Těší mě, Cháron...(5) - Chloé, Džibuti a képi blanc...

1. 09. 2009 8:15:47
Moje prsty pracovaly zcela automaticky a já v tu chvíli vlastně nevěděl, jestli mám z té skutečnosti mít radost jako z pokroku svého léčení, nebo jestli mám být zděšený z toho, že automaticky dělám to, co dělám.

Když jsem nad tím tak přemýšlel, pomyslel jsem si, že bych potřeboval ještě víc času, než na mě nastoupí kapitán Kadlec se svými otázkami. Jenže víc času jsem dostat nemohl. Doktorka by asi měla průšvih a to jsem nechtěl.

. . .

Nakonec všechno proběhlo lehčeji, než jsem si myslel a doufal. Papírově už nic nebránilo tomu, abych mohl opustit Bohnickou léčebnu a v kapse mě hřál zbrusu nový průkaz totožnosti na staré jméno. Ani Kadlec neměl nic proti. Prý jsem byl jakožto pan Pokorný z hlediska zákona čistý (zatím).

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Seděl jsem u ,,sebe" doma a měl jsem v ruce svůj zakódovaný mobil. Nabíječku jsem našel v šuplíku a nabít jsem ho mohl, ale aktivovat ne. Dokud mě něco nenapadlo.

Od té chvíle, co jsem si uvědomil, že jméno - přezdívka ,,Cháron" patří ke mně, pořád jsem si v duchu otáčel tohle jméno pozpátku. Ale nejen tohle jméno, dělal jsem to zcela automaticky i s dalšími slovy a jmény. Prý to tak dělá spousta lidí. Zřejmě patřím k ,,nim", jen se mi to vykouřilo z hlavy, spolu s milionem dalších vzpomínek.

Vzal jsem si do ruky papír a tužku a převedl jsem do číselného pořadí abecedy všechna možná slova, která mě napadla. To bylo také zvláštní - abecedu jsem si pamatoval, zrovna tak jako schopnost číst a psát.

Až jsem zkusil namačkat na číselníku mobilu čísla -15, 16, 18,1, 8, 3 (norahC).

,,..kód přijat" oznámil mi displej a já tak byl rázem o krok blíž ke své minulosti a o sto kroků blíž k peklu...

. . .

,,Co se deje? Kde jsi lasko? Cekala jsem ve Vidni celou vecnost. Jedu k orlum."

To byl text SMS, jedné z mnoha, kterou jsem měl v ,,došlých zprávách". Všechny ostatní byly vlastně stejného významu, ale tahle byla od ní poslední.

Od koho?

V adresáři jsem jí měl zadanou pod jménem -,,Chloé".

Charón a Chloé...

Dvě jména, na která se ptal ten pan neznámý blonďák se studenýma očima. Ten pan neznámý, který si mě našel v léčebně a který měl údajně v mém amuzikálním bytě svou kytaru.

Prý ,,vzácný" kousek...

Tak by mě tak zajímalo, co za ,,kouska" je ten člověk a kdo je onen ,,Pepé", který má starost o to, jak se já a ona Chloé máme.

Bylo to jako v nějakém posraném labyrintu. Otevřel jsem jedny ,,dveře" a to jen proto, abych zjistil, že se za nimi nachází spousta dveří dalších.

Tušil jsem, že to bude průser, ale udělat jsem to musel.

Našel jsem si v adresáři mobilu Chloé a zmáčkl jsem tlačítko - ,,volat".

,,Prosím?!" tolik strachu a opatrnosti v jednom slově jsem snad nikdy neslyšel. Vlastně co já vím, třeba už i slyšel...

,,Ahoj...", sice jsem si na ní nevzpomínal, ale vykejte někomu, kdo vám píše -,,lásko"...

,,Panebože to jsi opravdu ty...?! Kde jsi lásko? Co se stalo? Jsi sám?"

Těch otázek bylo dost, ale na rozdíl od těch mých, jsem na ty její odpověď znal.

,,Jsem u sebe doma, jsem sám a ... no já moc nechci po telefonu... Kde jsi ty?"

,,No ... jsem u ... jsem u orlů přeci!"

Jasně, u orlů! Že se ptám, že ano...

,,Jardo, co se stalo? Jsi fakt sám???"

,,Jasně že jsem sám a řekl jsem ti, že po telefonu nechci Chloé..."

,,Chloé? Ty jsi se praštil do hlavy ne?!

