Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

,,Vrať se mi živý Vasko..."

25. 01. 2009 8:21:23
Tenhle příběh je ,,drsný“ (a částečně pravdivý) a slabší povahy by ho raději ani neměly číst...
Vojáci SPECNAZ v AfghánistánuVojáci SPECNAZ v AfghánistánuWikipedia

Jmenoval se Vasilij, Vaska, jak mu říkávala teta, u které vyrůstal a později i Věra. Jeho Věra. Právě ona byla tím, na koho si vzpomněl, když otevřel oči. Všude okolo něho byla tma a skály a o ostrý kousek jedné z nich měl opřenou i svou hlavu. Byla mu strašná zima a trvalo mu pár vteřin, než si srovnal v hlavě, kde vlastně je. Nevěděl ,,proč“ tam je, to snad věděl někdo v Kremlu. On tady být musel, protože ho sem poslali.

Afghánistán...

Bylo to jen pár týdnů, co ukončil přípravný výcvik na pobyt tady. Ten následoval po krátké dovolené, kterou dostal po ukončení základního výcviku. Byl říjen roku 1986.

Pamatoval si jen, že ve vrtulníku Mi-8 jich bylo asi dvanáct kromě posádky. On a ještě další dva byli nováčci, zbytek byli vojáci, kteří už byli tady v ,,Ghánu“ delší dobu a vraceli se ke svým jednotkám bůh ví odkud.

mi8vrtul.JPG

Na fotce vrtulník Mi-8 Wikip.

Ten náraz přišel úplně nečekaně, stroj se celý otřásl a naklonil se na levou stranu. Jeden z vojáků, který seděl vedle Vasky, zakřičel do ohlušujícího rámusu raněného stroje něco jako -,,inger“. Vaskovi chvilku trvalo, než pochopil, že muž křičel -,,Stinger“. Nevěděl, že to je ručně odpalovaná raketa, kterou Američané poskytovali Mudžáhidům k boji s ruskými vrtulníky. Vaska byl jen řidič. Nebyl to žádný SPECNAZ (příslušník speciálních jednotek ruské armády), aby znal takové skutečnosti, jako, že Stingery FIM -92A využívají pasívního infračerveného navádění. Netušil, že ,,jeho“ vrtulník nemá ,,IČ“ (infračervenou) rušičku, ani nevěděl, že piloti neměli čas použít klamných ,,IČ“ raket na oklamání letícího Stingera. Nevěděl ani to, že oddíly Amíra Zamáha Chána už sestřelily nedávno jiné dva stejné vrtulníky MI-8. Tušil jen to, že jsou někde poblíž hranic s Uzbekistánem, nedaleko oblasti Mazáre Šarif, na severozápadě Afghánistánu.

Celý svět, směstnaný do malého, kulatého okénka se roztočil, jako bláznivý kolotoč. Chvíli nebylo poznat, kde je nahoře a kde dole. Nevěděl, jak dlouho ještě piloti zápasili o udržení raněného monstra ve vzduchu, než přišlo to, co přijít muselo a tvrdý náraz poslal Vasku do říše bezvědomí.

Přežil jen on a dva starší vojáci. Oba byly právě od SPECNAZ a tak si myslel, že právě s nimi má větší šanci na přežití v afghánských horách. Oba byli nezranění, na rozdíl od Vasky, který měl otřes mozku. Strašně ho bolela hlava a připadal si strašně dezorientovaný. Museli rychle opustit místo havárie vrtulníku, protože mohli čekat každým okamžikem, že se tam objeví úspěšní lovci, kteří toho ocelového ptáka sestřelili z oblohy.

AK74.jpg

Na fotce AK-74 r.5,45x39 po ,,rozborce". Wikip.

Oba SPECNAZ s sebou vzali své AK-74 (modernější verze AK-47, která má na rozdíl od AK 47 menší ráži – 5,45x39) a Vaskovi vstrčili do rukou pistoli Makarov a dva plné zásobníky jednoho z mrtvých pilotů. Navíc měli už jen své útočné nože. Moc dalšího sebou vzít nemohli a tak si ponechali jen brašny s plynovými maskami a pláštěnkami a jednu brašnu se zdravotnickým materiálem. Vydali se směrem na severo - severo - východ k hranicím Uzbekistánu.

