Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Pod palbou...

22. 01. 2009 7:26:01
V tomto vyprávění chci vzdát hold vojenským medikům. V každé hlídce je medik. Je vojákem, co umí život nejen brát, ale hlavně zachraňovat...
Voják SAS.Voják SAS.Wikipedia

Tento příběh vznikl na základě vyprávění jednoho přítele, který už sice není ,,ve hře“, ale když byl, sloužil u britské speciální letecké služby – SAS (Special air Service). Jeho zážitky mě inspirovaly k napsání o jedné hlídce, jedné akci a jednom moc potřebném členu této hlídky – medikovi jménem Patrik Davis.

Úkol se zdál jednoduchý, snad proto, že jsme takových za sebou měli stovky. Šlo o ,,CTR“, neboli Close Target Recce ( Utajená rekognoskace cíle). Byli jsme vysazení za ,,linií nepřítele“ v zemi, kde byl každý nepřítelem každého. Šlo o zemi, o které se běžně neví, že jsme tam byli nasazení a tak ji nebudu jmenovat. Snad jen, že šlo o území v Latinské Americe a hrál tam velikou roli kartel obchodující s kokainem. Měli jsme monitorovat pohyb lidských a materiálních zdrojů přes určitý průsmyk, setrvat na místě 24 hodin, během kterých bylo třeba zjistit co nejvíc o síle a předpokládané strategii nepřítele. Asi se nedalo v podmínkách, jaké tam tehdy panovaly, využít s větším úspěchem některé z technicky podporovaných možností výzvědné taktiky a tak přišel ke slovu – HUMINT, neboli ,,získávání informací za pomoci lidských zdrojů“. Ty ,,lidské zdroje“ jsme byli my.

Naše hlídka byla čtyřčlenná, jak je u nás – v SAS zvykem. Já, dále Sean o‘ Brien, Charles Donelly a Patrik Davis. Patrik byl medikem naší hlídky a jen díky němu dnes žije Sean a například i pár dalších vojáků pěchotního pluku, neboli ,,zelených blůz“.

Povedlo se nám splnit úkol a měli jsme dost matriálu, abychom upokojili věčně hladové stádo zpravodajců a jiných elementů, co potřebují znát kde co, aby mohli naplánovat jak si s tím, či oním poradit. Čekala nás cesta na místo ,,Randezvous point“, jak jsme v hantýrce říkávali místu, kde nás měl vyzvednout vrtulník Huey. Jak už to tak bývá, většinou je cesta ,,tam“ snadnější, než cesta zpátky.

První malér nás potkal, když jsme postupovali mělkým údolím, jehož dno bylo porostlé trávou. Šli jsme v bezpečných rozestupech, každý kryl svůj sektor a postup se zdál bez problémů.

BUUM!

Suchá rána, krátké, ostré štěknutí a Sean zmizel v prachu a úlomcích vegetace, jejichž oblak ho celého pohltil.

,,Mina!“ zařval jsem snad dřív, než se můj mozek s tím faktem vyrovnal a vzal ho na vědomí. Bylo jasné, že jsme právě více, či méně hluboko v minovém poli. Šlo zřejmě o minové pole, kryjící nějakou DMP (Drug Manufacturing Plant),neboli skrytou laboratoř, na zpracování kokainové pasty, k níž jsme se nevědomky přiblížili.

Nebylo třeba zařvat žádné další pokyny, každý z kluků věděl, co má dělat. Všichni jsme okamžitě šli do pokleku a zůstali přesně na místě, kde jsme zrovna každý stál. Nejtěžší to v tom momentě měl Patrik. Bylo jeho povinností, jakožto medika hlídky, dostat se k Seanovi a pokusit se mu poskytnout pomoc a ošetření. My zbývající – tedy já a Charlie jsme museli krýt celý prostor, každý v úseku svých 180°stupňů.

