17. dubna 1985 byl krásnej den. Hej, hej, jůesej! Tehdy jsem byl prvně v životě na hokeji, a hned na utkání Mistráku světa, v Praze v Holešovicích. Problém byl, že proti Amíkům hráli Rusáci…
.
Na učňáku přišel ten den náš třídní Sklenář, řečený Sklenda s tím, že má pro nás, pro celou třídu lístky na hokej. Nevěřili jsme vlastním uším, a oči nám div nevypadly z důlků, když Sklenda zatřepal archem lupenů na zápas Mistrovství světa, co se tehdy konal v Praze, mezi Američany a Rusáky.
Další dobrá zpráva byla, že jeden každej lístek stál neuvěřitelných 5 Kčs, i na tehdejší dobu to bylo zadarmo. Asi to dotovali soudruzi z naší domovský Pragovky, pro kterou jsme se učili zručnými býti, z Pragovky, na jejíž vnější zdi celé roky visela hanebná tabulka, co kolemjdoucím dokazovala, že se uvnitř těch fabrických zdí našlo 99 šmejdů nejtvrdšího zrna (čest práci, soudruhu Kratochvíle…), co do naší země v roce 1968 zrádně pozvali do dějin vstoupivším „zvacím dopisem“, tu ruskou verbež v tancích s bílým pruhem…
Tak jsme si řekli, fajn, teď to Rusákům spočítáme i s úroky. Už asi za deset minut po skončení vítězoslavného řevu, při kterém se Sklendovi málem vysklily luxfery na nose, byly v naší třídě doslova nedostatkové fixy v barvě modré a červené. Šly z ruky do ruky a díky nim vznikaly pod našima šikovnýma učňovskýma prackama vlaječky s pruhy a hvězdami. Pak se o přestávce běželo hromadně ven a každej se vrhnul na topoly, co rostly v areálu učňáku a snažili jsme se urvat nějakou tenkou, ale relativně rovnou větvičku. Ta posloužila jako žerď na naši vlajkoslávu.
Škola nám ten den skončila dřív a my hromadně vyrazili směr Fučíkárna v Holešovicích, kde se měl ten mač odehrát.
Byla to bomba, jak řekl znalecky spolužák Krejčík „…ty vole, to je maso. Co je... to BUDE maso!!!“
A bylo!
Jaká radost se mezi námi rozšířila, když jsme zjistili, že na tý samý tribuně co my, nacházelo se i učňovstvo z učňáku cechu řeznickýho, který mělo praxi hned naproti přes ulici v Čakovicích, v masokombinátu, kde je dnes slavný obchoďák Globus. Abych to vysvětlil, my jsme se sice učili pro Pragovku ve Vysočanech, ale tam jsme chodili jen na praxi, do školy jsme chodili do Čakovic, kde byl učňák právě přesně naproti tomu bývalému masokombinátu.
S klukama řezníkama jsem udržovali dobrý vztahy, který se den co den, hlavně v zimním období, stvrzovaly naší společnou velkopřestávkovou slezinou v kanále pod povrchem, kam jsme chodili hromadě a společně hulit. On to vlastně kanál nebyl, byla to taková podzemní místnost, do které po zvednutí poklopu vedl žebřík a kterou procházely trubky teplovodu. Takže tam bylo teplo a sucho a hlavně tam na nás neviděli učitelé, který měli blbý kecy, když nás viděli kouřit na zastávce hned za branou učňáku.
Ale vraťme se na tribunu dne 17. dubna.
Takže s řezníkama jsme byli kámoši a jak se ukázalo i oni se na ten zápas vyzbrojili americkýma vlaječkama, protože kdyby nějaký jelito mělo náhodou ten rudej ruskej cár se žlutým srpem a kladivem, podepsal by si takovou nerozvážností v podstatě ukončení studia, páč by se závěrečných zkoušek v našem pavilonu šelem nedožil. U řezníků to asi platilo zrovna tak.