Jak byla blízko k pravdě...

,,Chloé jsi mi přeci neříkal - ty ne! Ale včera jsem si zrovna na něco vzpomněla. U ,,Audinky" končí teď někdy technická. Měl bys to zařídit. Velikej techničák je u mě v tom malém stolíku vedle televize. Asi by byla blbost nechat se popotahovat jen kvůli tomu, že pojedeš v autě bez technický...

Jasně že Chloé byla Eva. Eva Bauerová. Jak jí říct, že její ,,Audinka" už žádnou technickou nikdy neprojde...?!

,,Musíme se sejít Evo. Čím dřív, tím líp. Já nevím, kde jsi a to je to, o čem s tebou musím mluvit. Nemůžu ti to takhle vysvětlovat..."

Chvíli bylo ticho a když už jsem si myslel, že se spojení přerušilo, ozvala se.

,,Dřív jak za dva dny tam nebudu. Ozvu se ti. Ahoj..."

Píp píp píp...

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Sešli jsme se v jedný kavárně na Kampě. Pivo za sedm pětek, ale co, jsem milionář ne...?! No, je to divnej pocit. Když jsem si vyřizoval duplicitní platební kartu v ,,Komerčce", připadal jsem si jako zloděj.

Ještě že jsem si nic v tu chvíli nepamatoval...

Přišel jsem schválně skoro o třicet minut dřív. To proto, abych se pojistil, že tam budu první a že bude ona muset přijít ke mně. Já bych totiž nevěděl, ke komu si mám přisednout...

V první chvíli jsem se lekl, že na zahrádku kavárny přišla doktorka Víchová. Rázem jsem pochopil, proč mně její výraz tváře byl tak povědomý. Byly dokonce obě dvě zhruba stejně vysoké a záplava kaštanových vlasů pocit ze shodné podoby jen umocňovala.

,,Ahoj", zase ta obava v hlase.

Zvědavě jsme si prohlíželi jeden druhého a nebyl jsem to jen já, kdo hledal ve svém protějšku to, co jsem tam asi kdysi dříve vídával...

,,Přibral jsi", okomentovala můj vzhled, ,,ale to není to hlavní, co mě na tobě děsí..."

,,Sedni si Evo ... prosím."

Stála před stolkem, u něhož jsem seděl. Jednou rukou si evidentně v rozpacích hladila předloktí ruky druhé, na kterém měla zavěšenou béžovou kabelku z jemné kůže.

,,Co se stalo?!" zašeptala ve chvíli, kdy od nás odcupital, podle všeho přiteplalý pikolík, s naší objednávkou.

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Trvalo to dlouho, než jsem jí všechno vysvětlil a jak jsem správně předpokládal, měla potíže mi uvěřit.

,,Chceš říct, že si nepamatuješ vůbec nic?! Vůbec nic o ..." v tu chvíli se zarazila a zkoumala můj obličej. Zdálo se, že čeká na to, lépe řečeno že si přeje, abych vyprsknul smíchy a přiznal, že si z ní dělám srandu.

Když se nedočkala, přivřela konečně pusu, otevřenou v očekávání a o to víc se jí rozšířily oči. Snad děsem, když si asi uvědomila, že si nedělám prdel a myslím všechno, co jsem jí řekl vážně.

,,Podívej Evo, mám retrográdní amnézii. Vybavuje se mi jen maličko z věcí, které byly před tou bouračkou. Vím jen, že mi někdo říkal - Chárone. Nevím proč a nevím co to má znamenat. Teda už vím, že Cháron je mytologická postava převozníka, který vozí duše zemřelých lidí přes řeku Acheron do říše mrtvých. To mi řekla jedna doktorka. Jen nevím, proč by zrovna mně někdo takhle měl říkat. Podle felčarů by bylo dobrý, kdybych si na co nejvíc věcí vzpomněl sám. Jenže všechno, co jsem se o sobě zatím dozvěděl mě přesvědčuje, že nemám čas na nějaký tanečky kolem svý dutý hlavy. Vypadá to, že se kolem mě dělo něco, co mě děsí. Musíš mi pomoct, musíš mi říct všechno, co o mně víš. Prosím..."

,,Objednej panáky prosím tě, budeme je asi potřebovat - oba...!" řekla Eva a mně se to zdálo jako docela rozumnej nápad.

Na to, co jsem se o sobě dozvěděl, by ale nestačila celá flaška...

