Tanec s bílou smrtí

6. 06. 2008 17:58:47
Tento příběh věnuji všem, komu vzala droga někoho, na kom jim záleželo a koho měli rádi. Dále pak všem těm, kteří riskují každý den své zdraví a životy v boji s těmi, kteří se neštítí vtahovat naše děti na cestu, která vede jen jedním směrem – do pekla zvaného drogová závislost. Myslíte si, že Vás se tenhle problém netýká? Omyl vážení! Noc je ještě mladá a teprve se začínají ozývat první takty pekelné melodie. Výzva k tanci může přijít každým okamžikem! Začíná Tanec s bílou smrtí......
Já a muj kamarád Walther PPK...Já a muj kamarád Walther PPK...V.Kroupa

Kapitola první

Tohle čekání je vždycky nejhorší. Víte co se bude dít, ale nevíte jak to dopadne. Pod kuklou mám ohnutý ušní boltec a protože je to ten, co v něm mám sluchátko vysílačky je to o to nepříjemnější. Cítím stékající pot mezi lopatkami a místo žaludku mám ledovou kouli. Už jsem to zažil mockrát a pokaždé je to stejné. Dokud nezazní povel k útoku je člověk jako na jehlách, ale jak se to jednou rozjede, tak už se všechno řídí jen výcvikem a instinkty. V tu chvíli jsem ještě nevěděl, že tentokrát to pro mě bude setsakra jiné než jindy. Za dveřmi do bytu před kterým stojíme - v ložnici, právě spí Alexander Lubin. V dalším pokoji hraje potichu stereo. Asi ho ten zmetek zapomněl vypnout. No s jeho finančním příjmem si opravdu starosti s účtem za elektřinu dělat nemusí. Já mít prachů jako on, nechal bych klidně svítit Karlštejn.Tenhle byt používá jen jako ,,pražský doupátko" a to, když je ,,obchodně“ v Praze. Jinak se válí ve své přepychové vile na stráni nad Karlovými Vary. Alex – jak mu mezi verbeží jako je on sám říkají, je totiž dost dobře zavedený v obchodě s bílým práškem všeho druhu. Asi se v tom byznysu nudil, tak si přibral ještě džob s bílým masem....

Chlapec má asi rád bílou barvu.

My jsme tady od toho, aby dostal na pár roků šaty barvy švestek, neboli vězeňský mundůr. Důkazů je asi proti němu a ostatním chapadlům jeho kumpanie dost a tak státní zástupce vydal příkaz k zadržení jeho a pár jeho kumpánů. Takže přibližně ve stejnou chvíli stojí, tak jako my tady, připravené i další týmy před jinými dveřmi a čekají na povel k útoku.

Důvod proč jsme tady my a ne jen nějaký běžný okrskář je ten, že Alex byl v době, kdy ještě jeho rodná Ukrajina patřila do chomoutu báťušky Gorbačova u SPECNAS. Pro ty z vás, kdo netuší co, nebo kdo to SPECNAZ byly ( a jsou) připomínám, že je to obdoba naší Brigády rychlého nasazení a v dnešní době ale spíš naší nejtajnější jednotky vojenské policie – SOG. Jestli ještě pořád nevíte o čem že je řeč, snad si vzpomenete na akci britských SAS, při které byla osvobozena rukojmí z Íránské ambasády. Tak něco podobného byla jednotka, u které kdysi Alex sloužil, jen byla na ,,druhé straně barikády“.

Výčet Alexových dovedností při válečných hrátkách v Afghánistánu a později v první vlně potlačení nepokojů v Čečensku, je dost znervózňující. Čtyřicet jedna let, odborník na boj zblízka, skvělý střelec a s výbušninami si prý taky slušně rozumí. Tyhle informace dodala Biska ( Bezpečnostní a informační služba) spolu s vojenskou rozvědkou. Kde je splašili, ví jen Bůh a Standa Devátý ( v té době ředitel BIS ).