,,Šest dvanáct“ křikl Charlie a já mu odpověděl, že já -,,Dvanáct šest“.

Tím jsme si mezi sebou rozdělili palebný koridor. Znamenalo to, že já budu krýt prostor v úseku směru přímo zpředu našeho postupu, až do našeho týla a to po naší pravé ruce. Charlie naproti tomu má na starost úsek od předu do zadu po ruce levé. Když si představíte hodinový ciferník, v jehož středu pomyslně stojíte, tak úsek (ve směru chodu hodinových ručiček)od dvanácté hodiny až po hodinu šestou, byl mým sektorem a úsek od šesté hodiny až po hodinu dvanáctou měl na starosti Charlie. Bylo totiž dost reálné nebezpečí, že výbuch mohl přilákat pozornost nepřítele, který se mohl vyskytovat doslova kdekoliv kolem nás a my jsme mohli být klidně napadení.

Patrik se zatím pomalu přesouval k Seanovi. Opatrně, hranou boty našlapoval a pečlivě kontroloval každou píď země, dělící ho od Seana. Když našlapujete normálně naplno chodidlem, může se stát, že přes tlustou podrážku vojenských bot neucítíte zradu, skrývající se pod tenkou vrstvou zeminy. Musíte dávat také pozor na jakýkoliv natažený drát, či anténkovitá čidla min, které jsou sice podle Ženevské konvence zakázané, ale je jich po světě dost na to, aby to udělalo tatarský biftek z hromady lidského masa a drogoví baroni si s Ženevskou konvencí opravdu hlavu nelámou. Takové miny při aktivaci doslova vyskočí do výšky od jednoho metru do zhruba metru a půl a tam vybuchnou. Sekají hlavy(doslova), trhají končetiny,pářou břicha, mrzačí a zabíjejí. Ta mina, co sejmula Seana ale asi nebyl ten případ. Kdyby to byla například M16a2, tak by asi byl Sean už v pekle. Takové ,,Bouncing Betty“, jak se jí také přezdívá, stačí k aktivaci v pohodě tlak na nášlapný senzor asi od 3,5 kg. Když je pojistka nastavená na tah drátu, tak jí stačí dokonce k odpálení tah v hodnotě od 1,5 kg, takže když o drát jen zavadíte při postupu - ,,good bye“...

Mina M16a2

Průřez protipěchotní ,,skákací "minou M16a2. Zdroj - Wikipedia

,,Je to noha!“ ozval se Pat a já jsem zaklel jako pohan. Patrik se dal do práce. Musel co nejrychleji dosáhnout toho, aby jsme se mohli hnout z toho podělanýho místa pryč. Vyndal svůj ,,kouzelný klobouk“, jak jsme říkali jeho brašně. Měl tam všechno, co se dalo vzhledem k váze a potřebě při akci typu – hlídka, hodit. Sean byl při vědomí, ale nastupoval u něj šok. Patrikovi ruce předváděly dokonalý koncert. Rozřízl Seanovi maskáče a vyčistil v rámci možností jeho ránu. Noha byla ošklivě pochroumaná, ale při té smůle, že šlo o minu to ještě nebylo tak zlý. Taky mu to mohlo urvat nohu těsně pod zadkem. Patovi se v rukou objevil tlakový obvaz. Potom mu zavedl do pravé ruky kanylu na ,,I V“ (intravenózní kapačku) a připojil k ní hadičku s plastovou lahví intravenózního roztoku. Protože nebylo kam lahev pověsit, zasunul ji pod Seanovo tělo. Vlastní vahou Seanova těla, které stačovalo plastovou lahev, se dostával roztok do hadičky a potom i do jeho krevního oběhu. Jehly kanyl používané bojovými mediky mají mnohem větší průměr, než běžně používané jehly jinde ve zdravotnictví a tak nebývá žádný problém ani ve stresu - například pod palbou, zavést tuto jehlu do žíly. Potom Patrik píchl Seanovi do stehna dávku morfia proti bolesti a lihovou fixou mu na čelo napsal velké písmeno -,,M“.