Byli na útěku asi šest hodin, když se Vaskovi udělalo strašně špatně. Točila se mu hlava a následkem otřesu mozku zvracel. Nemohl vůbec zaostřit pohled a bylo pro něho stále těžší udržet rovnováhu. Poslední na co si vzpomínal, byla skála, která mu běžela naproti. Přišel pád, úder a tma...

Teď se probral a marně hledal Věru, jejíž hlas si myslel, že slyší. Oba SPECNAZ byli pryč. Mysleli, že je s ním konec a nemohli se s ním zdržovat – v sázce byli i jejich životy. Nebylo se jim co divit, mladého vojáka ani osobně neznali, tak proč by se s ním zdržovali...

Byla mu strašná zima a měl žízeň. Měl u sebe jen brašnu s plynovou maskou a pláštěnkou. Bojoval s touhou zabalit se do pláštěnky, aby mu přidala alespoň trochu potřebného tepla, ale nakonec zvítězila žízeň. Protože měl jen krátce po základním výcviku, tak si z něho dobře pamatoval, co musí udělat, aby získal alespoň trochu vody. Bolest v rozdrásaných koncích prstů byla strašná, ale věděl, že se nedá nic jiného dělat. Vzal si na pomoc větší a plochý kus kamene a nakonec se mu povedlo skutečně vyhrabat v kamenité půdě alespoň mělký dolík, aby se do něho vešla jeho plynová maska. Tu tam položil tak, aby jedna z očnic ,,hleděla“ svou vnitřní stranou nahoru k nebi. Potom nad dolíkem rozprostřel svou pláštěnku a zatížil ji na okrajích kameny. Asi uprostřed, přesně nad očnicí masky položil menší kámen, který napnutou pláštěnku prohnul tak, že se málem dotýkala masky pod sebou. Zbývalo jen klepat se zimou a čekat do rána...

MakarovPM.jpg

Na fotce pistole Makarov. Wikip.

Ráno nadzdvihl pláštěnku a s úlevou zjistil, že z vnitřní strany je plná kapiček rosy. Opatrně prstem stíral kapky dolu nad očnici masky a nechával je po prstě stékat dolů na sklo průzoru. Tam už, díky kamínku, který sváděl díky gravitaci kapičky odpařené rosy do jednoho místa, byla malá, ale o to vzácnější loužička vody. Když setřel poslední kapku, nahnul se nad dolík a oteklým jazykem loužičku vylízal. Dal by pravou ruku za sklenici vody, ale musel být vděčný i za tu trochu vláhy, kterou dokázal vyrvat kamenité zemi.

Hlava ještě bolela, ale už mohl jít, aniž by se hroutil na jednu stranu. Kompas neměl, ale věděl, že musí jí směrem doleva od místa, kde před několika okamžiky vyšlo slunce – na sever. Nechtěl si připustit bláhovost své snahy, vždyť hory byly tak obrovské a nepřekonatelné...

Chtěl ale žít!

Našel je asi okolo třetí hodiny odpoledne, respektive to, co z nich zbylo. Ten, který se jmenoval Igor měl rozpárané břicho. Jeho vnitřnosti byly namotané na kusu klacku z trnitého keře, který rostl jen pár kroků od jeho těla. Na jeho nohou dosud ležely těžké, ostré kameny, které mu na ně z výšky pouštěli, aby mu je zpřeráželi. Rozpřažené ruce, které měl uvázané ke kolíkům, neměly ani jeden prst. Všechny ležely odřezané na zemi okolo něho. A ty oči...

Žádné oči neměl. Vydloubli mu je a do prázdných očních důlků mu nasypali jemný písek. Jeho dosud naběhlé hrdlo a dokořán otevřená, zakrvavená ústa svědčila o tom, jak strašně musel křičet, když si s ním Mudžáhidi ,,hráli“...

