Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Doba sladkokyselá...

28. 03. 2018 8:30:22
Když jsem se kdysi dávno ocitl ve Vysočanský Pragovce, zjistil jsem, že dělnická třída nepostrádá jistý sladkokyselý prvky. Stejně, jako je měla celá ta doba. Kyselost zmizela v čase a zůstalo jen to sladký a veselý...

.

Bylo to v době, kdy ještě Husák pevně třímal se svým řeznickým psem Štrougalem otěže moci. Jako mladýmu klukovi se mi tehdy naskytla nedocenitelná možnost poznat obyčejný a ničím nepřikrášlený lidský moudra, osudy a ostudy obyčejných lidiček, který byli v tý bolševikem ovládaný době naprosto zanedbatelnými kolečky naší společnosti.

Já ale jak tehdy, tak i dnes vidím ne malé lidi, ale titány, co se s ničím moc nesrali, i když na to často doplatili... jako třeba jistej Zdenda, co měl za parťáka Pepika.

Oba dělali na údržbě, v partě, která měla tehdy na starost lisovnu, řezárnu a kalírnu, jo a ještě tryskač, to byla taková šikovná mašina, co na povrch kovových součástek v obrovský rychlosti metla kovový maličký kuličky, co ten povrch pěkně zbavily rzi a dopřály mu pěknej stříbrnej potah.

Jednou opravovali nějakou mašinu, už ani nevím jakou, vím jen, že její upínací plocha tvořila ne desku jednu, ale dvě ležící a přišroubovaný na sobě. V těch deskách byly díry, akorát tak na prst, který šly skrz obě dvě. A právě tam se srazila Zdeněčkova snaha amatérského gynekologa s urputností Pepikovi snahy opravit ten stroj co nejrychlejc...

Jak už jsem naznačil, Zdeněk s citem gynekologa vstrčil svůj ukazováček do díry v plotně, aby hmatem zjistil, jestli jsou obě, v tu chvíli rozšroubovaný desky, slícovaný dírama na sebe. Jak tam tak šmátral, tak povídá Pepíkovi

"... kééé, Pepiku, kééé chvíli..."

Asi bych měl přeložit to jeho "kééé", to v řeči Zdeňkova kmene znamenalo slovo - "počkej". On prostě vynechával písmena "p, o, č" a závěrečný písmeno "j".

Jenže Pepík nečekal... Trhnul horní deskou právě ve chvíli, kdy Zdeněk prvním článkem svýho ukazováčku došel k faktu, že se s ním dostane skrze vrchní desku do deky dolní...

Sotva s tím Pepík trhnul, tak pozdě, ale přeci, povídá - "...Zdeněčku, pozor, já s tím jebnu..."

Ještě pár vteřin bylo ticho, pak se ozval neskutečnej řev, pak něco bouchlo a zase byl klid. To bouchnutí mělo na svědomí tělo Zdeněčka, kterej sebou fláknul na zem, s prstem uvězněným v díře a s rukou nataženou nahoru k mašině, jako když dítě šmátrá v horní polici spíže po marmeládě.

Když mu konečně ten jeho uvízlej prst vysvobodili a přivedli ho k vědomí, tak omdlel znova, to když zjistil, že mu chybí první článek jeho ukazováčku. Ještě než ale omdlel, stačil zašeptat jazykem jeho kmene - "... kééé, Pepiku, ty si ale vůl".

To mu nemusel říkat, on to Pepík věděl sám...

Když už jsme u těch chybějících článků prstů, nemůžu nevzpomenout na jistýho pana Matrku, lisaře, kterýmu na jedný ruce chyběly dva prsty, na druhý pak dvě třetiny ukazováčku. Tenhle číman byl furt zlitej, což vysvětlovalo jeho prstový deficit. Uměl ale na svým postižení dobře vydělávat, ne že by z toho měl prachy, ale jistej druh sázek mu poskytoval nikdy nekončící přísun pitiva. Tehdy ve fabrikách makalo veliký množství tu Vietnamců, tam Kubánců, který se střídali s dělníkama z Polska. Poláci byli taky furt v lihu, Kubánci furt tančili a Vietnamci koumali, jak práci nejlíp ojebat, protože na různý finty byli oni machři.

Byl tam u nás jeden Kubánec, co se jmenoval Jesus. Byl to velikej chlap co hrál rád karty, kostky a ještě raději se sázel co to šlo. Jednou se takhle Jesus sešel s lisařem Matrkou v blízký hospodě U Kolářů, kam chodila většina dělnický třídy z Pragovky a přilehlýho vesmíru.

