Máte rádi „klaďáky“…?

Možná to také znáte – čtete nějakou knížku, která vypadá zajímavě, její děj Vás zavede na různá místa na Zemi, kam se možná ve skutečnosti nikdy nedostanete a... a pak se objeví ON (ONA)...

Klaďák je vždy až nechutně krásný (pro zjednodušení budu psát v mužském rodě, ale s ženskými hrdinkami je to nemlich to samé…), urostlý a všichni ostatní okolo něho už na první pohled vypadají jako mátohy. Je velmi chytrý, vzdělání mu sice třeba osud a chudé poměry ze kterých vzešel nedopřáli, ale o to více je obdařený nějakým druhem záhadného moudra, které je jiným lidem v příběhu se pohybujících nedostupné.

Je vždycky prachatý, vždy dokáže z jakékoliv situace vytřískat hromadu peněz, takže se dokáže postarat a zajistit nejen své životní partnery a děti, ale i své rodiče, o rodičích všech okolo ani nemluvě. Je vždy velmi vnímavý, nikdy nejste na pochybách, že cesta, kterou se v příštím ději vydá, bude ta jediná správná. Dokáže naslouchat druhým, doslova přetéká empatií, energií, sympatií, a vůbec veškerou „ií“, kterou si jen lze představit.

Nebojí se bolesti (vlastně vůbec neví, co to je...), všechno včetně malárie, rakoviny a hemeroidů se mu hojí až zázračně rychle a bez následků. Má ostrý zrak, bezvadnou chuť a čich, čímž pádem rozumí vínům jako málokdo. Má rád jídlo, protože si umí užívat života. Má tak dokonalý metabolismus, že i když dokáže sežrat sele na posezení, nepřibere ani gram tuku.

Pokud má ženu a děti, pak všichni tito jsou naprosto dokonalí, žena krásná i ve svém třeba ne právě mladém věku. Tato jeho žena má samozřejmě dokonalou postavu, umí vařit jako Magdalena Dobromila, což dokazuje přípravou slavnostní večeře o dvanácti chodech pro čtyřicet nebližších přátel (samozřejmě už při vaření převlečená v nejkrásnější šaty večera...), pro které ještě zajistí malé osobní dárky, v nichž vévodí jejíma vlastníma rukama vyrobené zlaté brože pro dámy, a z téhož materiálu zhotovené knoflíčky do manžet pro pánskou část hostů. Když zrovna doma nepořádají nějaký ten raut, tká po večerech koberce,  a přitom se učí s dětmi. Je slavnou vědkyní, bývalou miss přilehlého vesmíru a i když před svým dokonalým mužem nepoznala žádného jiného, se kterým by si snad zkazila vkus, přesto umí milovat jako autor Kamasutry. Vždy stojí za svým mužem, žehlí mu kravaty a vybírá košile na slavnostní večer u příležitosti Dne Díkůvzdání. Chodí do kostela a předsedá Spolku žen geniálních manželů.

Její a jeho děti, jak už byla řeč, jsou také dokonalost sama. Mají to nejlepší ze svých rodičů, jsou krásné, chytré, cílevědomé, ve škole hrají fotbal jako nepřekonatelní zadáci a ve školním sboru jsou andělským doplňkem tohoto tělesa, které jich není v podstatě hodno. Po základní a střední škole budou navštěvovat ty nejlepší a nejdražší university v USA, případně někde ve zbytku světa. Budou z nich v budoucnu vlivní politici, slavní a neporazitelní právníci, nebo vědci, co vynalezenou pilulky neviditelnosti, neslanou sůl  a obyvatelnost Marsu. Jejich dokonalý otec s nimi samozřejmě tráví mnoho času, předává jim to nejlepší ze svého já, věnuje se jim více, než jakýkoliv jiný rodič svým dětem, a to přestože k tomu všemu stíhá ještě funkci ředitele Zeměkoule.
Onen ředitel Zeměkoule má samozřejmě za všech okolností vonný dech a horké dlaně, i kdyby přišel z dvacetistupňového mrazu, kde se právě konala soutěž v pojídání olomouckých tvarůžků.

Celá tahle božská rodinka žije zcela logicky v krásném domě na krásném místě, nejlépe na útesu nad zálivem tyrkysově modrého moře. Ten útes si samozřejmě vyhlédl pan Božský už jako student, dům na něm sám navrhl, projektoval, a vlastníma rukama míchal maltu při jeho stavbě. Jeho božská žena ho zase celý a sama vybavila, zkrášlila, a její dekorační vkus obdivují zejména v časopise People, na jehož titulní straně se interiér domu ocitl už nejméně šestkrát.

Pan Dokonalý se zná s nejvýznamnějšími osobnostmi světa, ať už jde o státníky, vědce, politiky, nebo bohaté průmyslníky. S Britskou královnou si tyká, a jak řediteli CIA, tak řediteli bratranecké britské MI6 radí jak na bolesti tohoto světa. V chodbách Pentagonu ještě nikdy nezabloudil. Americký prezident mu každý rok na Vánoce posílá vykrmeného krocana s díky za to, že vůbec je. Všichni tito ho obdivují a vzhlíží k němu, a přestože nikdy nezvyšuje hlas a mluví pomalu a potichu, všichni mu pozorně naslouchají, aby posléze z jeho názoru vytvořili zákon.

Umí se strašně moc dobře prát, střílí a hlavně trefuje se i se zavřenýma očima, na koni jezdí odjakživa jako bůh. Dokáže pouhým dotykem dlaně vyléčit koťátko s přejetou hlavičkou, nikdo na světě nemá tak dobré srdce, plné ušlechtilosti a dobra, jako on.

To se mu samozřejmě už na první pohled odráží v jeho dokonalé oduševnělé tváři, jejíž pleť je bez poskvrnky, snad až na malé znaménko krásy nad horním rtem. Jeho oči mají jiskru i po té, co vyžahne flašku rumu na ex, nikdy neprdí, a když ano, tak zásadně nesmrdí. Nikdy necucal pivo rovnou z lahve, takže si nikdy nekrknul.

V životě na sobě neměl (jen) nátělník a trenýrky. Nikdy se nepotí...

Uááááá!!!

Ani Vám snad nedokážu vypovědět, jak já se už vždycky modlím, aby se konečně na scéně knihy objevil nějakej pořádnej padouch, zlej odpornej zloduch s nečistou pletí, s hypotékou vyšší, než kdy bude moci splatit, hnusák, co jako malej trhal mouchám křidélka, chlápek, co jeho nejlepší známka z mravů byla od první třídy trojka, magor, co mu v ději konečně totálně rozbije hubu, vydrápe oči, pomočí nebo poškrábe mu jeho Lamborghini, nebo ho alespoň pořádně a před celou planetou ztrapní vyvrácením nějakého jeho debilního moudra.

Jenže ouha, ti zmetkové klaďáčtí jsou neprůstřelně dokonalí. Nesmrtelní. Asi napíšu sám další knížku, tentokrát o nějakém ošklivém, hloupém záporákovi. Ale to až zítra, teď mě omluvte, jdu se mrknout, jestli někde na ulici nestojí nějaké Lamborghini... :-)))