Nemáme nejmenší důvod tomu všemu nevěřit a proto jsme tady my – Útvar Rychlého Nasazení, neboli URNA.Těsně za dveřmi do bytu ve třetím patře panelového domu na pražském Černém Mostě je nás sedm. Šest střelců a kameraman. Ten musí vniknout do operačního prostoru v těsném závěsu za námi a musí natáčet vše co se bude dít.

To kdyby snad byly porušeny něčí práva při zatýkání....

Z toho co natočí, by se normálně objevilo za pár dní pár záběrů ve večerních zprávách o tom, jak naše policie bojuje s narkomafií. Jenže tentokrát se nic nikde neobjeví. Na celou akci bude uvalené informační embargo, ale vezměme to hezky po pořádku....

Za námi stranou od dveří je namačkané další útočné družstvo, dále pak velitel zásahu a ještě pár maníků, do jejichž práce vám nic není. Parťák Jindra stojící na protější straně dveří si protahuje prsty rukou, v nichž drží těžké beranidlo namířené na zámek dveří.

Na co ještě doprdele čekáme?! Pokud vím, oba naši odstřelovači jsou už dávno ,,zakotvení“ na lešení domu, kde se provádí oprava fasády a který stojí skoro v kolmé linii na dům ve kterém trčíme. Dole na ulici je taky vše připravené i když běžnému občánkovi, co by se zrovna probudil s plným měchýřem a při cestě na ,,dablju – sí“ by náhodou juknul z okna, by se vše zdálo v normálu.

Jenže zdání klame!

Teprve mnohem později se dozvím v čem to vázlo. Nějaký maník, co celou noc pilně kdesi nasával, se vrátil v půl třetí domů – tj. před dvanácti minutami v reálném čase. Chlastal, protože s nepohodl zvečera se svou chotí a po návratu chtěl problémy rodinného krbu dořešit. Protože to byl blbec a ožralej k tomu, začal argumentovat fackama. Ženuška si to nenechala líbit a řvala jako na lesy. Pobouření a probuzení sousedé nelenili a zavolali policii. Operační vyslal na místo hlídkový vůz co se motal nejblíže, aby ten randál zmákli. Naneštěstí se celá story odehrála půl bloku od vchodu naší přízně. Hlídka ve služební Felícii se řítila směrem nejméně vhodným, maják blikal a siréna řvala. Buďto to byli nováčci ( v noci nebyl žádný provoz a tedy ani žádný důvod pro sirénu ), nebo naopak starý pardálové, co si řekli, že násilníka hluk sirény vyplaší, uklidní se a oni budou po příjezdu moci jen vyslovit pokárání a nebude hrozit žádný konflikt s bujným ožralou.

Jenže my jsme nemohli žádnou sirénu potřebovat. Alex měl spát nerušeně až do poslední chvíle. Nikdo z nás nechtěl mít v těle o nějakou tu díru navíc. Proto se náš velitel okamžitě spojil s operačním a tvrdě požadoval, aby hlídka byla vyrozuměná o akci v blízkosti jejich cílového objektu a aby okamžitě vypnuli sirénu a stáhli se.To už ale hlídka byla skoro na místě a také se před nimi vynořili naši dva kluci a povedlo se jim je přesvědčit, aby přestali s tím randálem. Ten chlapík za volantem prý čučel jako tele na nová vrata, když před sebou uviděl dva habány v černým bojovým hávu, s nomexovýma kuklama na hlavách, nad kuklami kevlarové přílby a v rukách HK- Mp5 ( samopaly německé výroby, používané speciálními jednotkami po celém světě ). Ještě že se jim z vysílačky zároveň s tím pohledem ozval operační s pokynem k vypnutí zvukového a světelného signálu. Četníci byli naštěstí rozumní a uposlechli hlasu z ,,hůry“.

Tak stojíme a čekáme a nervy hrají jako státní filharmonie. V těch okamžicích čekání, v těch neúprosných minutách je v každém z nás něco, co se dá slovy jen těžko popsat. Je to směs strachu, nevolnosti, odhodlání, vůle a zbožných přání. Vím že to cítí každej na ,,pal postu“. Občas o tom spolu s klukama mluvíme a .... ,, Pozor hlášení všem..." .

Tak a už je to tady !

