Rybář a duch… (letní povídka)

Stál s hrnkem kafe u okna své chaty, a sledoval provazy deště. Venkovní obraz dokonale souzněl s jeho vnitřním rozpoložením. Jako by každou z těch velikých kapek za oknem vnímal coby jeden úder z tisíců, dopadajících na jeho hlavu

Byl červenec roku 1982…

Lilo už bez přestání celou řadu dní, vypadalo to na jednu z nejhorších dovolených, co kdy zažil. A nebylo to jen tím deštěm…

Stále se nemohl rozhodnout, mnoho aspektů hovořilo pro, ale ten jeden hlavní, který byl ostře proti, převažoval všechny ostatní argumenty. Kdyby povolil, přistoupil na tu hru, musel by se stydět podívat ráno do zrcadla. Už pro památku svého táty, kterého ten moloch převálcoval a nakonec ho vyplivnul jako lidskou trosku.

V podniku zahraničního obchodu, kde pracoval už řadu let, docházelo k překotným změnám. K personálním změnám. Mělo se to dotknout i jeho osobně, což pro něho bylo dost překvapivé. Ne že by nebyl ambiciózní, ale protože měl určité zásady, byly pro něho některé dveře, a hlavně křesla a posty za nimi, nedostupné.

Teď, těsně před nástupem na dovolenou, dostal nabídku, která se prý neodmítá…

Znamenalo by to pro něho vyšší plat, vyšší postavení na podnikovém žebříčku, prebendy, o kterých se mu zatím vůbec nesnilo, ale hlavně by to pro něho znamenalo šanci udržet si Miladu.

Svou ženu miloval, přes to všechno, čím mu dělala ze života, jako stále nespokojená rybářova žena, peklo. Uvědomil si ten paradox, vždyť on byl přeci opravdu rybářem, i když to nebylo jeho živobytí, ale jen koníčkem…

Jeho žena chtěla víc, pořád ví, mnohem víc, než kolik jí mohl ze svého platu nižšího úředníka dopřát. K tomu, aby docílila svého, používala i těch nejneférovějších zbraní. Přesto ji stále miloval. A právě proto, tou jeho osudovou láskou nahlodaný, neposlal předsedu podnikové organizace KSČ někam, právě proto stále přemýšlel, jestli po dovolené podepíše, nebo nepodepíše přihlášku se srpem, kladivem a hvězdou v záhlaví…

Někdo zaklepal na dveře chaty, a on si uvědomil, že kafe v hrnku docela vychladlo. Povzdechl si a šel otevřít. Do chaty vpadl úplně promočený soused Venca, s očima navrch hlavy.

„Člověče, to je průšvih, prdla hráz u rybníka v Huti. Prý dneska v noci. Celý údolí Kocáby je pod vodou…“

Jeho dovolená se pomalu nachýlila ke svému konci, pršet už přestalo, ale on měl stále nevyřešenou otázku rudé knížky a snad zachráněného manželství. Voda z protržené hráze rybníka už odtekla směrem k Vltavě, a zbylo po ní všude, v každé zátočině kdysi klidné říčky Kocáby, spousta zatoulaných kaprů. Údolí se změnilo, nízké keře a malé stromky, pokud vydržely ten nápor vodních mas, zůstaly ohnuté a jako morbidní výzdobu na sobě měly trsy suché trávy spojené bahnem a vším možným, co s sebou veliká voda přinesla. Koryto říčky bylo k nepoznání, vymleté břehy, ze kterých smutně trčely pahýly odhalených kořenů olší a smrků, kde bývaly hlubší tůně, tam byly najednou naplavené ostrůvky říčního písku promíseného s bahnem. Všude zápach a tlející těla ryb.

Potřeboval si ještě trochu vyčistit hlavu, chtěl si dopřát ještě kousek času na rybách, který prý Bůh lidem nezapočítává do jim vyměřeného času pozemského bytí. Kam se podíval, tam nemělo smysl snažit se chytat ryby, proto se předposlední večer dovolené vydal až úplně nahoru proti proudu, pod protrženou hráz rybníka, ze kterého vytékal Kotenčický potok. Ten se vléval do Kocáby, a také mu na něm platil jeho rybářský lístek. Tam, těsně pod protrženou hrází rybníka, vytvořila se dlouhá hlubší tůň, kde bylo jistě dost kaprů, aby to uspokojilo jeho loveckou touhu.

