Práskni do koní…

16. 04. 2015 8:17:00
Pane Vávra, kde máte bejt?! Už patnáct minut na vás čeká sestřička na vyšetřovně, tak hybaj, práskněte do koní...

Kým, nebo čím vlastně dnes je? Je ještě člověkem, nebo už jen věcí, se kterou ostatní strkají sem a tam, podle nějakého jemu neznámého itineráře? Už dvanáct let je uklizený před vnějším světem, rychlost jeho žití určují lékařské prohlídky, vyšetření, a jediný, koho opravdu zajímá, je asi jen jeho zdravotní pojišťovna, která by ho raději viděla nečerpajícího „její“ prostředky, čili bradou vzhůru.

Vlastně ani neví, co ho tady na tom světě ještě drží, snad něco z té jeho bývalé síly, o které ví už jen on a možná je svědectví o ní na nějakých starých fotkách, pokud někde existují. Co na tom, že býval zvyklý žít pod modrou oblohou? Že za svůj život vystřídal mnoho povolání, a byl vším možným i nemožným? Po válce, když se jako mladý kluk vrátil z "Raichu" z totálního nasazení, a když zjistil, že celou jeho rodinu Němci popravili pro údajnou spolupráci s odbojem (mimochodem to byl nesmysl, a k jejich zatčení došlo na udání jednoho špíny, co ho odvrhla Vávrova starší sestra...) zakotvil u koní ve svém malém rodném městě. Aut bylo tehdy málo, benzínu ještě méně, a tak byl se svým povozem v jednom kole. Když přišli komunisti, někdo někde si vzpomněl na koňáka Vávru, a aby nebyl překážkou v budování lepších a rudých zítřků, koně mu sebrali a udělali z nich buřty. Dostal na vybranou – buď se stane zaměstnancem Státního statku, kde bude kydat hnůj, nebo ať si z rodného městečka táhne, kam chce.

Buřty z jeho koní už byly sežrané, tak ho nic nedrželo...

Pak dělal skoro deset let kdesi na Šumavě u lesáků. Dostal starou, věčně nadýmáním postiženou kobylu, žil v cimře nad místní hospodou, a bolševikům navzdory byl šťastnej. Dělal v přírodě, s chlapama, co z většiny věcí nedělali vědu, a politika tam bylo skoro sprostý slovo...

V tý době za ním do jeho pokojíku chodila jistá Marie Purkrábková. Trvalo jí dost dlouho, než jí došlo, že samorosta Vávru pod čepec neužene. Když se jí rozjasnilo, zmizel Vávra z jejího života i z podkrovní komůrky...

Kdo by ho potom hledal, nacházel by ho po mnoho a mnoho let na jedné přehradě, kde byl k ruce hráznému, a kde dělal všechno, co se mělo udělat rukama. Zase měl nebe nad hlavou, k tomu vodu u nohou, a zase byl šťastnej. Okolí přehrady si zamiloval tak moc, že se rozhodl, že dál už nepotáhne. Nikdy se už neoženil, v legraci někdy říkal, že má za ženu oblohu. Ve chvílích volna chodil na houby, pomalu udržoval starý domek v jeho chátrání, na stráni pod lesem vždycky na podzim vylézal na posed, kde poslouchal jeleny, jak v době říje řvali na celé okolí, a od jara do podzimu rybařil na řece, co se vlévala do přehrady. Nejraději chodil na pstruhy, šestnáctý duben byl pro něho doslova svátek (šestnáctý duben je dodnes dnem konce hájení a zahájení lovu na pstruhových vodách, a mimochodem, víte, kolikátého je právě dnes...?). Koupil si starou motorku, dvěstěpadesátku péráka. Na ní se mohl za svými milovanými pstruhy vydávat mnohem dál proti proudu řeky... a času... S přibývajícími roky se mu však zhoršovaly oči a zpomalovaly reakce. Než měl možnost si to naplno uvědomit, při jedné takové jarní cestě za tečkovanými krasavci z peřejí, se s tou svou mašinou v ostré zatáčce, co jí místní mezi sebou říkali „stoosmdesátka“, vysekal...

Vzali mu oblohu, les, i vodu. Zavřeli ho do nemocnice, z ní ho poslali do další, pak zase do další, a nakonec ho zastrčili do jedné „eldéenky“ kousek od Prahy. Jeho život už neřídil východ slunce a večerní líhnutí jepic na pstruhové říčce. Roční období mu neoznamovalo jarní zpívání ptáků, letní vůně zrajícího obilí, podzimní čas jelení lásky, ani zimní ticho první sněhové vločky, co stydlivě dopadla na zem...

Čas mu měřily vizity, příchody a odchody spolupacientů, které se odehrávaly většinou nohama napřed, jen občas, když bylo hezky, mohl si jít sednout na oprýskanou lavičku do malé ústavní zahrady, kterou udržoval jen čas, ten zahradník, co všude sází plevel a bodláčí.

Jeho poručníky se staly nerudné, mizerně placené ženské v nemocničních úborech, které snad nikdy nebyly mladé, zato měly odjakživa náturu drába. Čím dál více v něm rostla chuť udělat něco, co by od něj asi nikdo nečekal. Měl chuť poslat všechny k čertu, a prásknout do koní.

Udělal to.

Jednou ráno, bylo to šestnáctého dubna... ho nemohli najít. Zmizelo jeho oblečení ze skříně, zamatlané brýle, i zprohýbaná stará kožená náprsní taška, s pár stovkami a zažloutlými fotkami páru koní, co z nich kdysi bolševici nadělali buřty. Na pokoji po něm, krom několika spolupacientů – ležáků, zbyla jen ústavní berla. Hledali ho všude možně, ale protože neměl žádné živé příbuzné, neměli vůbec tušení, kam se mohl vydat. Policie zjistila, že odjel posledním nočním vlakem do Prahy, a tam jeho stopa končila. Odtud mohl jet doslova kamkoliv, vlakem, autobusem...