,, Spár jedna všem, kód Bravo, opakuji kód Bravo.“

Teď už zbývá jen pár vteřin, než ve sluchátku uslyším od ,,Spáru jedna“ něco o kódu Alfa a povel k útoku bude následovat... A taky ano - ,, Spár jedna všem – kód Alfa, opakuji kód Alfa. Vpřed vpřed vpřed!!!“

Vidím, jak Jindrovi ruce prudce zatlačí beranidlo dozadu. Čtyřicet kilo ,,berana“ (taky mu říkáme ,,mazlík) nabírá pohybem vzad energii, aby mohlo vzápětí s drtivou silou vyrazit vpřed proti zámku dveří. Dveře se s praskotem otevírají do prostoru a po odrazu od zdi uvnitř bytu se vrací do své původní polohy. Číslo dvě z našeho družstva co stojí po levé straně je levou rukou přidrží otevřené aby se uvolnil co největší prostor pro vniknutí,

Děje se spousta věcí najednou. Dovnitř letí granáty s oslepujícím a ohlušujícím účinkem. Při troše štěstí a při otevřených ústech ( to pro vyrovnání tlakové vlny při výbuchu ) mně nepraskne bubínek a říkám si, že Alex na tom musí být hůř....

A už jdeme jako krátký a vražedný had do útrob bytu.

,, Policie, na zem! Všichni na zem! Policie!“ Snažíme se řvát co nejhlasitěji. Alex musí být stejně od výbuchů totálně ohluchlý ale hlas je mocná zbraň a kdo si myslí, že ne neví co říká.

Tmu uvnitř bytu roztínají světla baterek umístěných pod hlavněmi každého ,,Hákáčka“ a po stěnách tancují paprsky zaměřovačů. Stáčím se na pravou stranu, tam jsou dveře do obýváku, kde hraje to posraný stereo. Tam by to mělo být v pohodě, ,,vrabec“ je podle techniků z odposlechu v ložnici. To znamená, že zatýkačku by měli provést jednička s dvojkou a trojka se čtyřkou jsou jim k ruce. Kluci z druhého útočného družstva už jsou taky uvnitř a zajišťují kuchyň. Naštěstí tohle ,,pražské doupátko“ víc pokojů nemá.

Něco mě nesedí, chybí stupňující se povely typu - ,,odhoď zbraň, na zem, na ZEM! POLICIE!!“.

Není slyšet tupý zvuk těla sraženého na podlahu, ani nezaměnitelný zvuk při zatažení plastových pout, kdy je slyšet ,,zavrčení“ zoubků a už vůbec se ještě neozvalo - ,,ČISTÝ“. To je to, co by mělo být slyšet, ale není....To už se ale předemnou díky Jindrově kopu pravé nohy rozlétávají dveře obýváku a naše oči přesně kopírují směr pohybu hlavní našich ,,Hákáček“. To je zlaté pravidlo – nikdy nečum tam, kam nemíříš a nemiř tam, kam nečumíš !!!

Stojím na pravé straně pokoje a Jindra je vlevo. Každý sjíždíme svou stranu pokoje. Těsně po mé pravé ruce je stolek s telefonem a kousek před ním směrem do pokoje stojací lampa s obrovským stínítkem. Špatně přes něj vidím a rozeznávám jen nějakou sedačku nebo pohovku. A přesně tam registruju pohyb, palcem instinktivně zjišťuju postavení pojistky zbraně a do mozku je ve zlomku vteřiny poslána zpráva – ,,OK, máš tam krátké dávky...". Mimochodem to je úžasná vlastnost HK-Mp5. Lze nastavit buď jednotlivé výstřely, nebo krátké dávky po třech ranách a nakonec samozřejmě dlouhé a libovolné dávky až do prázdného zásobníku.

Ale zpět do pokoje. Vše je nekonečným drilem nacvičené, ale každá opravdová akce má svá specifika.Teď například je mě jasné, že někdo podělal svůj domácí úkol a že tady v obýváku někdo je a být neměl.

Kterej ocas byl u odposlechu?!

