Zpáteční lístek na svět…

Nedali jim moc času na oddech. Sotva se stačili vzpamatovat z útoku sedmasedmdesátek, museli odrážet jeden pěší útok za druhým…

Němci útočili ve vlnách, jako by jejich množství bylo nevyčerpatelné. Sotva je odrazili, a oni si dali s dalším útokem načas, bylo jasné, že když nepřijdou do pár minut znovu, přiletí místo nich dělostřelecké granáty, které se budou opět snažit probrat jejich už tak řídké řady, vyrvat jim duše z těla, z živých udělat mrtvé.

Všude, až na nějakých dvě stě metrů vzdálenou hranici lesa, nebylo nic, na co by se dala upřít pozornost. Když tedy nepočítáme krátery v rozervané zemi, blátivé kaluže a na padrť rozbité kusy stromů, jejichž roztřepené pahýly připomínaly roztříštěné kosti samotné Matky přírody. Skrze planinu, jako otevřená rána co se nikdy nezahojí, táhla se čára zákopů. Jednou patřila jedněm, jednou těm druhým. Zákopová válka měla proměnlivá pravdila, jako jarní počasí. Jako by se Bůh opil a hrál krvavé šachy. Nad frontou se vznášel všudypřítomný nasládlý pach smrti, mísící se s pachem korditu a spáleniny. Dým nad planinou naštěstí neměl nažloutlou barvu hořčičného plynu, pokud se dá v souvislosti s dýmem mluvit o nějakém štěstí.

Kapitán Dempsey otáčel hlavou, kontroloval postavení a počet zbývajících mužů, se kterými už druhým dnem čelil tlaku německé hydry. Vojín Robertson po jeho levici klečel v zákopu, zvracel a vykašlával hlínu, která se na něho snesla po jednom obzvláště blízkém výbuchu šrapnelu. Desátník Bushison, který stál o kus dál v zákopu za Robertsonem, se snažil širokým zákopovým nožem vyhloubit v okraji okopu mělký žlab, do kterého chtěl umístit svůj lehký kulomet, aniž by se příliš vystavoval riziku vystrkovat hlavu. Náhle uviděl Dempsey z pravé strany blížit se skoro po čtyřech postavu, kterou nepoznával. Černá hlína, bahno, kouř, krev a cáry uniformy, proměnily bytost plazící se zákopem První světové války, v neforemné strašidlo bez vlastní vůle a tváře. Byl to seržant Foulkner, za jehož zády se  však blížila další, o poznání mohutnější postava, než byl sám seržant. Foulkner začal podávat hlášení o ztrátách, Dempsy ale nevnímal jména vojáků, které už nebude moci použít k dalšímu odražení dalšího útoku, který přijde tak jistě, jako že někde svítí slunce. V hlavě měl poslední čísla před posledním útokem, a ta byla natolik děsivá, že snad ani nechtěl znát ta nejnovější. Snažil se poznat mohutného muže za seržantem.

„Do prdele, co to je…?!“ zahřímal muž, a Dempsey v něm konečně poznal plukovníka Hardyho. Hardy právě zakopl, ztratil rovnováhu, a jak se ji snažil získat zpět, zajel pravou rukou do rozbředlého bahna, těsně u stěny okopu. Když ji vytáhl ven, měl ji zarudlou až po loket.

„To jsou střeva desátníka Pullmena, plukovníku. Přesně tam jsme se mu je snažili nacpat zpátky do rozervaného břicha, než to chudák zabalil. A taky tam posledních pár hodin chodíme chcát… pane...“ odvětil Dempsey s potměšilým úšklebkem, který vyjadřoval jeho pocity z důstojníků štábu, kteří jeho a ostatní muže nutili setrvávat v tom pekle, aniž by projevili sebemenší snahu znavené muže vystřídat čerstvými posilami. Plukovník to přešel mlčením, i když si toho odtažitého postoje musel všimnout. Dempsey se vrátil pohledem k protějšímu okraji lesa, odkud musel každým okamžikem přijít další německý útok. Zatím ale byl klid, ticho po tom všem pekelném rámusu skoro bolelo. Ne že by bylo úplné ticho, to na frontě není nikdy, ale v porovnání s řevem, co se podobá zvuku trhání obří plachty, s dopadem granátů, s následným hlomozem hlíny a kamení, řítícími se z nebe zpět dolů na zem, se současné "ticho" opravdu nedalo srovnat.