---------------------

Byl to jen takový kratičký článeček, až úplně dole, na prostřední stránce novin. Psalo se v něm, že kdesi u jedné vodní přehrady, na dohled od přehradní hráze, nalezl rybář bezvládné tělo nějakého staříka. Vypadlo to prý, jako by spal. Seděl na břehu opřený o strom, tam, nedaleko od jedné takové zvláštní ostré zatáčky, co jí místní neřeknou jinak než "stoosmdesátka", staré, věkem a celoživotní dřinou pokroucené ruce měl složené do klína, a na jeho těle nebylo nalezeno žádných stop cizího zavinění na jeho smrti. U starcových nohou v trávě ležel pokroucený borový klacek, co mu snad sloužil jako hůl.

Jedno se ale v článku nepsalo. Lékař, který byl na místo přivolán, aby mrtvého ohledal, kroutil prý v údivu hlavou, protože by dal ruku do ohně za to, že výraz v nebožtíkově tváři, obrácené k obloze, by se dal nejlépe vyložit jako úsměv...

Autor: Vladimír Kroupa | čtvrtek 16.4.2015 8:17 | karma článku: 24.24 | přečteno: 721x

Další články blogera

Vladimír Kroupa

V Brně sněží, v ODS jsou zřejmě závěje…

Primátorka Brna, paní Vaňková, si naběhla s jednou pitomou fotkou. Veřejnost neví, co se dělo po cvaknutí foťáku, ale vnímá, co se děje po zveřejnění oné fotky...

2.8.2023 v 14:11 | Karma článku: 44.52 | Přečteno: 5522 | Diskuse

Vladimír Kroupa

Pomáhat Ukrajině ano, ale ne za cenu hlouposti...

Jak už asi mnozí z Vás vědí, z ukrajinského obilí a dalších potravin se stává problém. Jedna věc je jeho množství, druhá věc je riziko zdravotní závadnosti takových komodit...

18.4.2023 v 10:33 | Karma článku: 46.62 | Přečteno: 10214 | Diskuse

Vladimír Kroupa

Málem jsem zabil dítě / Málem jsem umřel…

Zaseknul se mi závěr. Trhnul jsem s ním dozadu, abych vyhodil vzpříčený náboj. Když se mi to konečně povedlo znovu jsem na něj zamířil. Jeho obličej, který ke mně otočil, byl dokonalým terčem...

23.3.2023 v 11:09 | Karma článku: 19.66 | Přečteno: 833 | Diskuse

Vladimír Kroupa

Den, kdy se naivům zastavil dech…

Píšu naivům, protože člověk nenaivní, nebo třeba šachista, co umí přemýšlet o dva tahy dopředu, musel s něčím takovým počítat. Otázka nezněla - zda, ale - kdy...

24.2.2023 v 13:59 | Karma článku: 31.22 | Přečteno: 1379 | Diskuse

Další články z rubriky Poezie a próza

Alena Bures

Recenze - Martina Boučková: Šílená babička

Rodiče si nevybereš. Ale to koneckonců ani děti. A mít mírně šílenou matku je někdy k vlastnímu zešílení, ale někdy....

28.3.2024 v 17:24 | Karma článku: 6.88 | Přečteno: 98 | Diskuse

Miroslav Pavlíček

O fotbalových legendách, paní Štěpánkové a pomíjivosti

Kdybych se narodil před sto lety... No, abych řekl pravdu, někdy mám pocit, že se tak opravdu stalo.

27.3.2024 v 12:58 | Karma článku: 14.47 | Přečteno: 197 | Diskuse

Iva Marková

Ženy

....................................................................................................

26.3.2024 v 22:53 | Karma článku: 9.52 | Přečteno: 197 | Diskuse

Marek Ryšánek

Způsobem bytí byl roven Bohu - Květná neděle.

Lidské dějiny jsou plné příkladů nejrůznějších vládců a vůdců. Ti ovládáni ctižádostí rozpoutávali války, štvali lidi proti sobě. Mysleli, že jim to přinese štěstí, věčnou slávu. Zůstali po nich statisíce, miliony mrtvých.

26.3.2024 v 20:23 | Karma článku: 4.96 | Přečteno: 129 | Diskuse

Jana Péťová

Fluktuace každodennosti

Fluktuace každodennosti - Proměnlivost. Nepředvídatelnost. Dynamika. Rozmanitost. Odlesky radosti překvapení a lásky. Nástrahy a výzvy.

26.3.2024 v 11:08 | Karma článku: 11.09 | Přečteno: 192 | Diskuse
Počet článků 2182 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 3086

Bývalý bouřlivák, bývalý rváč, bývalý voják štěstěny, bývalý kalič, bývalý spisovatel. Současný pozorovatel všedností i jinakostí, na které se dnes ze svého skladu vzpomínek dívá úplně jinak, než jak se na ně díval v těch bývalých, bouřlivějších dobách...

 Dum Spiro Spero... 

 

                                

Seznam rubrik

Oblíbené blogy

Oblíbené stránky

Oblíbené články

Oblíbené knihy

Co právě poslouchám

více

Rána pro britskou monarchii. Princezna Kate má rakovinu, chodí na chemoterapii

Britská princezna z Walesu Kate (42) se léčí s rakovinou. Oznámila to sama ve videu na sociálních sítích poté, co se...

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Pliveme vám do piva. Centrum Málagy zaplavily nenávistné vzkazy turistům

Mezi turisticky oblíbené destinace se dlouhá léta řadí i španělská Málaga. Přístavní město na jihu země láká na...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...