Postava která ještě před zlomkem vteřiny byla na pohovce se změnila v rozmazanou čáru a zmizela z mého prostoru kamsi doleva za nějakou skříň či součást obývací stěny. Slyším sám sebe jak řvu - ,,Policie, odhoď zbraň!!“

Jindra nemůže nic, nevidí toho zmetka i když je vlastně v jeho palebném sektoru. Kryje ho ten kus nábytku a já se ještě vteřinku vzpamatovávám z jeho abnormálně rychlé reakce na naše vniknutí. Buď měl výborné výcvikové instruktory, nebo se už s takovými instinkty narodil, zmetek jeden. Všechno to trvá přirozeně jen pár zlomků vteřin, ale já, když na to vzpomínám, dodnes to vidím jako ve zpomaleném filmu.

Náhle tmu rozčísly záblesky světla. No spíše jeden dlouhej a v uších exploduje hluk neuvěřitelného stacata střelby. UZI – bleskne mě hlavou. Nic na světě snad nemůže mít tak úžasnou kadenci jako tenhle ,, židovskej klacek“, jak se izraelskému samopalu UZI také říká.

Moje prsty jako by reagovaly nezávisle na myšlení. Zbraň mně rachotí v ruce a vnímám zvuk tříštícího se skla z vitríny. Třísky létají snad všude a ještě je slyšet zvláštní zvuk – jako když se zblázní bubeník rockové kapely.To bubnovaly prázdné nábojnice z mého Hákáčka na desku konferenčního stolku. Zvláštní, co je lidský mozek v takových chvílích schopen vnímat...

A pak to přišlo!

Jestli někoho z vás porazil vlak a vy jste přežili, tak víte o co zhruba jde. Jako by mě nějaká neviditelná síla udeřila do neprůstřelný vesty. Nadzvedlo mě to a roztočilo jako dětskou káču. Ten hajzl střílel odspoda nahoru a dávka mě přelízla od levé ruky přes hrudník a trochu lízla i po kevlarce.

Ležím na zádech, díky vyraženému dechu nemůžu dýchat a levou ruku mám podivně skroucenou pod sebou. Pár vteřin ticha a najednou se ozval zvuk, jako když upustíte talíř na železnou podlahu. Takřka současně se ozval ještě zvuk, jako když za tím talířem pošlete i zralý meloun. A najednou bylo ticho...

Dupající nohy a oslnivé světlo. Ve sluchátku slyším výkřiky - ,, STOP všem STOP. Zastavte palbu!!“.

V levém rohu pokoje, hned pod oknem ve kterém je otvor po kulce z odstřelovačské pušky, klečí pár kluků a další stojí okolo se zbraněmi namířenými k zemi. Alex má hlavu jako ten meloun co upadl na tu železnou podlahu, respektive žádnou hlavu nemá.... Střelec na lešení odvedl svou práci, jen pro mě škoda, že ne o vteřinu dříve. Z ostatních místností se konečně ozývá - ,, Čistý, Čistý“ a jen v ,, mém“ pokoji je špína.

Krev jednoho ukrajinského drbana, který dostal co mu patřilo a krev moje...

Pomalu ztrácím vědomí – je 8. listopadu 1997, tři hodiny a tři minuty ráno.....

Ukázka a první kapitola z mého detektivního příběhu, který už několik let okupoval můj šuplík. V současné době ho pod názvem - ,,Tanec s bílou smrtí" vydalo nakladatelství - Naše Vojsko.

Autor: Vladimír Kroupa | pátek 6.6.2008 17:58 | karma článku: 25.54 | přečteno: 3540x

Další články blogera

Vladimír Kroupa

Má Václav Klaus ml. pravdu, když volá po svobodě vyjadřování na internetu…?

No, co myslíte? Jedni z Vás říkají, že ano, druzí zase tvrdí opak. Hodně lidí ale zapomíná na jeden zásadní detail...

18.2.2019 v 16:03 | Karma článku: 25.72 | Přečteno: 594 | Diskuse

Vladimír Kroupa

Ta válka bude a když ne horká, tak alespoň studená… i kdybyste se rozkrájeli…

Tak se v minulých dnech pár politiků na konferenci ve Varšavě shodlo na tom, že je potřeba trochu provětrat faldy válečným ořům. Ve hře není nic menšího, než problém jménem Írán. A jedním z hráčů je i Izrael...

