Když syn nectí otce...

Dva muži, otec a syn. Jeden se řídil radami moudrých, druhý na stejné rady kašlal. Dva muži, dva prezidenti. Prezidenti USA...

Nyní Vám představím jeden text, zprávu, která je pozoruhodná svou krutou pravdivostí...

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

od: JEDNOTKY POLITICKÉ ROZVĚDKY, F.C.O.

pro: VYSOCE VÁŽENÝ PAN DOUGLAS HURD, TAJEMNÍK ZAHRANIČNÍCH ZÁLEŽITOSTÍ JEJÍHO VELIČENSTVA.

datum: 5. ÚNORA 1991

kategorie: POUZE K PŘEČTENÍ.

Pane ministře, nepochybně neuniklo vaší pozornosti, že od zahájení nepřátelství mezi koaličním letectvem, létajícím ze Saúdské Arábie a sousedních států, a republikou Irák, byly provedeny nejméně dva a možná i více pokusů o zabití iráckého prezidenta Saddáma Husajna.

Všechny tyto pokusy byly prováděny leteckým bombardováním a výlučně probíhaly ze strany Američanů. Je proto vhodné, aby se toto středisko pokusilo nastínit pravděpodobné následky úspěšného pokusu o zavraždění pana Husajna.

V ideálním případě by samozřejmě šlo o to, aby kterýkoli nástupnický režim současné diktatury strany Baas pracoval pod dohledem vítězných koaličních sil a aby měl formu humánní a demokratické vlády.

Takováto naděje je ovšem bohužel iluzorní.

V první řadě, Irák nikdy nebyl jednotnou zemí. Je vlastně jenom generaci vzdálen době, kdy šlo o směs soupeřících  a často mezi sebou válčících kmenů. Obsahuje v téměř stejné části dvě potenciálně nepřátelské islámské sekty, sunnity a šíity, a navíc tři křesťanské menšiny. K tomu lze přidat ještě Kurdy na severu, živelně bojující ve své snaze o získání nezávislosti.

Za druhé, Irák nikdy neměl zkušenosti s demokracií, protože přešel od Turků k Hašemitům až po vládu strany Baas, aniž by zakusil výhody mezidobí demokracie, tak, jak ji my a Američané chápeme.

Proto v případě náhlého ukončení současné diktatury zabitím existují pouze dva realistické scénáře, které lze rozumně zvážit.

Tím prvním by byl pokus nastolit zvenčí vládu usmíření, zahrnující všechny hlavní frakce na bázi široké koalice.

Taková vláda by z hlediska tohoto střediska zůstala u moci po mimořádně omezené období. Tradiční a prastaré rivality budou potřebovat jen málo času, aby všechno roztrhaly na kousky. Kurdové nepochybně využijí příležitosti, tak dlouho odmítanou, aby požadovali odtržení a vybudování své vlastní republiky na severu. Slabá ústřední vláda v Bagdádu vycházející z širokého konsensu bude bezmocná, aby takové akci zabránila.

Turecká reakce se dá předvídat a bude zuřivá, protože jejich vlastní kurdská minorita podél hraniční oblasti ztratí jen málo času, než se spojí se svými přáteli Kurdy za hranicí a zesílí ještě svůj odpor proti turecké vládě.

Na jihovýchodě, šíitská většina kolem Basry a Šattal-Arab nepochybně nalezne dobré důvody k navazování styků s Teheránem, což by nepochybně znamenalo pokušení pomstít se za masakr jejich mládeže v nedávné válce mezi Íránem a Irákem alespoň tím, že by došlo před tváří bezmocného Bagdádu k záměru připojit k Íránu jihovýchodní Irák.

Prozápadní státy Zálivu a Saúdská Arábie se dostanou do stavu blížícího se panice při myšlence na Írán, sahající až k hranicím Kuvajtu.  Dále na sever, Arabové Íránského Arabistánu, naleznou nepochybně společné body se svými přáteli Araby za hranicemi v Iráku a vznikne situace, která bude tvrdě potlačována ajatoláhy v Teheránu.

