k vám doneslo jinak, než přes váš jazyk. A možná jste si také vzpomněli na pohádku Sůl nad zlato...

14.2.2019 v 15:22 | Karma článku: 28.81 | Přečteno: 1305 | Diskuse

Vladimír Kroupa

Nezlobte se na mě, pane ministře, ale to je na demisi…

Před pár dny jsem zde, na blogu, uvedl článek, kde jsem se tak trochu rozohnil nad informacemi, které vypustil do světa ministr zemědělství, pan Miroslav Toman (ČSSD)...

8.2.2019 v 10:44 | Karma článku: 35.65 | Přečteno: 1928 | Diskuse

Další články z rubriky Poezie a próza

Jan Paroubek

Jak máme vychovávat děti, když nevíme, co mají mezi nohama. "Viďte, paní učitelko."

Někdo má pindíka, jiný ferdu či ferdíčka, další má zase frantíka, jeden chlapeček měl dokonce údíka. Jenom náš syn měl penis. A to byl neskutečný průšvih a trapný boj s paní učitelkou v mateřské školce.

18.2.2019 v 16:02 | Karma článku: 35.17 | Přečteno: 1478 | Diskuse

Marek Ryšánek

Blahoslavení chudí, hladoví, plačící? Z nouze ctnost?

blahoslavení chudí, hladový, plačící. Co je na tom tak povznášejícího aby člověk trpěl? Nedělá Ježíš z nouze ctnost? A jak dojde k onomu nasycení? Proč se tito lidé budou smát?

18.2.2019 v 11:18 | Karma článku: 8.03 | Přečteno: 375 | Diskuse

Jaroslav Kvapil

Ve slabé chvilce

Opět dávám do placu jeden anglický sonet. Jak mi o něm kamarád řekl, je váhavý, dvojznačný a zdráhavý, což jistě někam směřuje, ale on se neodvažuji říci kam a já to nevím. Jisté je, že vtipkovat se někdy nevyplácí.

18.2.2019 v 10:49 | Karma článku: 7.85 | Přečteno: 211 | Diskuse

Jan Jurek

Máš mé požehnání ...

"Už do té školy chodit nechci." "Dobře, ale co tedy chceš? Přece toho nemůžeš jen tak nechat. Docela ti to tam jde. Učitelé si na tebe nestěžují, máš solidní výsledky ..." "Nebaví mě to, necítím se tam dobře." "A kam bys chtěl? ....

18.2.2019 v 8:29 | Karma článku: 13.43 | Přečteno: 485 | Diskuse

Marcela Valouchová

Kompatibilní

Vonělo to tu papírem, fantazií a tajemnem předchozích věků. Rozhlédla jsem se. Staré dřevěné skříně a police plné knih. Byla to malá knihovna ve starém, historickém domě. Ano sen asi knihy v dnešní době patří.

18.2.2019 v 7:20 | Karma článku: 6.44 | Přečteno: 164 | Diskuse
Počet článků 1874 Celková karma 36.82 Průměrná čtenost 2777

Autor trpí občasnými záchvaty grafomanie, které jsou podmíněné událostmi, jež přicházejí nečekaně, zato s pravidelností východu Slunce. Jeho motto zní - "Když se člověk hádá s hlupákem déle, než dvě minuty, už se hádají hlupáci dva..." (díky, pane Werichu) Proto mu odpusťte, že občas na některé diskusní příspěvky nebude reagovat.

 Dum Spiro Spero... 

 

                                

Seznam rubrik

Oblíbené blogy

Oblíbené stránky

Oblíbené články

Oblíbené knihy

Co právě poslouchám

více

Najdete na iDNES.cz