To proto, že kdyby se s Patrikem něco stalo a on by nemohl podat zprávu o Seanově ošetření, aby každý doktor věděl, že Sean dostal jednotku morfia. Proto kód -,,M“. Zdálo se, že víc v tu chvíli pro Seana nelze udělat a my jsme museli myslet na ústup z minového pole. Patrik splnil všechny zásady takzvané ,,zlaté hodiny“. Tak se říká času těsně po zranění, kdy je třeba u zraněného zajistit všechny životně důležité funkce, jako je dýchání, zástava krvácení a tak podobně. Tato ,,zlatá hodina“ je moc důležitá, protože pokud by mu během ní nebyla poskytnuta pomoc, s největší pravděpodobností by zemřel.

,,My jsme ready!“ křikl Patrik.

,,Vem ho jako první Pate, já tě pak vystřídám a Charlie ho vezme po mně,“křikl jsem směrem k Patovi a už jsem se zvedal z pokleku. Pat si dal karabinu mezi kolena, sehnul se a vstrčil lahev s roztokem Seanovi pod popruh jeho taktické vesty, co nejvýš k hlavě. Potom si naložil naučeným pohybem Seana na záda. Jednou rukou ho přidržoval a do druhé vzal ze sevření kolen svou M4. Když jste v takovém průseru, jako je minové pole, nezbývá vám jiná bezpečnější cesta než je ta, kterou jste přišli. Museli jsme se vrátit přesně po svých stopách až do míst, kde byl trochu víc kamenitý terén a byla tam proto malá pravděpodobnost, že budou miny i tam. Obával jsem se toho, že výbuch byl slyšet dál, než bychom si přáli a jen čert věděl, kdo nám možná jde právě po krku. Patrik se zařadil mezi mě a Charlieho a náš postup byl pomalý, jako stádo šneků na vandru.

Vystřídal jsem Pata a převzal Seana a asi za deset minut po tom se strhla mela.

Zrovna jsme se dostali na kamenitou stráň a já mohl složit své břímě opatrně za kamenný výstupek. Patrik hned začal kontrolovat Seanův stav a já s Charliem jsme zase jistili okolí.

TRRRRDT! TRRRRDT!

Ze směru, kam jsme měli namířeno, zpoza zelené hradby džungle, jen nějakých sto padesát metrů od nás někdo spustil palbu. Patrik naučeným pohybem hmátl za sebe a už držel svou karabinu. Já sebou plácnul za balvan a Charlie, který jako jediný z nás měl kulomet GPMG ,,Gimpy“, začal kropit směr, odkud se ozývala střelba. Naštěstí to nebyli žádní dobře vycvičení vojáci, ale zřejmě členové nějaké povstalecké skupiny. To, že to nebyli profíci poznáte ze stylu střelby. Pálili nekoordinovaně a bylo jich asi pět, nebo šest. Začali na nás ale střílet moc brzy a ani nevěděli, co to je pokrytí palebného prostoru ,,na střídačku“, nikdo se nesnažil dostat se nám třeba do boku. Dostali jsme už nejméně tři z útočníků a zbývající už nějak ztráceli dech.

Stalo se to ve chvíli, kdy se mně při střelbě ozvalo ,,klapnutí mrtvýho chlapa“. To je okamžik, kdy vám selže náboj a úderník sice s klapnutím dopadne na zápalku nábojnice, ale výstřel se nekoná.

,,Defekt“, zařval jsem, aby kluci věděli, že mám potíže a že jsem dočasně mimo hru. Lehl jsem si na záda, zatáhl za páku závěru, ale vadný náboj, který vylétl, byl posledním v zásobníku. Ztratil jsem pár drahocenných vteřin, kdybych býval vyměnil zásobník rovnou, mohl jsem třeba toho útočníka donutit být zalezlý a nestřílet. Než jsem vyměnil zásobník, plácl dlaní do spouštěče závěru a zahájil znovu palbu, Charileho ,,Gimpy“ ztichnul. Nebyl čas to zkoumat, jen jsme oba s Patrikem museli vzít ten fakt na vědomí.