Konečně zapískal pruhovanej pan Šubrt a mohlo to začít…
Bohužel, Rusáci byli od první minuty silnější, to nám ale nevadilo, tedy ne moc, my to skoro nevnímali, protože my tam nebyli pro to, abychom sledovali výkony Rusáků, my tam byli, abychom si mohli konečně, svobodně, jak jsme se jen v první třetině a mylně domnívali, řvát na plný plíce – „HEJ, HEJ JŮESEJ“ přičemž nebyly výjimkou ani hlášky a výkřiky, že mají jít Rusáci do prdele a že je to pakáž.
No, řeknu vám, moc jsme si to užívali, a nejen my, v podstatě stejnej řev a hlášky se ozývaly i z ostatních tribun, protože jak se ukázalo, na ten zápas byly nahnány snad všechny střední školy a učňáky, co jich jen v Praze bylo. Soudruzi asi mylně předpokládali vděk za lístky za bůra, který se projeví uvědomělým fanděním našemu sovětskému bratru.
Leda tak kulový...!
Jenže jak už to bývá, nic hezkýho netrvá věčně a na naší euforii a odvahu tváří v tvář ruským hokejovým mašinám přišla meducína v zelených uniformách, s červenýma vejložkama a hlavně s černými pendreky, který měl každej z těch vopásanejch v ruce.
Neměly to vůbec lehký, žabičky zelený, ony to měly naopak hodně těžký. Polísmeni v podstatě nevěděli, kam dřív bouchnout, koho sebrat a komu vysvětlit, že fandit se smí, ale jen jedné straně. Bylo nás na ně zkrátka moc. Co si pamatuju, z našich řad si vybrali řeznickýho učně Mrkvičku, snad proto, že to byl kluk jako hora a možná proto vůči němu neměli tak těžký svědomí, kdo by se špinil s nějakým cucákem, co má třicet kilo i s postelí – jsem si myslel.
To byla samozřejmě blbost, oni svědomí neměli, něco tak přízemního a zbytečnýho z nich vymlátili v Údolí dutejch hlav v Hrdlořezích na tý slavný fízlácký škole, hádám hned v prvním měsíci jejich pobytu v té škole protiživelnýho života.
Jak se později ukázalo, Mrkvička si to podělal sám, když ke řvaní protiruských hesel a básniček začal i zpívat ruskou píseň Kaťuša s trochu poupraveným textem.
„…išla Nina, išla do kravina zachtělo sa jej malaka. Chytla byka, chytla za pytlika, davaj byku, davaj malaka…“
Víc toho Mrkev, jak se mu familiárně říkalo, nestihnul. Nebylo mu nic platný, že už tu písničku zpívala půlka naší tribuny, některej z těch bolševickej drábů asi viděl, že s tím nápěvem začal Mrkvička jako první.
Vyvedli ho ven z tribuny a podle jeho napuchlý huby, a podle faktu, že se nevrátil s americkou vlaječkou, bylo jasný, že mu tam venku dali policajti přes držku.
Asi nikoho z vás nepřekvapí, že když ten zápas skončil, mimochodem za stavu 11:1 pro Rusáky, což bezpečně zavdalo důvod k ještě větší nenávisti pražskýho učňovstva vůči zemi, kde zítra znamenalo před sto lety, tak se z tribun do hlavni vstupní haly scházelo dost mladejch lidí, co měli stejně, ne-li ještě víc, opuchlou hubu, jako měl Mrkev.
Korunu tomu nasadil náš třídní Sklenda, kterej kýval moudře hlavou a pořád dokola pronášel řeč – „já vám to říkám furt, hoši, rozum to chce, rozum…“
Tehdy jsme ho měli na háku, hlasivky totálně vyřvaný, že jsme druhej den nemohli ani mluvit. Sklenda to s náma vůbec neměl lehký, na naši obranu je ale třeba říct, že jen do tý doby, než jsme pak ve třeťáku na bramborový brigádě zjistili od jednoho mírně chlastem nahlodanýho profesora, že Sklenda měl kdysi dopravní nehodu, ne jeho vinou, při který umřela jeho žena a malý děcko.
Pamatuju si, jak jsme si tehdy s klukama říkali, proč jsme to nevěděli dřív, určitě bychom mu tu spoustu starostí, co s náma, s bandou šelem v lidský kůži během našeho učení měl, nepřivodili.
My totiž, na rozdíl od těch zelenejch žabáků s obuchama, s rudejma vejložkama a s rudým mozkem, měli svědomí…
.