Oba už lehce cinknutý se trumfovali, co kdo z nich dokáže. Matrka najednou strčil do jedný svý nosní dírky ten svůj krátkej pahejl ukazováčku a protože si v tom fofru Jesus nevšimnul, že ho má jen třetinu, tak s otevřenou hubou zíral na to, jak se Matrkův ukazováček až po konec zanořil do jeho nosu. Matrka pak prst vytáhnul a hbitě strčil ruku do kapsy, aby Jesus neodhalil jeho skutečnou malost.

A Jesus se nevzdal, se slovy, že tohle svede taky, začal si ten vůl rvát svůj vlastní plnokrevnej ukazováček co nejhloubějc do toho svýho afrikánskýho nosu (Kubánec Jesus byl černoch, jako vyšitej). Dopadlo to tak, že mu z toho jeho raťafáku začala stříkat krev, protože nepracoval celej život nalitej u lisu...

Mělo to dohru, Jesus na ten zádrhel přišel hned druhej den a Matrkovi pak nechyběly jen prsty, nebo jejich články, ale i dvojka vlevo nahoře...

S Jesusem byla sranda. Jednou jsem byl svědekm toho, jak se sešel u jednoho stolu s jistým maličkým Vietnamcem, kterej ve svý vlasti hrdinně bojoval s americkýma imperialistáma. Ten drobeček, se jménem Tran něco Duc, měřil sotva metr třicet, pěstičky měl sotva jako tenisáky, ale byl to zabiják. A když píšu zabiják, myslím to vážně. Byl to u nich doma kapitán nějakýho vietkongovýho záškodnickýho komanda, takže žádná baba... S Jesusem ho pojila dohromady jejich bojová minulost. Zatímco Tran něco Duc bojoval s Amíkama, Jesus zase sloužil svý zemi při ineternacionální pomoci kubánskýho lidu, lidu Angoly, kde se tehdy Kuba dost angažovala. Nikdy nezapomenu, jak Tran něco Duc povídá lámanou češtinou, kterou se stejně, jako Jesus naučil ve školícím středisku v Košicích (!!!), jakej je rozdíl mezi americkou a ruskou útočnou puškou. Povídal "...amelicka puska (M-16) bim, dilka v luka, sátek okolo a dál bojovat. Luská puska (AK-47)bum - luka plyc!"

Tomu Jesus rozuměl, sám měl s ruskou AK-47 bohatý zkušenosti...

Taky jsme tam měli ještěrkáře, příjmením Macourek, řečený Kocourek (tak mu říkaly některé ženské...), nebo zkráceně Kotě od přátel... a od nepřátel řečený - hajzl zasraná.

Jednou, co čert nechtěl, měl Kotě možnost přesvědčit se o faktu, kterej jsem já sám dávno věděl, totiž o šikovnosti a odvaze Vietkonga Tran něco Duc. Kotě měřil bez pár čísel dva mery, musel vážit víc než metrák a přeci na svoje rabijáctví dojel právě přičiněním toho maličkýho chlápka s pěstičkma, sotva jako tenisáky.

To bylo tak, vždycky ve čtvrtek dostávali v kantýně kýbl se salátem, tu s pochoutkovým, tu s vlašákem, občas bejval i kemping. Každej si to hlídal, tehdy to nebylo jako dneska, kdy mají v nějakejch kantýnách salátu, co hrdlo ráčí, my ho měli fakt jen jeden den v tejdnu - ve čtvrtek. Tran něco Duc stál ve frontě a před ním stáli dva kámoši Kotěte. Ten, když se do kantýny přihnal, automaticky malého Vietnamce odstrčil a chtěl se přidat ke svým kumpánům. To ale asi neměl dělat...

Tran něco Duc mu vynadal, že předbíhat se nemá a Kotě pak hned chytil malého skrčka pod krkem. To byla poslední vteřina, kdy stál Kotě na nohou. Nikdo z nás, jak jsme tam tehdy byli, nepostřehnul, co přesně Tran něco Duc udělal, výsledek ale byl ten, že najednou ležel Kotě na krovkách, rozplácnutej jako žába, z rypáku mu crčela krev a maličký mužík stoje nad ním pronesl - "já zíkal ty neslat..."

Tahle věta se pak s Kotětem táhla po celej zbytek jeho pracovního pobytu v Pragovce, až do tý doby, než si vlezl jednou takhle do vlaku se svýma sparťanskýma kumpánama, aby ten vagón totálně zrušili. Podle téhle nejen jeho akce byl pak natočenej film Proč, asi znáte všichni.