15.2.2019 v 9:53 | Karma článku: 40.97 | Přečteno: 3479 | Diskuse

Vladimír Kroupa

Neslané prase se prostě jíst nedá…

Možná jste si toho také všimli, nebo se to k vám doneslo jinak, než přes váš jazyk. A možná jste si také vzpomněli na pohádku Sůl nad zlato...

14.2.2019 v 15:22 | Karma článku: 28.81 | Přečteno: 1305 | Diskuse

Vladimír Kroupa

Nezlobte se na mě, pane ministře, ale to je na demisi…

Před pár dny jsem zde, na blogu, uvedl článek, kde jsem se tak trochu rozohnil nad informacemi, které vypustil do světa ministr zemědělství, pan Miroslav Toman (ČSSD)...

8.2.2019 v 10:44 | Karma článku: 35.65 | Přečteno: 1928 | Diskuse

Další články z rubriky Poezie a próza

Jan Paroubek

Jak máme vychovávat děti, když nevíme, co mají mezi nohama. "Viďte, paní učitelko."

Někdo má pindíka, jiný ferdu či ferdíčka, další má zase frantíka, jeden chlapeček měl dokonce údíka. Jenom náš syn měl penis. A to byl neskutečný průšvih a trapný boj s paní učitelkou v mateřské školce.

18.2.2019 v 16:02 | Karma článku: 34.97 | Přečteno: 1461 | Diskuse

Marek Ryšánek

Blahoslavení chudí, hladoví, plačící? Z nouze ctnost?

blahoslavení chudí, hladový, plačící. Co je na tom tak povznášejícího aby člověk trpěl? Nedělá Ježíš z nouze ctnost? A jak dojde k onomu nasycení? Proč se tito lidé budou smát?

18.2.2019 v 11:18 | Karma článku: 8.03 | Přečteno: 374 | Diskuse

Jaroslav Kvapil

Ve slabé chvilce

Opět dávám do placu jeden anglický sonet. Jak mi o něm kamarád řekl, je váhavý, dvojznačný a zdráhavý, což jistě někam směřuje, ale on se neodvažuji říci kam a já to nevím. Jisté je, že vtipkovat se někdy nevyplácí.

18.2.2019 v 10:49 | Karma článku: 7.83 | Přečteno: 210 | Diskuse

Jan Jurek

Máš mé požehnání ...

"Už do té školy chodit nechci." "Dobře, ale co tedy chceš? Přece toho nemůžeš jen tak nechat. Docela ti to tam jde. Učitelé si na tebe nestěžují, máš solidní výsledky ..." "Nebaví mě to, necítím se tam dobře." "A kam bys chtěl? ....

18.2.2019 v 8:29 | Karma článku: 13.42 | Přečteno: 485 | Diskuse

Marcela Valouchová

Kompatibilní

Vonělo to tu papírem, fantazií a tajemnem předchozích věků. Rozhlédla jsem se. Staré dřevěné skříně a police plné knih. Byla to malá knihovna ve starém, historickém domě. Ano sen asi knihy v dnešní době patří.

18.2.2019 v 7:20 | Karma článku: 6.43 | Přečteno: 164 | Diskuse
Počet článků 1874 Celková karma 36.78 Průměrná čtenost 2777

Autor trpí občasnými záchvaty grafomanie, které jsou podmíněné událostmi, jež přicházejí nečekaně, zato s pravidelností východu Slunce. Jeho motto zní - "Když se člověk hádá s hlupákem déle, než dvě minuty, už se hádají hlupáci dva..." (díky, pane Werichu) Proto mu odpusťte, že občas na některé diskusní příspěvky nebude reagovat.

 Dum Spiro Spero... 

 

                                

Seznam rubrik

Oblíbené blogy

Oblíbené stránky

Oblíbené články

Oblíbené knihy

Co právě poslouchám

více

Najdete na iDNES.cz