Druhý se jmenoval Sergej. Ten měl stažené kalhoty až ke kotníkům a veliká, krvavá díra v podbřišku svědčila o tom, že jeho penis nebyl odříznut, ale doslova odtržen. Měl ho nacpaný v ústech, spolu s klubkem trnitých větviček ze stejného keře, z nějž byla větev, na které byla zaživa namotána Igorova střeva. Co Vaska nevěděl, byl fakt, že ty větvičky měl v ústech proto, aby je nemohl zavřít, když mu do nich Mudžáhidi močili. Těžko říci, jestli se dříve utopil jejich močí, nebo vykrvácel z rány mezi nohama...

Zvracel dlouho, už vlastně ani neměl nic, co by vydávil a tak z něho vycházely jen kyselé šťávy z jeho žaludku. Nikdy nevěřil v Boha, ale teď ho volal. Ještě mu nedošlo, že stačilo jen málo a mohl být třetím tělem ležícím zde na skalnatém svahu. Co si však uvědomil dobře byl fakt, jací jsou ,,lidé“ kteří stojí proti němu. Jak strašně nenávidí jeho i všechny, kdo přišli do jejich země. Co se s ním stane, když jim padne do rukou...

Zbytek dne byl v jakémsi mlžném oparu. Jeho pohyby byly automatické a on jen věděl, že musí jít, pořád jít. Vůbec netušil, že už ztratil směr k hranicím a že se stočil víc na východ. Když padla noc, nezmohl se ani na to, aby si znovu zajistil na ráno trochu vody a místo toho se do pláštěnky celý zabalil...

Druhý den už jeho tělo pochodovalo nezávisle na stavu mysli. Vůbec si neuvědomil, že se přiblížil k vesnici. Její domky, přilepené ke svahu jako vlaštovčí hnízda měly stejnou barvu, jako okolní kopce a vlastně první, co ho na přítomnost lidí upozornilo, byl zápach kouře.

Vodu, musí se dostat k vodě!!

Jenže se bál. Pořád měl před očima ty dva umučené SPECNAZ, kteří ho minulou noc opustili a padli do rukou Afgháncům. Zůstal skrytý ve skalní rozsedlině a čekal na soumrak. Když se dočkal, snažil se co nejpotišeji přiblížit k domkům postaveným z kamenů a bláta. Vlastně neměl žádný plán, žádné zkušenosti a ani výcvik, který by mu napověděl, jak se má chovat a co má dělat.

Těžko říci, kdo se koho lekl víc. Vasilij ho možná před sebou viděl jen o zlomek vteřiny dříve. Muž malé postavy, ale pevného držení těla. Na hlavě měl plochou, plstěnou čepici, na sobě dlouhou košili, z pod níž mu vyčuhovaly volné kalhoty. Sice byla skoro tma, ale samopal v jeho rukách viděl Vaska jasně. Protože se bál použít pistoli pro její hlučnost, měl v ruce připravený nůž. Zaútočil zcela instinktivně a vlastně ani nevěděl, proč. Muž ho neohrožoval a kdyby se Vaska přikrčil, možná by si ho ani nevšiml. Nahromaděný stres ale vykonal své a Vasilij nezvládl situaci. Ze základního výcviku měl ještě zafixované některé úkony a ty nyní zcela ovládly jeho pohyby. Automaticky strhl protivníkovu zbraň směrem dolů a k jeho levé ruce. Tím se dá docílit toho, že prst, který je snad na spoušti, se oddálí od jejího lučíku a při odklonu doleva (v případě, že ozbrojený je pravák) se úplně vysune z obloučku který spoušť kryje. To Vaska udělal levou rukou, uhnul směrem za něho a nožem v ruce pravé bodl Afghánce do krku. Asi kdekdo zná z filmů ten nesmysl, když někdo někoho chce podřezat a napadne ho třeba zezadu a řeže směrem k sobě. Lepší a efektivnější je, zabodnout nůž ze strany do krku, ostřím od sebe a řezat směrem ,,ven“. A to právě Vaska udělal.

