Vojna není kojná…

K napsání tohoto blogu mi byl vzorem kolega bloger Pavel Nitka, který vzpomínal na den, kdy kdysi narukoval…

To mě přimělo k tomu, abych zavzpomínal, jaké to bylo, když jsem rukoval já. Jsem přesvědčený o tom, že moje zážitky byly stejné jako přes kopírák s těmi, které za sebou má většina tehdejších bažantů. Pro generaci dnešních mladých mužů, co však vojně utekli, stejně tak jako pro spoustu žen a dívek, které tehdy tak nějak nechápaly, co se to s jejich milými, bratry a manžely stalo, by mohlo být moje vyprávění zajímavé, a snad i ledacos vysvětlující…

Tak předně, málo kdo z nás rukujících si přesně pamatuje, jak se do kasáren vůbec dostal. A pozor, to neznamená, že jsme byli všichni zlití, jen jak z debat se stejně „postiženými“ vím, prostě celá cesta z domoviny do našeho budoucího posádkového města byla slita do jedné blíže neidentifikovatelné časové šmouhy. Většinu z nás čekalo při vystoupení z vlaku nebo autobusu několik vojenských nákladních aut (většinou bájných Vejtřasek), sem tam i nějaký ten autobus, to záleželo na vybavenosti toho kterého útvaru. Šli jsme jako ve snách, těla totálně bez vlastní vůle, na první rozkaz, který jsme obdrželi, jsme z kapes vytáhli povolávací rozkazy, které měly za následek to, do jakého náklaďáku nás poslali.

A zase, nechtějte po nás, abychom si nějak detailně vzpomněli na cestu z nádraží do kasáren. Nic, šmouha, bolavá prdel od prkenných sedaček, pocit, že v každé zatáčce proletíme plachtou ven.

A pak jsme stáli na buzerplace. Za námi se zavřela veliká kovová brána, vykulení jako hejno vrabců, všude kolem vojáci, kluci co se nám, bažantům pošklebovali. Odevšad, od každého vojáka co šel kolem byl slyšet smích a výkřiky o nějakých „milionářích“, což jsme vnímali jen tak na půl ucha, a i kdyby na celé, ještě jsme netušili, že se tak říká každému, co to má do civilu „za milion“.

Neměli jsme to za milion, „jen“ za 730 dní, ale věřte, že v tu chvíli těch sedm set třicet dní v našich myslích s tím milionem velice korespondovalo…

Stáli jsme jako hejno vyplašenek (velice příhodné vojenské slovo pro někoho, kdo neví čí je…) a nějací celí zelení mužští se nás snažili donutit postavit se do nějakého tvaru. A zase, totální amnézie, málokdo z nás si vůbec pamatuje, jak dlouho tam takhle stál. Smíme kouřit? Nevíme, raději nekouříme. Smíme mluvit? Nevíme, raději moc nemluvíme, stejně nevíme, co bychom si povídali, notabene když se jeden s druhým neznáme…

Je zvláštní, že každý, kdo kolem nás jde, a má na sobě uniformu, zdá se nám obrovský, zkušený, na rozdíl do nás přesně ví, kam jde, co tam má dělat, a ať se nám to líbí nebo ne, budí v nás respekt. Netušíme, kdo je kdo, proč má jeden voják lodičku roztaženou na skoro celou šíři, zatím co druhý ji má „zabroušenou“ jako pověstnou sekyru. Proč má jeden voják na zádech přesně uprostřed pod opaskem přehnutý plášť, zatímco druhý na boku. Proč má ten, co má tu „záložku“ na zádech, opasek uvolněný až dole na pupku, zatímco ten se zabroušenou lodičkou, s přehybem na boku, má opasek v poutkách pláště? Proč má každý z nich jinak zavázané kanady…?

Nevíme, netušíme co vlastně vidíme. A pak najednou jdeme v zástupu někam do budovy. Pár stolků, před kterými se tvoří fronty, pokud někdo netuší kam se postavit, je tam ne zrovna přívětivě postaven nějakým vojákem s několika stříbrnými peckami na náramenících. Tam odevzdáme ten cár papíru, co nás stojí dva roky života. Pult s dvěma vojáky, jeden nám podává veliký papírový pytel, do kterého musíme odložit naprosto všechno, co na sobě máme. Ten samý voják od nás ten plný pytel přebírá, druhý na něj lepí nálepku s naší adresou domu, kam mají to naše civilní oblečení poslat.

Stojíme tam nazí, je nám zima, a nevíme čí jsme. Pak nás ženou do sprchy. Pouštím vodu, teče jen studená, chvíli čekám, až se odtočí na alespoň vlažnou. Netuším, že jiná než studená není a nebude. Celé dva roky…

Tady už jsem měl za sebou první rok (jsem ten druhý zprava) , a na rameni už jsem měl také desátnické pecky... :-)

Sotva do té ledárny strčím nos, už na mě někdo řve, co si jako myslím, kde jsem, někde v lázních…?

„Jedu, jedu, holube! Koukej kmitat, jebem ti hrob, boha jeho!!!“

V chodbě dostávám zelené trenýrky, modré tepláky a kotníčkové tenisky. Beru do ruky malou tašku s osobními věcmi, a už jsem „požádán“ o první cigaretku. Těch žádostí do večera prvního dne od vojáků přijde tolik, že z kartonu Spart nebude ani celofán…

Zase veliká místnost, několik front, na jejichž koncích jsou židle a někdo, kdo nám oholí hlavu takřka dohola. Ani nemám čas popřemýšlet nad tím, jakou logiku má nechat nás nejdříve osprchovat, a pak nás teprve stříhat, a už mám holou hlavu, prázdnou a totálně bez náznaku vědomí.

