Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Ano, já jsem Smrt...

27. 02. 2009 8:00:48
Je známo, že start a přistání letadla jsou dva nejkritičtější okamžiky jeho letu...

 

Červen 2001

Seděl v křesle ve svém domě na předměstí Washingtonu. Nebyl žádným alkoholikem a přesto, že den ještě nepokročil, jeho prsty už svíraly broušenou sklenku, dobře do poloviny naplněnou zlatavým zázrakem jménem brandy.

Znovu a znovu se v jeho představách odvíjel děj, který změnil docela nedávno životy mnoha lidí. Jen on věděl nejméně o sto třiceti, plus sedmi členech posádky.

,,Jeho“ posádky...

Edward T. Hopkins chodil po tomto světě čtyřicet dva let a protože byl pilotem (nyní už ,,jen“) dopravních letadel, velkou část té doby strávil ve vzduchu. Začínal jako armádní pilot na stíhačkách, aby se po odchodu z aktivní služby stal právě pilotem civilním.

Za svou kariéru zažil mnoho kritických okamžiků, žádný se však nemohl vyrovnat oné události, ke které došlo před šesti dny (...opravdu je to ,,už“ šest dní...?!) a při které poprvé nešlo jen o jeho život, ale i o životy více než stovky lidí na palubě ,,jeho“ Boeingu a Bůh ví, kolika lidí dole na zemi.

,,Trans US dva devět osm šest. Žádám o povolení rolování na dráhu dva – pět Jižní.“

,,Věž pro Trans US dva devět osm šest. Máte povolení k pojezdu na dva – pět Jižní.“

Oba piloti měli za sebou už dávno provedení předstartovní kontroly a desky manuálů s přesnými body jednotlivých úkonů byly uloženy zpět na svém místě. Po levé straně bylo při pojíždění jejich stroje vidět světelné body, ohraničující startovací dráhu 2 – 5 ,,S“ (South – anglicky Jih), na níž se stáčely jiné stroje, které ,,šly“ na start před nimi. Barevná kontrolní světla blikající na koncích jejich křídel a vršku kormidla vysílala do nastupující tmy signály o své pozici.

A potom už před nimi na dráze žádný stroj nebyl, jen postranní světla ranveje, která se slévala do zářivých čar, aby se v dálce několika kilometrů slila spolu se středovou čarou v jedinou, pomrkávající linii.

,,Věž pro Trans US dva devět osm šest. Máte povolení ke startu. Opakuji, dva devět osm šest, máte povolení startovat.“

Ruce obou pilotů provedly sekvenci naučených pohybů nutných k tomu, aby se ono těžké břemeno, zcela proti veškeré logice odlepilo od země. Stroj se na okamžik zastavil ve svém pohybu. Ruka kapitána Hopkinse, jištěná rukou druhého pilota posunula páky a do obou motorů ,,Pratt and Whitney“ vstříkl systém větší dávku paliva. Motory zvýšily svůj tah, letadlo, držené ,,na brzdách“ se jako by mírně zhouplo směrem dopředu a vysoké otáčky turbín předaly své chvění celému letadlu. Nic nestálo v cestě a večerní letový plán letu společnosti Trans US číslo 2986 z Washingtonu do Bostonu mohl vepsat elektronickým ,,písmem“ první kapitolu do svých dvou ,,černých skříněk“ (které jsou ve skutečnosti oranžové).

,,Go!“

Brzdy byly odblokovány a obludný tah silných motorů zamáčkl všechny na palubě do sedaček.

Byli ve vzduchu.

Nikoho a nic nevarovalo před tím, co následovalo. Mozek kapitána Hopkinse nebyl schopen rozlišit, co přišlo dřív. Jako by se v jedné chvíli ozval spolu se zvukem výstražného systému i zvuk, pocházející odkudsi zezadu, z pravé strany letadla. Téměř okamžitě se na umělém horizontu, umístěném uprostřed přístrojů palubní desky, projevil mírný náklon letadla pravým křídlem o několik málo stupňů směrem dolů. Systém okamžitě přerušil dodávku paliva do pravého motoru, hasicí zařízení začalo vstřikovat inertní hasící pěnu do ohroženého prostoru a palubní počítač vyhodnotil a upravil potřebu tahu zbývajícího levého motoru k tomu, aby mohl stroj pokračovat v letu.