Taky jsme tam měli pár hodně čilejch staříků, nejradši jsem z nich měl dědka Řeháka. To byl týpek, táhlo mu na sedmdesát a byl to prduch (pracující důchodce), ale nikdy jsem snad nepoznal veselejšího člověka. Furt měl hubu od ucha k uchu a furt vymejšlel nějaký békoviny. Třeba když celá fabrika s očouzenýma sklíčkama sledovala částečný zatmění slunce, tak starej Řehák vyšplhal po žebříku na jeřáb na nádvoří, nahoře pak vystrčil na ten dav pod ním holou prdel a zařval - "Pozor, všichni sem, tady, tady máte slunce!"

Průser byl, že tehdy stál uprostřed toho davu i náměstek ředitele a našemu mistrovi dalo hodně práce, aby z toho dědka Řeháka vysekal. Řehák byl kanec, sice starej a vopelichanej, ale pořád kanec. Dokazoval to mnoha způsoby, měl to ale ve fabrice těžký, ona tam totiž pracovala v soustružně i jeho žena. Jednou ale pozbyl zbytky pudu sebezáchovy.

Na řezárně pracovala jistá Martička. Ženská krev a mlíko, věkem těsně pod padesát let. Ta měla hned vedle svojí mašiny takovou plechovou skříňku, kdo byl někdy ve fabrice starýho typu, asi nějakou takovou zaregistroval. Ta skříňka měla horní asi tak třetinu vyrobenou jako takovou stříšku s dvířky, která měla přesně ten potřebný úhel, aby se na ni daly perfektně rozložit rozevřené noviny a pohodlně číst. A přesně tohle vždycky o pauze Martička dělala. Jednou se k ní pomalu, potichu a hlavně zezadu přiblížil starej Řehák. Martička seděla na takový kovový trojnožce s dřevěným kulatým sedátkem (zase, kdo byl někdy ve starý fabrice, určitě viděl, možná i seděl...), vzadu za zády měla založený ruce a v mírném předklonu četla svou na stříšce rozloženou Mladou Frontu. Dědek Řehák přišel těsně k ní a čuňák jeden starej jí do dlaně jedný ruky vložil svýho bimbase. Netušil ale, že Martička nemá na tý skřínce jen noviny, ale že tam má i malý prasklý zrcátko, to aby se během práce mohla občas juknout, jestli jí to sluší. A právě v tom zrcátku uviděla roztlemenej ksicht starýho Řeháka. Ten si asi představoval, že leknutím vyjekne, nejmíň spadne ze sesle a pak plnokrevně zaječí.

Nic takovýho se ale nestalo. Martička nezaváhala ani vteřinu a sevřela dlaň. Pak seskočila z tý svý sesle a s tím starým scvrklým bimbasem v sevřený dlani uháněla přes celou halu, skrze závěsy z pruhů ze silnýho průhlednýho igelitu, co odděloval řezárnu od soustružny. Starej Řehák mírně v záklonu, což si žádala fyzika, s řevem kleštěnýho koně, poslušně cupital tam, kam byl za svojí kdysi mužnou chloubu taženej...

Cílová rovinka, k jeho smůle nekompromisně vedla uličkou soustruhů až k mašině, kde pracovala jeho žena.

Martička ho tam dotáhla, s montérkama na půl žerdi, respektive v půlce prdele a Řehákově ženě, němě a vytřeštěně sledující tu neuvěřitelnou scénu, ženě, s rukou nataženou jako Libuše, když věštila Čechům město veliké, jehož sláva se bude v budoucnu hvězd dotýkat, s nataženou rukou, v níž právě třímala něco tak nebezpečnýho, jako je klika na utahování sklíčidel soustruhu, málem přivodila záchvat mrtvice.

"Tak tady ti ho vedu, prasáka starýho!" vítězoslavně zvolala Martička k té živé soše v montérkách a s šátkem na hlavě. Ta, jak měla v ruce tu kliku, tak s ní přetáhla svýho chotě, co měl hanbatý chutě, přes hrb.

Starej Řehák se pak Martičce vyhejbal, jako čert kříži a denně o přestávce běhal za svou ženou, aby jí vlastnoručně vykydal kovový špony z vany pod mašinou.

Jeden by nevěřil, jak stoprocentně dokázala ve většině případů zvítězit spravedlnost i na tak nepravděpodobným místě, jako byla fabrika. Bohužel, tohle ale platilo jen o halách výroby, v kancelářích, kde vládli mnohem větší kofři z různejch těch závodních výborů KSČ, z výborů ROH, nebo výborů SČSP, mixnutých ředitelama "zvláštních oddělení", toliko sebranky, co vládla i všem těm výborům, byla spravedlnost cizí.

Co byste taky chtěli v době, kdy ještě Husák pevně třímal se svým řeznickým psem Štrougalem otěže moci.