Po pár minutách bylo ticho – všechny útočníky jsme ,,eliminovali“. Patrik se shrbený přiblížil k Charliemu.

,,Je mrtvý“, ozval se jeho hlas.

Nebyl čas na emoce. Věděl jsem, že později nás Charileho smrt ,,dostane“, teď ale nebyl čas na to myslet.

,,Pate, vem si jeho Gimpy, a munici!“

,,Rozumím. Minu?“

,,Není čas! Myslím, že stejně nemá nic k identifikaci. Musíme dál...“

,,Jo, nedá se nic dělat...“

Patrik měl na mysli, jestli Charlieho tělo podminujeme, aby nepadlo do rukou nepřátel. To je běžná praxe u jednotky našeho typu, teď ale nebyl čas hrát si na ženisty. Protože jsme každý z nás před začátkem akce prošli ,,filtrem“, jak se říká kontrole, jestli u sebe nemáme nic, co by mohlo prozradit, z jaké jsme jednotky, mohli jsme ho nechat tam, kde byl. Přednost mají živý, nelze jinak. Na pomníku uvnitř areálu kasáren pluku v Herefordu přibude další jméno příslušníka, který padl v akci na druhé straně Zeměkoule...

Pat nechal svou karabinu ležet vedle těla Charlieho. Sebral jeho GPMG a z jeho sumek vzal všechny náboje a zásobníky. Šlo o to, že kulomet Gimpy má ráži 7,62 a to znamenalo větší palebnou sílu na rozdíl od M4 s její ráží 5,56.

Bohužel jsme nemohli postupovat v původně stanoveném směru k ,,Randezvous pointu“. Museli bychom obcházet údolí a tak jsem se rozhodl, že platí varianta ,,ERV“, neboli -,,Emergenci randevous“. To bylo místo nouzové, náhradní schůzky s vrtulníkem. Leželo víc na východ a v podstatě bylo dosažitelnější ve stanoveném časovém úseku, než kdybychom obcházeli zaminované území. A to ještě k tomu jsme tam mohli čekat nepříjemnosti v podobě nepřátel.

sas

Na fotce voják SAS. Zdroj- Military

Střídali jsme se s nesením Seana a bylo to peklo. Když jsem pak slyšel klapání rotoru vrtulníku Huey,říkal jsem si, že krásnější zvuk neexistuje. Odpálili jsme žlutou dýmovnici a pak už jen sledovali, jak olivově zelený stroj, tak podobný vážce, klesá z nebe přímo k nám.

Když jsme byli na palubě a mířili pryč z toho zeleného pekla, vzpomněl jsem si ještě na jeden případ, kdy jsem viděl Patrika při jeho zdravotnické práci.

To jsme ještě nebyli u SAS a sloužili jsme spolu v pluku ,,zelených vest“, jak se říkalo příslušníkům pěchoty. Byli jsme tehdy nasazení v Severním Irsku, přesněji řečeno v Crossmaglenu. Jeden ,,Pinkie" - Land Rover tehdy schytal zásah RPG, odpáleným příslušníky IRA (Irská republikánská armáda) a kluci uvnitř to ošklivě odskákali. Byli jsme tehdy s Patem ve ,,Foxtrot" (pěší) hlídce a dostali jsme se na místo jako první. Patrik se dal tehdy hned do práce.

Začala ,,zlatá hodina“ a bylo třeba nejdříve rozdělit zraněné kluky podle míry závažnosti jejich postižení. Nejhůře na tom byl a jako první přišel na řadu řidič. Byl v bezvědomí a měl zranění na hrudníku. Patrik mu vstrčil do úst intubační trubici a tak zajistil průchodnost jeho dýchacích cest. Potom mu zavedl kanylu do žíly na ruce a připojil lahev s roztokem. Tu zavěsil na rám vyvrácených dveří a běžel se věnovat dalšímu ze zraněných.