„Kolik máte bojeschopných mužů, kapitáne?“ zeptal se plukovník Hardy, aniž se dále zmínil o problému svého zašpiněného předloktí, které si otřel do hadru válejícího se na dně okopu. Snad to byl v blátě zašlapaný kus obvazu, který tu zbyl po pokusu o ošetření desátníka Pullmena, nebo šlo o kus zbytku jeho uniformy.

Dempsey se trochu narovnal, ohlédl se doprava na plukovníka, a aby ulevil přesezené noze, trochu se nadzdvihl. Výstřel z mauserovky ani neslyšel. Německý ostřelovač, ukrytý někde za hranicí lesa, zřejmě čekal na svou příležitost, kterou konečně dostal.

Kulka vlétla Dempseymu do hlavy za levým uchem, a na protější straně sebou vzala většinu pravé části jeho obličeje. Jeho tělo se zhroutilo do bláta u nohou plukovníka Hardyho…

„Smrdíš kouřem!“ zaslechl konstatování jen kousek za svými zády. Překvapeně se ohlédl, a uviděl malé, asi desetileté děvčátko. Podíval se dolů ke svým nohám. To, co uviděl, ho překvapilo. Neměl na nohou bagančata s ovinovačkami zasviněnými od bláta francouzské fronty, neměl na nohou vůbec nic. Byl bosý.

„Jak se jmenuješ?“ zeptala se ho dívenka. „Dneska už jsi alespoň tisící osmistý třetí. Všichni smrdíte kouřem“.

„Já… Dempsey, kapitán Dempsey…“ vykoktal překvapeně, jako by bylo něco divného, že se ho malé dítě ptá na jméno.

„Bolelo to…?“ přidalo dítě další otázku. „Hodně z těch, co dneska přišli, říká, že je to moc bolelo…“

Dempseymu se točila hlava. Vůbec nechápal co se to s ním děje. Jako by mu jeho tělo nepatřilo. Ani netušil, jak blízko je pravdě…

Děvčátko se posadilo na zem, položilo si ruce do klína a dál si zkoumavě Dempseyho prohlíželo. Ten, celý v rozpacích, rozhlédl se konečně okolo sebe. Nepoznával nic, co viděl. To, na čem stál, nebylo žádnou blátivou cestou, ani zemí rozervanou granáty a koly aut. Ale ani tráva to nebyla, bylo to takové… takové bílé. I všechno další bylo bílé, jakoby mléčné. Vlastně neviděl nic jiného, než to děvčátko, všechno další bylo zahaleno v nějaké mlze. Instinktivně sáhl k levému boku, doufal, že tam najde pouzdro s plynovou maskou. Vždyť ta mlha přeci...

Nenahmátl nic. Doslova vůbec nic.

Neměl cit v rukou, ani jeden jeho prst se nedotkl něčeho, co by mělo být tělem, ba dokonce se ani jeden prst nedotkl druhého prstu. Překvapeně si zdvihl ruku před oči, viděl ji, ale když se snažil promnout si tvář, necítil nic, ani dotyk v ruce, ani na něčem, co by přeci mělo být jeho tváří.

„Kolik je ti let…?“

„Sakra“, pomyslel si, ,,copak se ta holka umí jen ptát...?"

„Třicet osm“, odpověděl však na její otázku.

„A vůbec, co se děje, kde to jsem?“ začal se vyptávat pro změnu on.

„Hmm, takže nebolelo“, konstatovala dívka. „Kdyby ti to trvalo nějakou dobu, určitě by tě to bolelo, a asi bys tušil, kde právě jsi. Ale to ty ne. Takže to přišlo rychle. No, buď vlastně rád. Ne že by to tady hrálo nějakou roli, ale asi jsi to měl lehčí než ostatní…“

Dempsey na dítě překvapeně zíral, vůbec netušil, o čem mluví.

„No schválně, co si pamatuješ jako úplně poslední věc…?“ další otázka.

Chvíli přemýšlel, co tím holčička myslí. Přemítal, kam šel naposledy, než se ocitl tady. Nikam nešel, vzpomněl si. Byl v nějakém okopu, a s někým mluvil. Ano, Hardy, plukovník Hardy. Také se ho na něco ptal. Co jen to bylo…?

Rázem se mu poslední zapamatovaný děj zjevil před očima, jako by někdo roztáhl těžký závěs. Znovu viděl zákopový nůž v rukou Bushisona, znovu slyšel dávivé zvuky z místa, kde v blátě klečel vojín Robertson. A pak si vzpomněl na otázku, kterou mu položil plukovník Hardy, zatímco si čistil pravé předloktí.

