… slušnosti. A nebo narazil na dno duševního zdraví, odkud se propadl do fáze duševního „nezdraví“…? Často opravdu doslova trnu, co zase kde řekne, koho, jak a čím opět urazí…
.
Nyní je to premiér Sobotka, na kom spočinula jedovatá slina do úst si nevidícího prezidenta Zemana. I kdyby si prezident, zrovna tak jako každý jiný člověk stokrát myslel, že se premiér zachoval jako, cituji – „svině“, neměl by se tento fakt zdůrazňovat v televizním vysílání, tím spíše, když je člověk vysokým úředníkem, rozumějte – když vykonává službu své zemi.
Nedávno se nechal pan Zeman po boku prezidenta Ruska, Putina, slyšet, že je třeba likvidovat novináře. Ať už to myslel jako vtip, nebo nedej bože vážně (kdo mu vidíme do hlavy…?), takové věci prostě prezident demokratické země říkat NESMÍ!
Je smutným faktem, že náš prezident už poslední dobou nedokáže ohromit obecenstvo ničím jiným, než nějakou neslušností, nahlas vysloveným názorem, za jehož formu i podstatu by se styděl snad i ten pověstný dlaždič. Jeho přičiněním nám všem bude už napříště připadat „možné“, když nějaký český vysoký politik například někoho v přímém přenosu pošle doslova do prdele (omlouvám se, nechci klesnout na úroveň pana Zemana, ale přesnější přirovnání mě nenapadá…), nebo když mu do očí sdělí, že je debil a další možné expresivní pojmenování, jakých si jistě lze představit tunu.
Je to právě prezident Zeman, díky němuž slova – politická kultura zcela ztrácejí na významu. Je známým faktem, že člověk, který upadá postupně do demence, začne jednoho dne využívat čím dál častěji sprostá a vulgární slova, kterými častuje celé své okolí, včetně všech situací, které řeší. Podle mého názoru je třeba popravdě pojmenovat náš problém – máme duševně nemocného prezidenta. Jako důkaz předkládám otázku – chová se snad a veřejně vyjadřuje stejně, jako jsme svědky v případě pana Zemana, NORMÁLNÍ člověk, který je při smyslech, není pod vlivem žádné omamné látky, nemá „papíry na hlavu“, a navíc zastává důležitou státnickou a politickou funkci?
Když si po pravdě odpovíte, asi dojdete ke stejnému závěru, k jakému jsem došel já. Otázka ale zní, co s tím? Opravdu budeme muset čekat do chvíle, kdy náš pan prezident vyvolá svým chováním nějaký skutečný mezinárodní problém?
Je mi jasné, že my, jako voliči s tím asi do prezidentských voleb nic neuděláme, není však možná jiná cesta řešení z moci politické našich ostatních politiků – vysokých státních činitelů? Budeme muset čekat na volby, i když bude destruktivní rozpad osobnosti pana prezidenta čím dál markantnější? Musíme se smířit s tím, že nás, celou naši zem, reprezentuje člověk, který by v normálním pracovním procesu díky svému chování dávno seděl v ambulanci odborného lékaře…?
.
