Už je to hodně let, a už je to vlastně promlčené. I tak ale hořká příchuť mandlí po té noci přetrvává…
.
Kdysi byla jedna parta kluků, která se zdála být nerozbitná. Říkejme jim třeba Olin, Standa, Miloš a já. Já byl tehdy jako jediný z party bez ženské, byl jsem čerstvě rozvedený a stále jsem se z toho životního kopance, který jsem dostal v necelých dvaceti čtyřech letech, vzpamatovával.
Olin sice taky neměl nic trvalýho, ale zase měl to, co já ne – ksicht filmovýho herce s postavou atleta, takže mu ženské lezly do postele samy, vlastně, jak bude za chvíli řeč, i do spacáku…
Standa s Milošem na tom byli jinak, oba měli své drahé polovičky uvázané na krku oním kontroverzním slůvkem, které řekli před ošerpovaným předsedou ONV (obvodní národní výbor).
Bylo nám všem přibližně stejně, něco přes dvacet a ještě dost před třiceti. Svět nám patřil a my jsme toho využívali. Jako parta jsme jezdili společně pařit, po zábavách, po grilovačkách, nebo třeba i na ryby, stejně, jako tenkrát, když jsme jeli na slapský Cholín.
Olin byl přesvědčený, že nejlíp budou ty potvory šupinatý brát pod cholínským mostem, my ostatní jsme byli jinýho názoru. A tak jsme nechali na jeho vlastní žádost Olina samotného pod mostem a my ostatní jsme se vydali o pár kilometrů dál.
No, nakonec jsme skončili v jedné vesnické hospodě, protože jsme si nějak řekli, že pivo, na rozdíl od ryb, tam budeme mít jistý.
A měli…
Tak jsme tam posílali jeden kousek za druhým a nějak jsme si my kluci nevšimli, že obě drahé polovičky naších spolupijáků, říkejme jim třeba Marta a Bobina, někdy kolem jedenácté večer zvedly kotvy a zmizely neznámo kam. Všichni, včetně jejich manželů jsme si mysleli, že šly holky spát do aut, tak jsem po nich ani nijak zvlášť nepátrali.
Jenže holky nešly spát, šly sice do auta, ale do úplně cizího, který si ty dvě husy hloupý stoply kousek za vesnicí a který je štandopede dopravilo těch pár kiláků k Cholínskému mostu. Marta si až do poslední chvíle myslela, že se jen jedou nevinně podívat na kámoše Olina, jak mu jde rybaření. To Bobina měla jiný důvod k tomu nočnímu výletu.
Jak se ukázalo, Bobina to už nějaký čas táhla s Olinem, o čemž neměl nikdo z nás ostatních ani toho nejmenšího tušáka. Jen tam holky dorazily, hupla Bobina Olinovi do spacáku a vítala se s ním tak nějak víc, než by se na obyčejný kamarády slušelo…
Marta z toho měla tak trochu šok a protože měla v hlavě taky pár žejdlíků, nechala Bobinu tam, kde byla, a sama a pěšky se vydala zpátky za náma do vesnické hospody.
V tý době už byla po obou holkách sháňka, jejich manželům konečně došlo, že někdo chybí…
Marta dorazila k nám, ale za žádnou cenu nechtěla nikomu říct, kde je Bobina. Nakonec to řekla v ústraní jen svému muži Standovi. Ten vůl, protože měl pěkně pod čepici, Martě jednu plesknul za to, že v noci jezdí stopem a když jsme se ho snažili uklidnit, protože my ostatní jsme vůbec nevěděli o co kráčí, tak to na rovinu devíti vypitejch piv nahlas vyblil všem okolo.
Miloš, jehož žena ještě v tu chvíli zahřívala spacák Olina o pár kiláků dál, zareagoval po svém. Protože to byl kliďas a hlavní motor jeho života byly prachy, tak řek okolnímu světu, že Bobina přišla do jejich baráku s holou prdelí a jestli se jí zachce, tak se stejně holou může jít klidně o dům dál (fakt byl, že Miloš a Olin byli sousedi…)
Asi za dvě hodiny dorazila vysmátá Bobina, která neměla ni páru, že už všechno prasklo. Nevím, co si pak s Milošem v jejich autě říkali, ale hádám, že si Bobina vážila svou holou prdel a spacák Olina.
Druhý den ráno, po noci, v který jsme asi nikdo nespal, jsme jeli vyzvednout Olina na Cholín. Ten taky nevěděl, že se o jeho sexíku s Bobinou veřejně ví, tak se strašně divil, že ho Miloš nechce naložit do auta, kterým minulý den s nimi jel.
Vzal ho do auta Standa, kterej celou cestu mlčel a jen vrtěl hlavou. Já jsem se na Olina smutně podíval a jediný, co mě napadlo, bylo – „Ty seš ale vůl, Oline, teď je všechno v prdeli…“
A bylo a vlastně je dodnes.
Jedna jediná noc, kdy všechno prasklo, jedna nadržená mladá ženská a jeden pitomec, co požádal ženu bližního svého, to všechno mělo za následek konec jedné party mladých lidí, party, která se zdála být věčná. Party, kterou nerozdělil ani bolševik, ani prachy, který na rozdíl od nás ostatních jeden z nás měl.
Od tý doby si říkám, že vědět vždycky celou pravdu je někdy dost na hovno...
.
