Poměry u nás jsou v některých ohledech tak socialistické, jako nebyly ani v době, kdy jsme to slovo „socialistická“ v názvu měli oficiálně. Neustále zametáme cestičku a podplácíme „sociálně slabé“, jen aby se nerozčílili…
.
V současné době probíhá mezi parlamentními stranami poměrně bouřlivá diskuse, zda ořezat sociální dávky na bydlení, nebo zda je lepší na tento letitý problém vůbec nesahat. Tu posledně jmenovanou možnost hájí současné opoziční strany. Tak třeba z řad KDU-ČSL (a paradoxně i z jiných, rádoby pravicových stran, vyznávající pravidla trhu, ze stran, které prý mají k socialismu daleko...) zaznívají hlasy, které jako dramatický příklad člověka, který bude po zavedení nových pravidel hry trpět, vypichují matku – samoživitelku se dvěma dětmi, přitom každému myslícímu je předem jasné, že případné omezení dávek na bydlení se dotkne úplně jiné skupiny.
Je sice nepopiratelné, že těch matek – samoživitelek se to dotkne, možná je ale jejich problém (ne vždy, samozřejmě, chápu, že jsou mezi nimi výjimky) v tom, že si buď pořídily děti nezodpovědně, aniž by měly možnost je uživit, nebo si je pořídily nezodpovědně s nezodpovědným partnerem, který se na ně vykašlal, nebo, a to je dost častý příklad, jsou „samoživitelky“ jen papírově, protože s otcem svých dětí se účelově žádný sňatek nekonal, protože taková matka – samoživitelka, má přeci jen vyšší šanci na nějakou tu korunu z dávek navíc. Jenže ouha, možná padne kosa na kámen a ono už to tak platit nebude…
Případná změna vyplácení dávek se prý dotkne cca 300 tisíce domácností. Mě by spíše zajímalo, kolika se toto možné opatření dotkne různých kšeftařům s chudobou, všech možným šíbrům, co zjistili, jak výnosné je koupit si starou barabiznu, něco málo do ní nainvestovat a pak kutloch po kutlochu, o pár metrech čtverečních, pronajímat lidem, kterým je v podstatě jedno, kolik za bydlení panu domácímu zaplatí, protože ty finance nejdou z jejich kapes, ale ze státní pokladny.
Takže na jedné straně máme několik gaunerů, kteří přes sociálně slabé dojí státní kasu, na straně druhé pak tisíce lidí, kteří ne všichni by museli nutně tento problém považovat za svůj. Stačilo by, kdyby se dokázali disciplinovaně zapojit do pracovního procesu, vždyť volných míst pro nekvalifikované pracovníky je u nás momentálně více, než bychom si přáli. To, že tito lidé v drtivé většině nemají na nějakou lépe placenou a vůbec na lepší práci, je holý fakt a většinou jejich vlastní chyba.
Jenže to by se jim muselo chtít, spojit svůj život s prací, která přináší výdělek, je přeci z hlediska lidské nátury mnohem pohodlnější nepracovat a hledat stále nové a nové důvody, proč pracovat nemohou, přitom se nechat živit státem. Náš stát se tedy nechová k nikomu jinému tak socialisticky, než právě ke skupině lidí, kteří pracovat nechtějí.
Místo toho, aby konečně někdo bouchnul do stolu a dal najevo, že skončila doba zahálky a začala doba opírající se o starý známý fakt, že bez práce nejsou koláče, náš stát skrze státní pokladnu bude mnohé lidi neustále vodit za ručičku a starat se o jejich živobytí.
Kde je zodpovědnost, tak zřejmá pro jiné lidi, než ty, které živí stát, že dětí si může pracující člověk pořídit jen tolik, kolik jich SÁM zvládne uživit? Kde je zodpovědnost za vlastní život? Proč jedni musí a další, i když v podstatě můžou, tak nemusí…?
Proč se stát chová tak mateřsky a odpovědně k někomu, kdo neprojevuje sebemenší zájem svou situaci řešit, k někomu, kdo popírá svým přístupem k životu pravidla pro přežití, jak jsou nastavena už tisíce a tisíce let?
Proč není vlídnost státu spíše cítit „za odměnu“ ke skupině lidí, kteří poctivě pracují, podílejí se na rozkvětu naší země, svou každodenní snahou o její lepší budoucnost?
Ne, takové skupině se házejí klacky pod nohy všemi možnými regulacemi, byrokratickou zátěží, zákazy a omezováními.
Takto postavený běh věcí je hodný leda tak socialismu, nikoliv zdravě fungující, na trhu a prosperitě založené společnosti.
Zdá se, bohužel, že naše společnost zdravá není, jak by mohla, když u nás jedni musí a jiní nemusí.
.