V době, která byla celá taková jako ulepená a sladkokyselá...

.

Autor: Vladimír Kroupa | středa 28.3.2018 8:30 | karma článku: 20.12 | přečteno: 491x


Další články blogera

Vladimír Kroupa

O špičatém klacku v rozkroku Andreje Babiše a o suspenzoru…

Na celou kauzu okolo padesáti (údajných) syrských sirotků, je třeba hledět jako na pouhou páku tlaku opozičních stran. Není ani omylem náhoda, že k tomu došlo těsně před „malými“ volbami...

21.9.2018 v 8:15 | Karma článku: 42.65 | Přečteno: 3701 | Diskuse

Vladimír Kroupa

O tom, co v ní nacházím, o tom, k čemu mě vede, o tom, že zůstávám hříšným chlapem…

Vedla mě k ní trochu náhoda, trochu věkem probuzená touha po poznání a hodně veliká touha po pochopení spousty věcí, včetně sebe sama. Zatím nevím, jestli poznám a už vůbec nevím, jestli pochopím...

20.9.2018 v 11:15 | Karma článku: 18.52 | Přečteno: 662 | Diskuse

Vladimír Kroupa

Já těm Američanům opravdu nerozumím…

Nejen tím, že nevládnu angličtinou, ale hlavně tím, co se z USA dostává dál do světa. Na jednu stranu v této zemi vzplálo hnutí, které muže všech barev nutí skoro ke studu, na stranu druhou tam zrovna „frčí“ polonahaté modelky...

19.9.2018 v 13:10 | Karma článku: 35.74 | Přečteno: 1438 | Diskuse

Vladimír Kroupa

Milá IDNES.cz, nepište o něm, on s vámi přeci nechce mít nic společného…

Není tomu tak dlouho, co se jistý zpěvák nechal slyšet, že nebude od té chvíle mít nic společného s čímkoliv, co má nějakou přímou spojitost s panem Babišem...

14.9.2018 v 10:41 | Karma článku: 40.62 | Přečteno: 2461 | Diskuse

Další články z rubriky Společnost

Vladimír Veverka

Budeme mít vlastní stáj F1!

Naše hospodářství kvete a blbost našich partnerů ze spolku zvaného NATO, taky, takže máme navýšit podíl nákladů na obranu - na dvě, tři, čtyři a více procent! Jak je smysluplně utratit, když armáda je pro kočku? Pořídíme Formuli 1

23.9.2018 v 4:50 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 47 |

Vladimír Veverka

Uprchlíci, sirotci...my a milosrdný Samaritán

Vyřeší milosrdný Samaritán problém podivných uprchlíků a padesáti sirotků? Nebo k tomu máme přispět i my? Bible dává mnoho návodů pro život - i ten současný, ale skoro nikdo ji nezná nebo jsou používány velmi podivné výklady...

23.9.2018 v 3:40 | Karma článku: 11.81 | Přečteno: 102 |

Jana Slaninová

Blog lehounce dehonestační, potrhloidní a nekorektní, parodický aneb Zoopohled na "MíTú"

Na malém dvorku, bydlelo s kohoutem několikero VIP slípek. Peří z Paříže, kroužky od Cartiera a klubové karty pro přístup na dvorek a VIP kukaní.

22.9.2018 v 17:40 | Karma článku: 20.51 | Přečteno: 405 | Diskuse

Vilém Ravek

Premiéru Babišovi jde ze Šojdrové hlava šejdrem.

Kdyby si premiér Babiš přečetl o Michaele Šojdrové něco na wikipedii, nemusel z ní udělat mediální hvězdu. Navíc mu přestávám rozumět.

22.9.2018 v 16:46 | Karma článku: 17.81 | Přečteno: 589 | Diskuse

Jaromír Dvořák

Válka o siroty

Na sklonku válek v Sýrii vypukla v Česku válka o syrské sirotky. Možnost zviditelnění se v předvečer komunálních voleb vyburcovala české politiky k nebývalé aktivitě: Přijmout či nepřijmout 50 opuštěných dětí?

22.9.2018 v 16:46 | Karma článku: 14.08 | Přečteno: 220 | Diskuse
Počet článků 1831 Celková karma 38.33 Průměrná čtenost 2721

Dum Spiro Spero... Tulák po hvězdách, kalič, fotograf, bývalý voják štěstěny, příležitostný herec, rybář, spisovatel. Hoďte mě vlkům a vrátím se, jako vůdce smečky...

 

                                

Seznam rubrik

Oblíbené blogy

Oblíbené stránky

Oblíbené články

Oblíbené knihy

Co právě poslouchám

více




Najdete na iDNES.cz