 

 

Na fotce kokpit Boeingu 737. Autor Thomas Brackx. Zdroj Airliners.net

 

Sice to ani Hopkins, ani jeho druhý pilot nevěděli jistě, ale tušili, k čemu asi došlo. Turbína jejich pravého motoru, tak lačná po proudícím vzduchu nasála do svých útrob při startu zřejmě nějaký předmět, s největší pravděpodobností ptáka. I když takový opeřenec má třeba jen stěží jedno celé kilo, setkání rotujících lopatek turbíny s jinak křehkým ptačím tělem má v takové rychlosti katastrofální následky.

Zatím co se kapitán Hopkins soustředil na přístroje a znovuzískání kontroly nad letadlem, druhý pilot vypnul výstražné houkání a současný stav věcí připomínaly už jen tiché, blikající kontrolky na palubních přístrojích. Signál pro palubní personál o stavu nouze byl aktivován automaticky a protože k problému došlo během startu, svítil nad každým cestujícím dosud pokyn, aby bezpečnostní pásy zůstaly zapnuté. Oby piloti se už od prvních vteřin mohli věnovat problému, zvaném -,,ONE STEP“, neboli letu na jeden motor.

,,Tady Trans US dva devět osm šest. Přišli jsme o pravý motor, opakuji, Trans US dva devět osm šest, letíme na jeden motor. Patrně nasátí předmětu, možná ptáka.“

,,Řídící středisko letového provzu pro Trans US dva devět osm šest. Rozumím, letíte na jeden motor. Pokuste se vystoupat na devět tisíc osm set stop. Potom změňte kurz na nula sedm čtyři. Přelaďte se na frekvenci jedna šest nula.“

,,Trans US dva devět osm šest rozumím. Stoupat na devět osm nula nula, kurz nula sedm čtyři a další komunikace na frekvenci jedna šest nula.“

Kdyby tu konverzaci slyšel někdo ,,z venku“, nikdy by ho ve zdánlivě klidné intonaci hlasů mužů nenapadlo hledat mimořádnost celé situace. Letový dispečer, který komunikoval s letem 2986 okamžitě rozehrál na klávesnici před sebou koncert a během několika vteřin všichni na stanovišti věděli, že mají co do činění s mimořádnou situací. Za zády dispečera se objevil řídící letového provozu a kolegové – dispečeři okamžitě ,,přebírali“ všechny ostatní lety, které měl dispečer komunikující s Trans US 2986 dosud spolu s tímto letem na starosti. Díky tomu se mohl soustředit jen na ohrožený let a všichni ostatní museli dávat pozor na to, aby žádný z ,,jejich“ letů nekolidoval svou dráhou s letem označeným v hantýrce dispečerů morbidně jako -,,Padák“.

Cestující na palubě letu 2986 už věděli o jistých ,,technických potížích“, kvůli kterým bude muset jejich stroj přistát daleko dříve, než jak bylo plánováno. Letušky znovu vyzvaly všechny, aby si zkontrolovali a ponechali zapnuté bezpečnostní pásy. Procházely uličkou mezi sedadly a během kontroly instruovaly s co nejvíce hraným klidem pasažéry sedící na místech poblíž nouzových východů o tom, jak mají v případě nouzového přistání otevřít únikové dveře nad křídly.

,,Trans US dva devět osm šest, dosáhli jsme výšky devět osm nula nula...“

,,Středisko letového provozu pro Trans US dva devět osm šest. Začněte prosím s vypouštěním paliva.“

,,Trans US dva devět osm šest rozumím. Začínáme vypouštět palivo. Opakuji, vypouštíme palivo.“

Kdyby nebyla tma a kdyby toho bylo lidské oko schopné, mohlo by ve výšce přibližně třech tisíc metrů za letounem spatřit mlžný závoj, vzniklý vypouštěným palivem do ovzduší. Takový krok je (pokud to čas a podmínky umožňují) při přípravě na nouzové přistání nutný. Čím méně má stroj ve svých nádržích ve křídlech paliva, tím méně ho může hořet v případě, že dojde ke kolizi.