Všude kolem něho byla tma, noční ticho rušilo jen šelestění listí z padlého topolu, který ukončil pod náporem vody vlastní existenci stejně, jako starodávný kamenný můstek, vedle kterého až donedávna stával. Po hladině tůně běhaly drobné vlnky, a někde za ním, směrem, kde stávala stará vila, co svou bílou omítkou matně prosvítala ze tmy, uslyšel zvuk nějakého bouchnutí. Měl před sebou dva nahozené pruty, mezi nimi sklenici se svíčkou, aby viděl na „policajty“, zavěšené na vlascích mezi očky každého prutu. Ve vezírku už měl pěkného kapra, a čekal, že snad ještě nějaký přijde. Kdyby se podíval na hodinky, zjistil by, že je krátce po půlnoci, jemu však byl čas ukradený, hodlal tam tak sedět třeba až do rána, nikam nespěchal.

„Dobrý večer“ uslyšel náhle za sebou, a lekl se, až sebou cuknul. Spatřil muže středního vzrůstu, asi čtyřicetiletého, oblečeného v tak trochu do toho místa nepatřičného oděvu. Noční návštěvník měl na sobě světlé sako a kalhoty, pod sakem vestu se staromódně zastrčenými hodinkami na řetízku v malé kapsičce na straně, na hlavě měl světlý klobouk. Tmavé rovné vlasy, velice zvláštní oči, a ještě zvláštnější, taková jako rybí ústa.

„Mohu si k vám na chvíli přisednout? Je krásná noc, doslova balzám po těch deštích, co máme za sebou, viďte?“ položil otázku, na kterou snad ani nečekal odpověď. Sedl si na kmen padlého topolu, a chvíli se mlčky díval na temnou vodní hladinu.

„Kde jste se tu vzal, takhle v noci?“, zeptal se rybář muže ve světlém obleku.

„Já jsem táhle z vily, nakukoval jsem z okna zrovna směrem k hrázi, a vidím světlo vaší svíčky, tak jsem si řekl, že zajdu na kus řeči…“

A tak vedli řeč, muž v obleku byl dobrý vypravěč, a snad ještě lepší posluchač. Rybář se mu svěřil se vším, co ho trápilo, ani nevěděl proč, ale pocítil ke svému společníkovi bezbřehou důvěru. Když rybář vyslovil své myšlenky a nerozhodnost stran možnosti podepsat se vlastní krví komunistické hydře, jeho společník chvíli seděl mlčky, pak pokýval hlavou a řekl.

„Víte, příteli, vlastně je to snadné, alespoň mně se to tak jeví. Nemohu vám mluvit do svědomí, ani nemám právo vám radit, ale povím vám, co si myslím. Ano, mnoho se změnilo, ale lidé zůstali stejní; jenomže teď víme líp, kdo je kdo. Kdo je slušný, byl slušný vždycky; kdo byl věrný, byl věrný i teď. Kdo se točí s větrem, točil se s větrem i dřív. Kdo myslí, že teď přišla jeho chvíle, myslí vždycky jenom na sebe. Nikdo se nestává přeběhlíkem, kdo jím nebyl vždycky. Kdo mění víru, neměl žádnou. Člověka nepředěláš, jenom se Ti vybarví…“

Po těch slovech se noční návštěvník zvedl, oprášil si z kalhot zbytky kůry stromu, co se mu přichytily na spodek kalhot, a podal rybářovi ruku.

„Myslím, že se nakonec rozhodnete správně, příteli. Přeji vám mnoho sil…“

Zmizel stejně potichu, jako se před tím u břehu tůně objevil. Rybář se zase posadil, a věděl, že už ví, co má dělat, a hlavně, co dělat nemá, co nesmí udělat.

Svět se začínal pomalu probouzet k dennímu životu, začaly se ozývat hlasy ptáků, na dno nyní prázdného rybníka, kde bylo stále trochu vody a bahna, přiletěly s ranním oparem volavky, aby díky drobným rybkám a žábám uspokojily potřebu hladu. V dálce, snad někde v Dobříši, začali kokrhat kohouti. Slunce pomalu zbarvilo východní obzor do zlata, a jeho první paprsky dopadly i na střechu vily u Strže ve Staré Huti.

Na střechu vily, která kdysi patřila Karlu Čapkovi…