.
Člověk si asi málokdy uvědomí, jak někteří lidé ovlivňují jeho život. Zpravidla se dočkáme poznání až ve chvíli, kdy takový člověk odejde navždycky. Nejinak je tomu i v případě včera zesnulého PANA režiséra, Václava Vorlíčka. Tento pán svým celoživotním dílem potěšil miliony diváků a obliba jeho práce prochází doslova několika generacemi.
Jeho tvorba patřila vždy k tomu nejlepšímu, co se i v dobách socialistického marasmu v kultuře a nejenom tam, dalo na obrazovkách vidět. Nejen že jeho filmy, zejména komedie, měly hlavu a patu, ale měly nezměřitelný potenciál humoru. Ten člověk musel mít sám smysl pro humor obrovský, žádný neruda by přeci nemohl vdechnout život tolika postavám, dialogům, hláškám a pointám, které zahřály u srdce. Jeho humor byl inteligentní, laskavý a slušný.
Nepotřeboval si pomáhat nadbytečnou hrubostí a když se v jeho filmech přeci jen nějaký ten „nešvar“ objevil, vždy byl zabalený do přijatelného obalu, kterému všichni rozuměli, nikoho neurážel, ani nikoho nepohoršoval. Zamyslím-li se nad jeho filmy, napadá mě, že nebýt jeho komedií a pohádek, snad by nebylo ani co o Vánocích v televizi vidět. Někdo může namítnout, že je to stále dokola, že po tisící uvádějí televize jeho Popelku, jeho pána, co byl vdova, jeho Saxanu, jeho stále čerstvý a chutný špenát, jenže za to pan Vorlíček nemohl. Nebyla jeho chyba, že dokázal natočit mnoho z toho nejlepšího, co je k vidění.
To, že bylo jeho dílo veliké a oblíbené, nemůže za jistou impotenci některých dalších tvůrců, kteří se snažili o totéž, čím se celý život zaobíral on, ale jak všichni víme, když dva dělají totéž, zpravidla to nebývá totéž...
S každým odchodem takového tvůrčího člověka, odejde kousek z naší osobní minulosti. Jistě si mnozí z nás uvědomují, že v určitých okamžicích našeho života Vorlíčkovi filmy formovaly náš osobní názor na krásno, na humor, na svět fantazie. Naštěstí tvorba pana režiséra Vorlíčka jeho skon přežila a bude žít dál.
My, jako diváci, se můžeme utěšovat nadějí, že jednou přijde někdo další, kdo ho v tom, co dělal on, zastoupí, a když už ne cele, tak alespoň se ctí. Je pravda, že situace není tak zoufalá a že zrají nové talenty, které mají dobře nakročíno. Držme tedy jim i nám, palce.
Panu režisérovi Vorlíčkovi asi nejlépe poděkujme, když si vždy, když uvidíme některý z jeho filmů, na něj alespoň na vteřinku vzpomeneme.
Snad si povzdechneme a snad si v duchu řekneme to, co často říkávala moje babička, když odešel někdo, kdo měl své pevné místo v jejím srdci – „... některý lidi by měli bejt nesmrtelní!“
.