Pak zase stojíme venku na buzerplace. Je nám zima na ostříhané hlavy, stojíme doslova jako stádo.  Pak nás jednu řadu po druhé odvádějí do výstrojního skladu, kde bydlí hejno vtipálků. Ti po nás chtějí vědět, jaké máme číslo bot. Jen málo z nás si na tuhle základní informaci v tu chvíli vzpomene. A pak nastupuje humor těch výstrojáků – hází nám kanady, které nám jsou buď malé, nebo naopak moc veliké, nejsou výjimkou ani dvě levé, nebo dvě pravé boty najednou…

Není čas, nejsme v salonu krásy, je nám řečeno, že komu co nebude, povyměňuje si s někým dalším…

A pak nás vedou zase v řadách v zástupu (parodie na vojenský tvar…) skrze celá kasárna. Absolutně netušíme, jak se tam někdo může vyznat, všude stejné baráky, okraje cest lemované bíle natřeným vším, včetně kamenů a listů rašících pampelišek. Auta, ještě větší auta, všude všichni jen v zeleném. My si v těch modrých teplácích a s holýma ostříhanýma hlavama připadáme o to větší exoti, než ve skutečnosti v tom prostředí jsme. Podvědomě si už přejeme splynout s tím hemžením, stát se nenápadnou kusovkou (oblíbený a skvělý vojenský výraz pro jednotlivce) v zeleném, aby na nás už nebyly upřeny pohledy a výsměch všech okolo…

Pak najednou stojíme v dlouhé chodbě ubikací, v takzvaném „přijímači“ pro nás, bažanty. A v tu samou chvíli pro nás přestává existovat něco jako je běžný krok. Od té chvíle musíme furt běhat. Ať je to na záchod, na nástup k jídlu, k rozcvičce, pořád. Na cimrách na nás čekají vojenské palandy. Co je horší, je to, co nás čeká na nich. V životě bych nevěřil, že se tolik věcí dá vejít do jedné plechové skříně a malého zamykatelného stolku. Absolutně netušíme cos tím vším. Když vidíme „ukázkovou“ skříň jednoho z velitelů družstev, jdou na nás mrákoty. Z kartonu, kterým je vycpaná slavnostní bílá košile stříháme proužky dva půl centimetru široké, které nám mají pomoci rovnat prádlo do „komínků“. Snažíme se, ale ti ďáblové s peckami na ramenou nejsou nikdy spokojení. Vzduchem létají tílka, košile, žlutá pyžama, i kartáče na boty, které stále dokola vyhazují ven z našich skříněk, i když si myslíme, že jsme je tam srovnali dobře…

Žádné jídlo nedostáváme, popravdě, ani nemáme na něco tak přízemního pomyšlení. Sotva se nám jakž-takž podaří srovnat věci do skříní, odvádějí nás k našim budoucím rotám, kde fasujeme další věci – maskáče, montérky, malou polní, velkou polní, plynovou masku. Rozdáváme zbytky cigaret, poprvé vidíme ty xychty, ke kterým nás po prvním měsíci, až skončí přijímač, převelí.

Jestli jsme měli dosud pocit, že snad nebude přeci jen tak zle, tak setkání s mazáky na našich budoucích domovských rotách tento náš pocit rozpráší, jako hasičská hadice domeček z karet. V tu chvíli mezi námi končí i ti největší frajeři. Cítíme, že jsme totálně v řiti…

A tak s dalšími nafasovanými krámy, které na nás visí jako na vánočním stromku, vracíme se zpět do budovy přijímače. Skříně se nám před naším odchodem zdály plné, a my zase chápeme, že když jeden nemůže, ještě sedmkrát může…

Do zblbnutí všechno rovnáme, stojíme v pozoru před skříňkami, dokud na nás nepřijde řada s kontrolou, sbíráme vyházené věci z podlahy, zase všechno rovnáme, stojíme v pozoru, sbíráme, rovnáme…

Pak je deset večer, a někdo řve něco o tom, že přijímač – večerka. To je ale jen formalita, protože snad nikdo z nás ještě nemá všechno tak, aby u velitelů družstev obstál, takže kmitáme dál. Někdy okolo půlnoci to naše trapitele přestává bavit. Smíme jít spát. Ti, co vyfasovali z paland ty horní postele, marně zkoumají, jak na ně vylézt. Taková blbost, která se po nějakém čase a několika cvičných poplaších v tři odpoledne… změní v naprostou rutinu. Máme za sebou první den, další dny jsou jako jedna neutěšená čára.

Neumíme vůbec nic, netušíme co se po nás chce, naše vlastní JÁ bylo odtrženo od našich těl a my ho hodně pomalu hledáme.

První týden jen málo z nás jde na záchod na velkou. Nevím čím to je, ale neznám nikoho u roty, kdo by s tím neměl problém. Běháme i ve spaní, pomalu začínáme vnímat, že to, co se kolem nás děje, má nějaká pravidla.

Náš dosavadní svět se nám totálně zhroutil, a v tom novém se zatím skoro vůbec nevyznáme. Už víme, jak strašná může být chuť na cokoliv sladkého, už víme, že i suchý krajíček chleba celý den nošený v kapse u maskáčů může být ten den výhra.

Co ale vůbec nevíme, je to, jak tady v tom blázinci přežijeme dva roky…

A vidíte, přežili jsme. :-)