Když si čtu některé názory a blogy (a je jich docela dost...) na současnou faktickou situaci v Evropě, tím mám samozřejmě na mysli události spojené s východní Ukrajinou, respektive s Ruskem, nemohu se zbavit pocitu, že si jako národ svobodu a uznání hranic moc nezasloužíme. Jako by stále v některých lidech, i když tu dobu nepamatují, dřepěl stín roku 1968, Mnichova, bitvy na Bílé hoře, nebo času, kdy si na našem území během Třicetileté války dělala cizí vojska, co chtěla.
Už nějakou dobu jsme ve svazku s vyspělými Západními zeměmi, v NATO. Do NATO jsme vstoupili ne proto, že se to „nosí“, abychom byli IN, nebo proto, abychom si hráli na odvahu. Vstoupili jsme tam, protože jsme chtěli, když ne jednou provždy, pak alespoň na co nejdelší čas zajistit svou zemi a její hranice před jedním jediným nepřítelem – před Ruskem.
To je neokecatelný fakt.
Před kým jiným si asi občané této země mysleli, že se přijetím do NATO stavíme do jedné řady? Proti Angole, nebo proti komu...? Byli jsme do Aliance přijati v roce 1999, tedy v době, kdy ještě o 11.9.2001 neměl nikdo tušení, a o islámském fundamentalismu v našich končinách uvažoval málo kdo.
Člověk by si myslel, že se jako národ konečně oklepáváme ze s odpuštěním připosranosti, která nás provázela a držela se nás jako klíště od dob, které jsem jmenoval na začátku této své úvahy. A ejhle – ono ne...
Sotva Rus začne znovu vystrkovat růžky, sotva začíná opět ukazovat, jak málo se mu dá věřit, už-už celá řada lidí volá po tom, že tomu tak není, že má na to či ono roztahovačný Rus právo, volají, že kdyby došlo na lámání chleba, tak oni by rozhodně s Ruskem válčit nechtěli.
Jako by někdo s někým válčit chtěl...
Občas se ale v dějinách lidstva stala taková nemilá věc, že ač se to líbilo málokomu, bylo třeba za svou rodinu, za svou zem, za svou čest a svobodu, bojovat. Přijde mi, že spousta lidí si dnes naivně myslí, že pravidla hry na poli mocenských strkanic se změnila natolik, že už není třeba umět se bít za svou věc.
To je ale ten nejstrašnější omyl!
Přemýšlím, jak je možné, že tolik lidí z národa Přemyslovců, Husa, Žižky, Morávka, Mašína (staršího), Balabána a Kubiše, nemá odvahu mít odvahu. Vždycky, když se objevil někdo, kdo si na naši zem udělal zálusk, měl to snadné. Mohl už dopředu počítat s tím, že část národa bude dělat, že jí situace nevadí a nezajímá, část se přidá ke komukoliv, jen když půjde o tu „správnou“ stranu, a zbude jen hrstka statečných, o které se však postarají různí domácí udavači, fízlové a kolaboranti.
Všichni zbylí si budou říkat někde v koutě – ono to nějak dopadne, hlavně moc nevystrkovat hlavu, počkat až se to přežene, a pak se uvidí...
A tak vidíme, že nejhlasitější křik proti plánovaným vojenským opatřením ze strany NATO proti Rusku zaznívá z řad Komunistické strany Čech a Moravy. Z té strany, která absolutně nezměnila nic ze svého názoru na světové dění. Ze strany, jejíž členové se stále chodí, (napsal bych – se modlit, kdyby to v jejich případně nebyl takový nesmysl...) plácat po ramenou na hrob Klementa Gottwalda. Z té komunistické strany, která stále tíhne k Rusku, i když už si dnes neříká Sovětský svaz.
Tento fakt by měl, ještě stále alespoň trochu myslící a krapítek odvahy mající, lidi varovat.
Západní demokracie není ideálním řešením lidského soužití. Jenže to není zatím žádný systém. Stále ale západní styl života přináší jednotlivci nesrovnatelně více osobní svobody a možností vést dobrý život, než nabízí cokoliv, co přichází z Ruska. Lidé v naší zemi chodí nakupovat, učí se jazyky, cestují, staví si domy a kariéry. Léčí se v nejmodernějších technologiích, jaké kdy byly k dispozici. Mohou psát a říkat své názory, a je jen na nich, zda zůstane jen u psaní a povídání, nebo zda se pokusí své myšlenky uvést v život. To všechno mohou, protože zde neplatí všechno to, co hrozí ze strany Ruska.
A přitom se stále najde tolik lidí, co za tohle všechno nehodlají bojovat, co jsou ochotni se toho všeho vzdát. Jako by jim nedocházelo, že když se vzdají jedné z těch věcí, jako by se vzdali všech.
Jsme malý národ, ale čest není nic, co bychom si nemohli dopřát. V dnešním světě si nemůžeme dopřát ten luxus, stát jakoby bokem, a dělat, že se nás otázka bezpečnosti v Evropě netýká. Týká, protože i my jsme Evropa, vždycky jsme byli, a dáli štěstí, tak i budeme. Ale musíme se o to zasloužit, nikdo nám nic zadarmo nedá. Pokud nebudeme důvěryhodným parťákem pro naše spojence, budeme muset být na spoustu věcí sami. Jak ale mít odvahu být sami, když nemáme odvahu být s druhými...?
A vlk si vždy vybírá ze stáda takový kus, který je slabý, osamocený, nebo nemocný.
Nebuďme (už konečně) nemocní strachem...