 

Boeingpodvozek.jpgNa fotce levý motor a vysunjící se podvozek. Toto je však typ Boeing 777. Foto - Wikipedia

Na letišti zatím vrcholily přípravy na nouzové přistání ohroženého letounu a režim startů a přistání jiných letů byl dočasně omezen a stroje musely buď doletět a přistát na jiném letišti, nebo v případě dostatečné zásoby pohonných hmot kroužit a čekat, jak se situace vyvine.

,,Trans US dva devět osm šest pro středisko letového provozu. Zahajuji klesání. Rychlost tři sedm nula, počátek sestupu z devět osm čtyři dva. Žádám info o směru a rychlosti větru nad letištěm od dvou set mínus.“

,,Středisko pro dva devět osm šest. Snižte rychlost na tři nula nula. Udržujte současný kurz, vítr od dvou set mínus je severo – severo východ, rychlost v tuto chvíli pět uzlů. Prognóza stabilní.“

,,Trans US dva devět osm šest rozumím. Rychlost na tři nula nula, kurz stabilní, vítr sever sever východ, pět uzlů, prognóza stabilní. Jdeme dolů...“

Říká se, že blesk neudeří dvakrát do stejného místa. Do kráteru po granátu už nedopadne žádný druhý a že nikdo nevstoupí dvakrát do stejné řeky...

Stalo se téměř nemožné a turbína levého motoru, jen několik desítek metrů nad přistávací ranvejí nasála dalšího ptáka. V tu chvíli už všichni pasažéři, včetně palubního personálu seděli v pozicích pro nouzové přistání. Předklonění, hlavy sehnuté do klína a paže nad nimi s lokty pevně přitisknutými ke kolenům. Letoun, který i při přistání potřebuje sílu motoru, sice už ne až tak pro udržení vztlaku pod křídly, ale hlavně pro jeho zpětný tah, tolik nutný pro ubrzdění obří váhy letící obrovskou rychlostí, najednou o tuto veličinu přišel...

Tvrdé dosednutí a obrovská rychlost, která se zdála být nezvladatelná. Letounem otřásaly vibrace a kapitán Hopkins se snažil využít všech možností a technických kouzel, jako jsou naplno vysunuté reverzory ke snížení rychlosti. Jen obrovské štěstí a nemenší umění obou pilotů se zasloužily o to, že se stroj podařilo zastavit. Protože až do poslední chvíle neměl nikdo na zemi ponětí o zkolabovaném druhém motoru, nebyl tedy ani čas na přípravu takzvané ,,brzdící pěny“, kterou by pozemní záchranný personál v případě vědomí nemožnosti použití zpětného tahu zbývajícího motoru, na dráze připravil.

Jak se později zjistilo ze záznamů kamer, pták který vyřadil druhý motor, byl součástí asi pětičlenného hejna, které svou činností paradoxně vyplašila právě přítomnost záchranářů.

U předních i zadních dveří byly tlakovými nádobami nafouknuty záchranné skluzy, po obou stranách trupu nad křídly byly otevřeny nouzové východy a až na pár podvrtnutí, jednu zlomenou nohu a tři ruce (k čemuž někdy při panickém ,,sklouzávání“ prostě dochází), nebyl nikdo vážněji zraněn...

 

 

Kapitán Edward T. Hopkins seděl doma ve svém křesle, ve svých prstech dosud svíral broušenou sklenku se zbytečkem brandy u dna a dřímal. Měl za sebou kolotoč výpovědí před vyšetřovací komisí a protože věděl, že ještě bude trvat několik dní, než bude moci opět usednout do kokpitu letadla, mohl si dovolit ten luxus sedět, mít v krvi trochu alkoholu a dřímat.

Těsně před tím než usnul, honily se mu hlavou zvláštní myšlenky. Vzpomínal na to, jak mu kdysi vyprávěl jeden kolega pilot o tom, že například Japonci mají takovou filozofii, že pokud někdo někomu zachrání život, jakoby tím ten zachránce na sebe bral odpovědnost za všechny skutky, ať už dobré, nebo špatné, toho, koho zachránil a jichž se tento v budoucnu dopustí. Kdysi četl něco o tom, jak při slavnostním defilé na olympiádě v Berlíně stál nějaký snad boxer, snad vzpěrač těsně vedle Adolfa Hitlera. Bylo to jen pár let před plným vypuknutím Druhé světové války. Ten sportovec si prý až do konce života vyčítal, že nechytil ten suchý krk pod černým, ježatým knírkem do svých silných tlap a nezmáčkl... Nemuselo se později stát tolik zla, tolik lidí mohlo žít. Na druhou stranu vzato, co když někdo z těch lidí, kteří později ve válce zahynuli, v případě, že by válka nebyla a oni by žili dál, co kdyby spáchali ještě větší zlo, než sám Hitler...?