Ten byl také v bezvědomí a měl popáleniny na vrchní půlce těla a hlavně na hlavě. Jeho dýchací cesty byly zřejmě silně popálené a intubační trubice do úst zavést pro riziko poškození jeho měkkých tkání nešlo. Patrik vytáhl několik menších trubic, určených pro vsunutí do nosu. Nechápal jsem, co to dělal, když přikládal jednu po druhé k malíčku na ruce zraněného kluka. Později mně vysvětlil, že tak se dá odhadnout, jak dlouhá je potřeba trubice, s ohledem na konkrétní anatomii toho - kterého zraněného. Vybral jednu a tu zavedl nosem do průdušnice. Průser byl ale ještě v tom, že díky poraněnému hrudníku mu zřejmě zkolabovala jedna plíce. Vzduch který vdechoval mu z ní unikal a hromadil se v jeho hrudním koši. To bylo zlý, hrozil totální kolaps. Vzpomínám si, že Patrik tehdy nezaváhal ani vteřinu, vytáhl z brašny skalpel a nařízl mu kůži v dolní časti na pravé straně hrudníku. Otvor rozšířil kleštěmi a vsunul do něho další, silnější a delší intubační trubici. Zasouval ji pořád dál, až se ozval zvuk silného zasyčení. To byla známka toho, že je u cíle a nahromaděný vzduch mohl odcházet pryč z okolí jeho plic a nemohl je tak dál stlačovat z vnější strany. Tím mu jednoznačně zachránil život.

Na řadě byl další kluk. Ten měl bohužel krvavou loužičku u ucha a byla veliká pravděpodobnost, že má poraněnou páteř. Patrik mu nasadil ochranný límec a tím mu zafixoval hlavu, ale víc s ním nehýbal. Čtvrtý voják měl ,,jen“ poraněné rameno a byl na tom ze všech nejlépe. Akorát, že nejvíce řval. Dostal morfium a jeho ,,záležitost“ byla pro tu chvíli vyřešená tlakovým obvazem.

To všechno mně běželo hlavou, když nás nesl vrtulník nad neprostupnou džunglí Latinské Ameriky. Patrik je jen jedním z mnoha, ale zároveň jedním z mála, o kom vždycky vím, že ho chci mít vedle sebe v akci. Je něco, jako pojistka. S ním se dá říct, že máte vždycky větší šanci přežít...

Věnováno všem, kteří vědí...

,,WHO DARES WINS"

P.S. Opravdu si zde nehodlám hrát na bývalého příslušníka britské SAS. Jak už jsem napsal v úvodu článku, jde o příběh někoho jiného a já jsem mu pouze vdechl ,,literární" podobu. To, že jsem ho napsal v první osobě, je zapříčiněno jen a pouze tím, že se mně v tomto tvaru píše lépe. V.K.

Autor: Vladimír Kroupa | čtvrtek 22.1.2009 7:26 | karma článku: 22.68 | přečteno: 2253x


Další články blogera

Vladimír Kroupa

O špičatém klacku v rozkroku Andreje Babiše a o suspenzoru…

Na celou kauzu okolo padesáti (údajných) syrských sirotků, je třeba hledět jako na pouhou páku tlaku opozičních stran. Není ani omylem náhoda, že k tomu došlo těsně před „malými“ volbami...

21.9.2018 v 8:15 | Karma článku: 42.65 | Přečteno: 3701 | Diskuse

Vladimír Kroupa

O tom, co v ní nacházím, o tom, k čemu mě vede, o tom, že zůstávám hříšným chlapem…

Vedla mě k ní trochu náhoda, trochu věkem probuzená touha po poznání a hodně veliká touha po pochopení spousty věcí, včetně sebe sama. Zatím nevím, jestli poznám a už vůbec nevím, jestli pochopím...