Ve zbytku Iráku půjde jen těžko zabránit předpokládanému vypuknutí mezikmenových bojů k vyrovnání starých účtů a nastolení nadvlády nad tím, co zbylo. Všichni se znepokojením pozorujeme občanskou válku, která nyní zuří mezi Srby a Chorvaty v dřívější Jugoslávii. Zatím se ještě tyto boje nerozšířily do Bosny, kde vyčkává třetí složka a sice bosenští Muslimové. Jakmile boj dosáhne Bosny, a jednoho dne k tomu musí dojít, zabíjení bude ještě hroznější a bude ještě obtížnější ho zastavit.

Přesto se však toto středisko domnívá, že bída Jugoslávie bude bezvýznamná ve srovnáním se scénářem, který nyní kreslíme pro Irák v případě jeho úplného rozpadu. V takovém případě lze očekávat velkou občanskou válku  v srdci Iráku, čtyři války na hranicích a úplnou destabilizaci oblasti Zálivu. Problém uprchlíků dosáhne milionů osob.

Jediným únosným scénářem je, aby po Saddámovi Husajnovi nastoupil jiný generál, vyšší člen hierarchie strany Bass. Všichni, kteří jsou členy současné hierarchie, jsou stejně poskvrněni krví jako jejich vůdce, a proto je obtížné vidět, jaké výhody by mohly vzniknout z toho, že by se jedna nestvůra nahradila jiným a možná chytřejším despotou.

Ideálním, třebaže ne dokonalým řešením - při nemožnosti dosáhnout dokonalosti - proto musí být zachování statu quo v Iráku, s výhradou toho, že všechny zbraně hromadného ničení budou muset být zničeny a konvenční síly tak omezeny, aby nepředstavovaly hrozbu pro žádný sousední stát minimálně alespoň deset let. Lze argumentovat, že pokračující potlačování lidských práv současným iráckým režimem, pokud mu bude dovoleno, aby přežil, bude velmi znepokojivé. To je nepochybné. Přesto však Západ se nechtěně stal svědkem strašných scén v Číně, Rusku,Vietnamu, Tibetu, na Východním Timoru, v Kambodži a v mnoha ostatních částech světa. Je prostě nemožné pro Západ, aby nastoloval humanitu v celosvětovém měřítku, pokud není připraven zahájit trvalou světovou válku.

Nejméně katastrofickým výsledkem současné války v Zálivu a případné invaze do Iráku je proto přežití Saddáma Husajna jako jediného pána sjednoceného Iráku, třebaže vojensky oslabeného z hlediska možné agrese vůči zahraničí. Ze všech těchto uvedených důvodů naše středisko naléhá na státního tajemníka, aby využil všech duševních a fyzických sil ve snaze přesvědčit naše americké přátele, aby se přestali pokoušet zavraždit Saddáma Husajna, nebo pokusit se vstoupit do Bagdádu nebo okupovat Irák.

Zůstávám s hlubokou úctou, pane státní tajemníku, váš poslušný služebník atd. atd...

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Tato slova napsal ve své práci "Boží pěst" spisovatel na novinář Frederick Forsyth. Těžko říci, zda jde o skutečný přepis zprávy, která byla v době první války v Zálivu skutečně doručena panu Hurdovi, nebo komukoliv jinému z tehdejších vládců světa, nebo zda jde o spisovatelovu fabulaci. Jenže to vlastně není až tak důležité, důležité je, že vůbec tato slova spatřila světlo světa, a hlavně KDY spatřila světlo světa... Stalo se tak v době, kdy Americe vládl George Bush starší. A podle všeho se těmito slovy, nebo alespoň tím, co vyjadřují, ve své době, tedy na konci první války v Zálivu, řídil. Možná si říkáte, proč o tom dnes píšu. Možná by Vás ale mohlo zajímat, že když tato slova pan Forsyth napsal v roce 1994, bylo to tedy téměř DEVĚT let před druhou válkou v Zálivu (2003 - 2011), kterou na základě vylhaných údajných důkazů o přítomnosti iráckých zbraní hromadného ničení (které se však nikdy nenašly...) zahájil syn onoho prezidenta, George Bush mladší. Tato slova tedy byla napsána devět let před válkou, která stála za odstraněním Saddáma Husajna, a která i díky této skutečnosti změnila Irák a jeho okolí v to, čím je nyní.

Nechám na každém z Vás, čtenářů, abyste si porovnali tyto dvacet let staré myšlenky se skutečnou realitou, jaké jsme svědky v Iráku těchto dnů, a abyste si z toho sami vyvodili své vlastní závěry...