„Šedesát pět před posledním útokem. Z dvou set dvaceti, plukovníku…“, dodal.

„Co to plácáš?“ zahihňala se dívka, a ruce jí vylétly nad hlavu ve veselém gestu.

Dempsey se zase rozhlédl okolo sebe a zprudka zavrtěl hlavou. Snad z ní chtěl něco vypudit.

„Jsi mrtvý, ty troubo!“ vmetla mu dívenka otřesnou pravdu nezvykle hrubě do tváře.

„Mrtvý...?!“ vykoktal udiveně, a konečně sebou kecnul do toho neurčitého bílého podkladu pod svýma nohama. Necítil žádný dotek, nic, ale věděl, že SEDÍ.

„Všichni tady jsme mrtví. Někdo déle, jako třeba já, někdo čerstvě. Jako třeba ty… jenom nechápu, proč všichni, co sem chodíte poslední dobou, tak strašně smrdíte kouřem. To já si sebou tenkrát nevzala vůbec nic. Mě zabil jeden muž, ani jsem ho neznala. Věřil bys tomu? Prostě mě chytil, odtáhl do svého domu, a tam mě… no, to je vlastně jedno. Tady je to každému jedno. Vlastně jsem měla štěstí…“

„Štěstí…?!“ vytřeštil na ni Dempsey oči. „Jak to myslíš?“ zeptal se, jako by to byla ta nejdůležitější věc na celém světě, na kterou se chtěl v tu chvíli zeptat. Snad tím chtěl získat čas, než se bude muset zamyslet nad tím vším, co z řečí onoho děvčátka jednoznačně vycházelo.

„No jo, jasně že štěstí. Takhle mám další šanci. Jen co přijde ta správná chvíle, a ta má přijít každým okamžikem, proto si tady s tebou povídám, tady na okraji, znovu se narodím. Každý, kdo umře jako dítě, nebo alespoń jako hodně mladý, takovou šanci dostane. Tos nevěděl?“

Bylo toho tolik, co mu motalo hlavu. Nevěřil tomu, že je mrtvý, snad spí, nebo blouzní v horečce někde na dně zákopu. Každou chvíli se probudí v blátě, uvidí nad sebou tvář nějakého lapiducha, v lepším případě tvář nějaké řádové sestry, a bude někde v nějakém polozbořeném klášteře, ze kterého si americký expediční sbor udělal lazaret…

„Říkal jsi, že je ti třicet osm, tedy že ti tolik bylo, když jsi umřel…?“

Ta malá holka už mu dost lezla na nervy, opravdu už se chtěl probudit, snad si přál i fyzickou bolest, jen ať ta otravná malá potvora zmizí.

„To je mi tě líto“ pokrčila útlými rameny. „Kdybys byl mladší, do dvaceti let, měl bys stejnou šanci, jako mám před sebou já. Jenže ty už jsi starý a užil sis život…“

„Co to meleš?!“ zakřičel netrpělivě, jako by ona mohla za jeho zmatenost a nejistotu. „Já nejsem starý, vůbec nejsem starý! A nic jsem si neužil! Ta zkurvená válka si vybrala mě, ne já ji. Copak to byl nějaký život, tedy poslední dobou, myslím. A můžu snad za to, kolik mi je…kolik mi bylo…?!“

Zarazil se, když si uvědomil, že posledními slovy jako by přistoupil na tu hloupou hru, kterou s ním ta dívka hrála.

„Promiň, už musím jít“, hleslo děvčátko, a pohlédlo na něho smutnýma očima. Dívka vstala, on také, ale ona mávla rukou někam, kde se zdála okolní mlha trochu světlejší.

„Se mnou nemůžeš, já jdu jinam. Ty musíš jít támhle, nezdá se to, ale tam je to místo, kde je cíl tvojí cesty…“

Zmizela, jako by tam nikdy nebyla. Otočil se směrem, kterým mu ukazovala. Ano, měla pravdu, bylo tam v dálce něco, nějaký bod se světlejším odstínem té bílé mlhy. Bylo to jediné místo, které bylo jiné, než vše okolo. Ničeho jiného se nebylo možné chytit. Udělal krok dopředu…

Poslední zbytky energie proběhly vlákny jeho prostřeleného mozku. Najednou, jako když sfoukne svíčku, v něm už nebylo nic, co by se dalo nazývat životem.

Měkká světlá mlha se navždy proměnila ve všeobjímající černočernou tmu…