20.9.2018 v 11:15 | Karma článku: 18.52 | Přečteno: 662 | Diskuse

Vladimír Kroupa

Já těm Američanům opravdu nerozumím…

Nejen tím, že nevládnu angličtinou, ale hlavně tím, co se z USA dostává dál do světa. Na jednu stranu v této zemi vzplálo hnutí, které muže všech barev nutí skoro ke studu, na stranu druhou tam zrovna „frčí“ polonahaté modelky...

19.9.2018 v 13:10 | Karma článku: 35.74 | Přečteno: 1438 | Diskuse

Vladimír Kroupa

Milá IDNES.cz, nepište o něm, on s vámi přeci nechce mít nic společného…

Není tomu tak dlouho, co se jistý zpěvák nechal slyšet, že nebude od té chvíle mít nic společného s čímkoliv, co má nějakou přímou spojitost s panem Babišem...

14.9.2018 v 10:41 | Karma článku: 40.62 | Přečteno: 2461 | Diskuse

Další články z rubriky Poezie a próza

Luboš Vermach

Jak dostat v parku od "bratranců" nakládačku a na hotelu ještě jednou

Je špatné, pokud vás někdo zmlátí. Ještě horší je, stane-li se to v cizím městě a vy ani nevíte, kdo vám nandal. Ale ze všeho nejhorší je, když dostanete přes držku místo někoho, jehož dobře znáte. To je pak vážně pech.

22.9.2018 v 16:59 | Karma článku: 6.59 | Přečteno: 432 | Diskuse

Jaroslav Kvapil

Vlastenecká o sirotcích a minulosti

Básnička jedna taková, co mě včera večer napadla, když sledoval jsem v televizi chobotnici, jak má dlouhá chapadla.

21.9.2018 v 10:04 | Karma článku: 8.65 | Přečteno: 327 | Diskuse

Jaroslav Kvapil

Patnáct haiku pro očistu duše

Když tady stále čtu, kam se Česko, Evropa, svět a lidstvo řítí, jak nás zlikviduje islám, jak nám odtikávají poslední chvíle, než nás zničí klimatické změny, v kontrastu s tím mám chuť na něco prostého, jako jsou třeba haiku.

20.9.2018 v 21:24 | Karma článku: 10.04 | Přečteno: 234 | Diskuse

Zdeněk Pokorný

Nebojím se imigranta ,kterého neznám ....

nebo vlastně jo ? ....A kdo má vlastně pravdu a lze jí vůbec najít a je potřeba ji hledat ? Nevím ,ale za sebe říkám ANO ,jsem pro ,aby čr byla jak západní mocnosti a pomohla lidem v nouzi.

20.9.2018 v 12:24 | Karma článku: 5.69 | Přečteno: 703 | Diskuse

Jan Jurek

Vytčený cíl, který se může splnit … anebo taky ne

Při výjezdu z Prahy se zastaví na místě, kde se může občerstvit. Dá si své oblíbené menu. Ne příliš zdravé, ale chutné a povzbuzující s trochou Coly, kterou jinak vůbec nepije. Když se vrátí k autu, z ničeho nic se jen tak dívá

20.9.2018 v 8:40 | Karma článku: 5.94 | Přečteno: 211 | Diskuse
Počet článků 1831 Celková karma 38.33 Průměrná čtenost 2721

Dum Spiro Spero... Tulák po hvězdách, kalič, fotograf, bývalý voják štěstěny, příležitostný herec, rybář, spisovatel. Hoďte mě vlkům a vrátím se, jako vůdce smečky...

 

                                

Seznam rubrik

Oblíbené blogy

Oblíbené stránky

Oblíbené články

Oblíbené knihy

Co právě poslouchám

více




Najdete na iDNES.cz