Na nic z toho jsem si ale nevzpomínal - tehdy ještě ne, ale je pravda, že mi spousta věcí začala zapadat do sebe.

Povím vám, na co jsem si vzpomněl až mnohem později, ale kdybych vám to neřekl teď, asi by málokdo pochopil, co vám vlastně chci vyprávět...

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Ta rampa, ze které jsem ve snu skákal na tyč a sjížděl po ní do hloubky pod sebou, opravdu existovala a já jsem na ní skutečně kdysi stál. Měl jsem na sobě tehdy maskáče a byl jsem příslušníkem 13. Poloviční brigády Francouzské cizinecké legie, sídlem v Džibuti. Na hlavě jsem nosil zelený baret a při slavnostních příležitostech -,,Képi blanc"...

LEGIE1.jpg

Přehlídka Légion étrangére (Francouzské cizinecké legie) u příležitosti výročí bitvy u Camerone (30.4. 1863). Vidíte to tetování na levých předloktích některých těch kluků? Už o něm byla a ještě bude řeč...Foto ofic.str FCL.

Začalo to všechno sice už v Aubagne, ale až v Džibuti to začalo mít tu správnou ,,rychlost".

,,Jsi oukej? Tak skoč Chárone!"

Pocítil jsem zhoupnutí vnitřností a oběma rukama jsem se doslova přisál k železné tyči. Moje tělo bylo pevně upoutané horolezeckým lanem a přes kladku nad mou hlavou jsem byl pomalu spouštěný stejnou rychlostí, jakou jsem sjížděl po tyči dolů.

,,Vida kámo, možná z tebe ještě něco bude."

LEGIE2.jpg

Příslušník Legie... Foto ofic.str FCL.

Pomáhal mi odepnout se z ,,pavouka" a šlachovitou, mozolnatou rukou mně poplácal po rameni.

Byl vysoký, štíhlý a měl modré oči. Tak trochu studené. Jeho vlasy měly blonďatou barvu. Jmenoval se Josef Komárek, ale tady u Legie mu nikdo neřekl jinak, než Pepé. Tedy jméno Komárek bylo jeho pravé jméno, ale v Legii sloužil samozřejmě pod jiným jménem, pod přidělenou jinou identitou. V papírech měl napsáno -,,Petr Coufal". Kdyby se totiž někdo z úřadů u nás doma domákl, že on i já sloužíme u Legie, hrozilo by nám až osm let kriminálu. U nás je totiž pořád služba v cizí armádě bez svolení úřadů trestným činem. Ten zákon platí někdy od roku 1963, pokud se nemýlím a už je to sice přežitek, ale narazíte na vola a jdete bručet.

Vraťme se ale k Pepému.

Byl poddůstojníkem a postrachem všech, které dostal tam, v nejobávanějším výcvikovém středisku Legie - CECAP, na starosti.

Po dvou letech služby jako řadový mladý legionář se stal desátníkem, po dalších třech letech desátnické hodnosti byl povýšený na seržanta a po dalších třech letech (před dvěma roky) to dotáhl na hlavního seržanta. U Legie tedy sloužil už dohromady deset let. Slušný výkon...

Jako člověk to byl parchant, ale jako voják byl klasa. Dokázal nám dřít kůži z těla, doslova nás šikanoval, ale Legie není nedělní škola. Výcvik nás neměl bavit, ale zocelit...

Nejednou jsem byl svědkem, jak v případě, že třeba zjistil, že má někdo z kluků špinavou ,,le Clairon" (trumpetu - tak se v žargonu říká útočné pušce FAMAS), jak mu tuhle málem omlátil o hlavu.

,,Zbraň, to je vaše sestra, Legie je vaše matka - vaše vlast...", byla jeho slova. Je ale třeba přiznat, že to byl právě Pepé, který byl příkladem hesla Legie -,, První do akce - poslední z akce." Jeho výcvikové metody byly obrazem Legie. Tvrdé a efektivní.

Za jeho -,,Bolest je slabost opouštějící tělo!", jsme ho nenáviděli.

Za jeho -,,Buď hrdý na Legii a Legie bude hrdá na tebe!", jsme ho milovali...

Pokud by si někdo myslel, že mě bude jako krajana nějak šetřit, tak to by se šeredně spletl. Naopak, myslím, že mi dával do těla mnohem víc, než jiným klukům. Snad aby ho nikdo nemohl nařknout z protekcionalizmu.