On, Edward T. Hopkins těch životů zachránil sto třicet sedm...

V dřímotě k němu přišel sen. Měl podobu unaveného muže ve špatně padnoucím obleku. Jeho pleť byla bledá, pohled prázdný a pohyby pomalé. Edward T. Hopkins se ve snu polekal, protože jeho vědomí nepoznalo, že jde o pouhý sen.

,,Jak jste se sem člověče dostal?! Kdo vůbec jste?!“

Logické otázky pro nezvaného hosta, i když přišel jen ve snu...

,,Ano, já jsem Smrt. Vy jste měl být můj. Vy i všichni ti ostatní na palubě...!“

,,Jděte pryč, slyšíte!!“

,,Slyším vás a slyšel bych vás i kdybyste to nekřičel a jen si to myslel. Něco vám ukážu.“

Při těch slovech uchopil Smrt ruku Edwarda Hopkinse do své lepkavě studené dlaně. Ten, i když se snažil vytrhnout svou ruku z té nepříjemné nicoty, neuspěl a cítil, jako by se někam propadal. Najednou bylo všude okolo světlo a kam jen oko pohlédlo, všude ležela mrtvá, lidská těla. Některá byla vidět, přestože by měla být logicky skrytá pod sutinami zbořených mrakodrapů. Edward je však viděl a viděl je všechny.

,,Je jich několik tisíc a mohli žít. Jenže vy jste Edwarde dokázal přistát...“

,,Já vám nerozumím. Vůbec nic nechápu. Proč bych já mohl za všechno tohle kolem...“ rozpřáhl kapitán Hopkins paže v nechápavém gestu.

,,Já vám napovím. ...2 - F...“

,,Jaké ,,2 - F“, co to má ksakru být?! Stále vám nerozumím...“

Najednou se Edward probudil a z nepříjemného pocitu se celý oklepal, jak mu přeběhl mráz po zádech.

,,Brrr, to byl ale hnusnej sen!“ pomyslel si a šel do kuchyňské výlevky odložit sklenku se slzou brandy na dně.

Ten sen ho pronásledoval celý zbytek dne, nakonec mu to nedalo a došel k telefonu. Muž, který zvedl sluchátko na druhé straně linky se přání kapitána Hopkinse podivil, ale slíbil mu, že zjistí a dá vědět to, kvůli čemu mu Edward volal.

Ozval se asi za půl hodiny.

,,Tak to pro tebe Edie mám. Na tom sedadle 2 - F ve tvém letadle seděl nějaký Mohamed Atta...“

MohamedAtta.jpg

Na fotce Mohamed Atta, který jako jeden z atentátníků zamířil dne 9.11.2001 s letadlem do jedné z věží WTC v New Yorku. Zemřelo tam tisíce lidí... Foto - Wikipedia

 

P.S. - V letadle jsem letěl nesčetněkrát, ale nikdy jsem ho neřídil, nikdy jsem nebyl letovým dispečerem, ani členem palubního personálu. Tímto se případným čtenářům z řad ,,profíků" omlouvám za případné technické nepřesnosti. Při psaní jsem vycházel a čerpal jen ze svých teoretických znalostí a šlo mně hlavně o příběh. Celý děj až na poznámku vedle fota Mohameda Atty je jen a pouze mou literární fabulací a odehrál se jen v mé představivosti. Jestli mou snahu, práci a fantazii někdo ocení, to už nechám na tom každém z Vás. V.K.

Autor: Vladimír Kroupa | pátek 27.2.2009 8:00 | karma článku: 26.15 | přečteno: 2934x


Další články blogera

Vladimír Kroupa

O špičatém klacku v rozkroku Andreje Babiše a o suspenzoru…

Na celou kauzu okolo padesáti (údajných) syrských sirotků, je třeba hledět jako na pouhou páku tlaku opozičních stran. Není ani omylem náhoda, že k tomu došlo těsně před „malými“ volbami...