Lidský krk je mnohem ,,tvrdší oříšek“, než by si možná někdo myslel. Je samá šlacha, vaz a sval. Také zapomeňte na to, jak ve filmu podřezaná stráž bez hlesu klesne k zemi. Afghánec sebou zmítal a oba skončili na zemi. Vaska z posledních sil obemkl protivníkovy nohy, nohama svýma a dál řezal a tlačil nůž od sebe. Najednou se ozvalo zachrčení smíšené se zasyčením. To se povedlo přetít Afgháncův hrtan a průdušnici. Nebyl to křik, ale neskutečné chrčení, bublání a mlaskavé zvuky, jak se průdušnice a plíce podřezaného plnily jeho vlastní krví z proťatých tepen. Vaskovi se zdálo být věčností, než tělo pod ním zvláčnělo a přestalo se zmítat. Když se to stalo, Vasilij se od něho odkulil dál a snažil se nohama jeho tělo od sebe odstrčit. Cítil lepkavost krve člověka, kterého právě zabil. Adrenalin rozklepal celé jeho tělo. Třásl se a snažil se nacpat si obě své ruce sevřené v pěst do úst. Vydával skučivé zvuky a jeho oči byly křečovitě zavřené.

Nikdy by si nepomyslel, že pokud někdy někoho zabije, že k tomu dojde právě takovým způsobem. Pach krve, ne nepodobný pachu kovu byl všude a když si uvědomil, že i jeho ruce, které si cpal do pusy jsou celé od krve, začal nasucho dávit. Potom přišel stav podobný šoku. Jeho mozek se v sebeobraně k prožitému stresu odmítl dál zabývat celou událostí a začal přemýšlet zdánlivě racionálně. Vaska začal dělat věci jednu po druhé a naštěstí pro něho ve správném pořadí. Znovu se přiblížil k mrtvole a prohledal ji. Našel u muže plátěný opasek s připnutou polní lahví ruské výroby. Byla plná vody. V sumkách na opasku byly dva plné zásobníky k samopalu. Byly těžké, protože jeho zbraň byla AK-47, ráže 7,62. Sebral ze země nůž, který mu vypadl při konečném proříznutí Afgháncova hrdla a zasunul ho zpátky do pouzdra na svém opasku...

hind.jpg

Na fotce vrtulník Mi-24 Hind (Laňka) Wikip.

Zachránil se díky pozornému pilotovi vrtulníku MI-24 Hind (Laňka) který ho druhý den spatřil, jako olivově zbarvenou skvrnu na stráni pod sebou. Vaska mával rukama jako zběsilý a plakal. To byly poslední slzy na dlouhý čas. Dlouho potom nedokázal plakat. Ale ani se smát...

Ve Vasilijovi se cosi změnilo a to něco si sebou ponese celý život. Nikdy už nic nebude takové, jako bylo před ,,tím“. Poznal lidskou krutost v její nejhorší podobě a stal se sám její součástí.

Ani jeho Věra nikdy neslyšela tenhle příběh vyprávět. Nikdy nenašel sílu někomu vysvětlit, co se s ním tehdy tam v horách stalo. Podle fotek ví, že se kdysi uměl smát.

Jeho ústa se dokázala smát i dál, ale jeho oči se už nikdy víc neusmály...

Autor: Vladimír Kroupa | neděle 25.1.2009 8:21 | karma článku: 31.94 | přečteno: 3716x


Další články blogera

Vladimír Kroupa

O špičatém klacku v rozkroku Andreje Babiše a o suspenzoru…

Na celou kauzu okolo padesáti (údajných) syrských sirotků, je třeba hledět jako na pouhou páku tlaku opozičních stran. Není ani omylem náhoda, že k tomu došlo těsně před „malými“ volbami...