Cizinecká legie je zvláštní společenství, které nemá podle mě na světě obdoby. Byla založená králem Ludvíkem Filipem 10. 3. 1831 a to proto, aby hájila zájmy Francie bez toho, aby byla prolitá jediná kapička francouzské krve.

Chlapi, kteří by za jiných okolností bojovali proti sobě, táhnou v Legii za jeden provaz. Tam je každýmu jedno, jaký jsi národnosti, náboženství a jestli máš hubu bílou, žlutou, nebo černou jako bota.

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

,,Dolů, spusť tu nohu kurva dolů!", slyším Pepého hlas. Mám co dělat, abych nesklouzl dolů (spadnout nemůžu, jsem přikšírovanej) z lana a jedna noha není fakt ten můj největší problém. Mezi dvěma útesy je natažené lano a já na něm ležím. Pravou nohu mám v nártu zaklesnutou a pomáhám si s ní v pohybu dopředu. Přitáhnout se rukama, odstrčit nohou, přitáhnout rukama, odstrčit...

Levou nohu mám mít volně spuštěnou dolů - to je to, co po mně právě Pepé chce. Jde o to, že když jí máte spuštěnou, dodá vám její váha stabilitu a vy se nepřekotíte.

Docela makačka, k tomu si připočtěte šílený vedro - v Džibuti jen málokdy poklesnou teploty pod 30 stupňů. Ale co, už nás čeká jen ,,běh na palmu" a bude padla. To se má tak, že o útes je opřená hladká tyč s několika přírubami a vy musíte po ní vyběhnout nahoru. Žádný šplhání, ale jestli jste někdy viděli, jak nějakej domorodec leze na palmu, tak asi víte, o co jde. Teprve až skoro nahoře jsou na tyči příčná madla, jako odměna za to, že jste už zhruba od půlky vymletý jako kafe...

Druhý den by měly být střelby, ale už jsem byl v Legii dost dlouho, abych věděl, že nic není jen tak.

Legie, to je především pochodování. ,,Pochoduj, nebo chcípni...!" je jedním z nepsaných hesel Legie a platí na 100%. Když budeme mít kliku, tak to bude jen nějakých 30 kilometrů, než zalehneme na palebnou čáru. Minulý týden jsme pochodovali tři dny. Nohy na sračku, ale Pepé dokázal, že jsme byli z naší jednotky v cíli jako první...

Každá cesta má dvě varianty. Jedna je snadná, druhá těžká. Po té první nebudete unavení, po té druhé budete silní.

A my chtěli být silní...!

Po nějakém čase jsem i já přišel Pepému na chuť. Dokonce jsem si tam v Džibuti nechal udělat stejné tetování, jako měl on. Taky na levém předloktí a taky krásného tygra, který držel pod přední prackou přišláplou kobru. Můj největší kámoš ale byl Antonio. K Legii přišel z Brazílie a byl to hroznej vlčák. V životě jsem nepoznal nikoho, kdo by byl takovej magor. Šel do všeho doslova po hubě a když si jí někde namlátil, šel a nechal si jí namlátit klidně znovu. Doma měl nějaký problémy a jak sám říkal -,,... lepší děravá prdel kdekoliv ve světě pod Legií, než jedna díra v hlavě někde na předměstí Sao Paula..."

Další můj kámoš se jmenoval Mufar a pocházel z Maroka. Byl hubenej jako lunt a nikdy jsem nepochopil, jak dokázal unést na zádech všechnu tu výstroj a výzbroj.

V Džibuti jsme se zakalili a je fakt, že měl stoprocentní pravdu ten, kdo kdysi prohlásil, že - ,,těžko na cvičišti - lehko na bojišti..."

A najednou mě čekalo první operační nasazení. Byl jsem, spolu s částí naší setniny, odvelen k 2. REI (2éme Régiment étranger d ́infanterie) Cizinecké pěchoty, jejíž část byla toho času dislokovaná na Pobřeží slonoviny.

Tam jsem našel peklo...

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Pokračování v příští kapitole s názvem - ,,Pět set tisíc Benjaminů Franklinů...