21.9.2018 v 8:15 | Karma článku: 42.65 | Přečteno: 3701 | Diskuse

Vladimír Kroupa

O tom, co v ní nacházím, o tom, k čemu mě vede, o tom, že zůstávám hříšným chlapem…

Vedla mě k ní trochu náhoda, trochu věkem probuzená touha po poznání a hodně veliká touha po pochopení spousty věcí, včetně sebe sama. Zatím nevím, jestli poznám a už vůbec nevím, jestli pochopím...

20.9.2018 v 11:15 | Karma článku: 18.52 | Přečteno: 662 | Diskuse

Vladimír Kroupa

Já těm Američanům opravdu nerozumím…

Nejen tím, že nevládnu angličtinou, ale hlavně tím, co se z USA dostává dál do světa. Na jednu stranu v této zemi vzplálo hnutí, které muže všech barev nutí skoro ke studu, na stranu druhou tam zrovna „frčí“ polonahaté modelky...

19.9.2018 v 13:10 | Karma článku: 35.74 | Přečteno: 1438 | Diskuse

Vladimír Kroupa

Milá IDNES.cz, nepište o něm, on s vámi přeci nechce mít nic společného…

Není tomu tak dlouho, co se jistý zpěvák nechal slyšet, že nebude od té chvíle mít nic společného s čímkoliv, co má nějakou přímou spojitost s panem Babišem...

14.9.2018 v 10:41 | Karma článku: 40.62 | Přečteno: 2461 | Diskuse

Další články z rubriky Poezie a próza

Luboš Vermach

Jak dostat v parku od "bratranců" nakládačku a na hotelu ještě jednou

Je špatné, pokud vás někdo zmlátí. Ještě horší je, stane-li se to v cizím městě a vy ani nevíte, kdo vám nandal. Ale ze všeho nejhorší je, když dostanete přes držku místo někoho, jehož dobře znáte. To je pak vážně pech.

22.9.2018 v 16:59 | Karma článku: 6.59 | Přečteno: 432 | Diskuse

Jaroslav Kvapil

Vlastenecká o sirotcích a minulosti

Básnička jedna taková, co mě včera večer napadla, když sledoval jsem v televizi chobotnici, jak má dlouhá chapadla.

21.9.2018 v 10:04 | Karma článku: 8.65 | Přečteno: 327 | Diskuse

Jaroslav Kvapil

Patnáct haiku pro očistu duše

Když tady stále čtu, kam se Česko, Evropa, svět a lidstvo řítí, jak nás zlikviduje islám, jak nám odtikávají poslední chvíle, než nás zničí klimatické změny, v kontrastu s tím mám chuť na něco prostého, jako jsou třeba haiku.

20.9.2018 v 21:24 | Karma článku: 10.04 | Přečteno: 234 | Diskuse

Zdeněk Pokorný

Nebojím se imigranta ,kterého neznám ....

nebo vlastně jo ? ....A kdo má vlastně pravdu a lze jí vůbec najít a je potřeba ji hledat ? Nevím ,ale za sebe říkám ANO ,jsem pro ,aby čr byla jak západní mocnosti a pomohla lidem v nouzi.

20.9.2018 v 12:24 | Karma článku: 5.69 | Přečteno: 703 | Diskuse

Jan Jurek

Vytčený cíl, který se může splnit … anebo taky ne

Při výjezdu z Prahy se zastaví na místě, kde se může občerstvit. Dá si své oblíbené menu. Ne příliš zdravé, ale chutné a povzbuzující s trochou Coly, kterou jinak vůbec nepije. Když se vrátí k autu, z ničeho nic se jen tak dívá

20.9.2018 v 8:40 | Karma článku: 5.94 | Přečteno: 211 | Diskuse
Počet článků 1831 Celková karma 38.33 Průměrná čtenost 2721

Dum Spiro Spero... Tulák po hvězdách, kalič, fotograf, bývalý voják štěstěny, příležitostný herec, rybář, spisovatel. Hoďte mě vlkům a vrátím se, jako vůdce smečky...

 

                                

Seznam rubrik

Oblíbené blogy

Oblíbené stránky

Oblíbené články

Oblíbené knihy

Co právě poslouchám

více




Najdete na iDNES.cz