21.9.2018 v 8:15 | Karma článku: 42.65 | Přečteno: 3701 | Diskuse

Vladimír Kroupa

O tom, co v ní nacházím, o tom, k čemu mě vede, o tom, že zůstávám hříšným chlapem…

Vedla mě k ní trochu náhoda, trochu věkem probuzená touha po poznání a hodně veliká touha po pochopení spousty věcí, včetně sebe sama. Zatím nevím, jestli poznám a už vůbec nevím, jestli pochopím...

20.9.2018 v 11:15 | Karma článku: 18.52 | Přečteno: 662 | Diskuse

Vladimír Kroupa

Já těm Američanům opravdu nerozumím…

Nejen tím, že nevládnu angličtinou, ale hlavně tím, co se z USA dostává dál do světa. Na jednu stranu v této zemi vzplálo hnutí, které muže všech barev nutí skoro ke studu, na stranu druhou tam zrovna „frčí“ polonahaté modelky...

19.9.2018 v 13:10 | Karma článku: 35.74 | Přečteno: 1438 | Diskuse

Vladimír Kroupa

Milá IDNES.cz, nepište o něm, on s vámi přeci nechce mít nic společného…

Není tomu tak dlouho, co se jistý zpěvák nechal slyšet, že nebude od té chvíle mít nic společného s čímkoliv, co má nějakou přímou spojitost s panem Babišem...

14.9.2018 v 10:41 | Karma článku: 40.62 | Přečteno: 2461 | Diskuse

Další články z rubriky Poezie a próza

Luboš Vermach

Jak dostat v parku od "bratranců" nakládačku a na hotelu ještě jednou

Je špatné, pokud vás někdo zmlátí. Ještě horší je, stane-li se to v cizím městě a vy ani nevíte, kdo vám nandal. Ale ze všeho nejhorší je, když dostanete přes držku místo někoho, jehož dobře znáte. To je pak vážně pech.

22.9.2018 v 16:59 | Karma článku: 6.59 | Přečteno: 432 | Diskuse

Jaroslav Kvapil

Vlastenecká o sirotcích a minulosti

Básnička jedna taková, co mě včera večer napadla, když sledoval jsem v televizi chobotnici, jak má dlouhá chapadla.

21.9.2018 v 10:04 | Karma článku: 8.65 | Přečteno: 327 | Diskuse

Jaroslav Kvapil

Patnáct haiku pro očistu duše

Když tady stále čtu, kam se Česko, Evropa, svět a lidstvo řítí, jak nás zlikviduje islám, jak nám odtikávají poslední chvíle, než nás zničí klimatické změny, v kontrastu s tím mám chuť na něco prostého, jako jsou třeba haiku.

20.9.2018 v 21:24 | Karma článku: 10.04 | Přečteno: 234 | Diskuse

Zdeněk Pokorný

Nebojím se imigranta ,kterého neznám ....

nebo vlastně jo ? ....A kdo má vlastně pravdu a lze jí vůbec najít a je potřeba ji hledat ? Nevím ,ale za sebe říkám ANO ,jsem pro ,aby čr byla jak západní mocnosti a pomohla lidem v nouzi.

20.9.2018 v 12:24 | Karma článku: 5.69 | Přečteno: 703 | Diskuse

Jan Jurek

Vytčený cíl, který se může splnit … anebo taky ne

Při výjezdu z Prahy se zastaví na místě, kde se může občerstvit. Dá si své oblíbené menu. Ne příliš zdravé, ale chutné a povzbuzující s trochou Coly, kterou jinak vůbec nepije. Když se vrátí k autu, z ničeho nic se jen tak dívá

20.9.2018 v 8:40 | Karma článku: 5.94 | Přečteno: 211 | Diskuse
Počet článků 1831 Celková karma 38.33 Průměrná čtenost 2721

Dum Spiro Spero... Tulák po hvězdách, kalič, fotograf, bývalý voják štěstěny, příležitostný herec, rybář, spisovatel. Hoďte mě vlkům a vrátím se, jako vůdce smečky...

 

                                

Seznam rubrik

Oblíbené blogy

Oblíbené stránky

Oblíbené články

Oblíbené knihy

Co právě poslouchám

více




Najdete na iDNES.cz