Předchozí kapitoly mého příběhu si můžete přečíst po kliknutí - SEM

Autor: Vladimír Kroupa | úterý 1.9.2009 8:15 | karma článku: 22.15 | přečteno: 7092x

Další články blogera

Vladimír Kroupa

V Brně sněží, v ODS jsou zřejmě závěje…

Primátorka Brna, paní Vaňková, si naběhla s jednou pitomou fotkou. Veřejnost neví, co se dělo po cvaknutí foťáku, ale vnímá, co se děje po zveřejnění oné fotky...

2.8.2023 v 14:11 | Karma článku: 44.52 | Přečteno: 5522 | Diskuse

Vladimír Kroupa

Pomáhat Ukrajině ano, ale ne za cenu hlouposti...

Jak už asi mnozí z Vás vědí, z ukrajinského obilí a dalších potravin se stává problém. Jedna věc je jeho množství, druhá věc je riziko zdravotní závadnosti takových komodit...

18.4.2023 v 10:33 | Karma článku: 46.62 | Přečteno: 10214 | Diskuse

Vladimír Kroupa

Málem jsem zabil dítě / Málem jsem umřel…

Zaseknul se mi závěr. Trhnul jsem s ním dozadu, abych vyhodil vzpříčený náboj. Když se mi to konečně povedlo znovu jsem na něj zamířil. Jeho obličej, který ke mně otočil, byl dokonalým terčem...

23.3.2023 v 11:09 | Karma článku: 19.66 | Přečteno: 833 | Diskuse

Vladimír Kroupa

Den, kdy se naivům zastavil dech…

Píšu naivům, protože člověk nenaivní, nebo třeba šachista, co umí přemýšlet o dva tahy dopředu, musel s něčím takovým počítat. Otázka nezněla - zda, ale - kdy...

24.2.2023 v 13:59 | Karma článku: 31.22 | Přečteno: 1379 | Diskuse

Další články z rubriky Poezie a próza

Miroslav Pavlíček

O fotbalových legendách, paní Štěpánkové a pomíjivosti

Kdybych se narodil před sto lety... No, abych řekl pravdu, někdy mám pocit, že se tak opravdu stalo.

27.3.2024 v 12:58 | Karma článku: 13.90 | Přečteno: 186 | Diskuse

Iva Marková

Ženy

....................................................................................................

26.3.2024 v 22:53 | Karma článku: 9.50 | Přečteno: 195 | Diskuse

Marek Ryšánek

Způsobem bytí byl roven Bohu - Květná neděle.

Lidské dějiny jsou plné příkladů nejrůznějších vládců a vůdců. Ti ovládáni ctižádostí rozpoutávali války, štvali lidi proti sobě. Mysleli, že jim to přinese štěstí, věčnou slávu. Zůstali po nich statisíce, miliony mrtvých.

26.3.2024 v 20:23 | Karma článku: 4.89 | Přečteno: 125 | Diskuse

Jana Péťová

Fluktuace každodennosti

Fluktuace každodennosti - Proměnlivost. Nepředvídatelnost. Dynamika. Rozmanitost. Odlesky radosti překvapení a lásky. Nástrahy a výzvy.

26.3.2024 v 11:08 | Karma článku: 11.05 | Přečteno: 190 | Diskuse

Pavel Liprt

Narozeninová ženuška má

Narozeninový věk se přece u dámy neříká, to bych byl opravdu hrozný nešika, můžete však snadno vyčíst z této básně, že je mi s mojí ženou už mnoho let krásně.

26.3.2024 v 11:07 | Karma článku: 13.75 | Přečteno: 516 | Diskuse
Počet článků 2182 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 3086

Bývalý bouřlivák, bývalý rváč, bývalý voják štěstěny, bývalý kalič, bývalý spisovatel. Současný pozorovatel všedností i jinakostí, na které se dnes ze svého skladu vzpomínek dívá úplně jinak, než jak se na ně díval v těch bývalých, bouřlivějších dobách...

 Dum Spiro Spero... 

 

                                

Seznam rubrik

Oblíbené blogy

Oblíbené stránky

Oblíbené články

Oblíbené knihy

Co právě poslouchám

více

Rána pro britskou monarchii. Princezna Kate má rakovinu, chodí na chemoterapii

Britská princezna z Walesu Kate (42) se léčí s rakovinou. Oznámila to sama ve videu na sociálních sítích poté, co se...

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Pliveme vám do piva. Centrum Málagy zaplavily nenávistné vzkazy turistům

Mezi turisticky oblíbené destinace se dlouhá léta řadí i španělská Málaga. Přístavní město na jihu země láká na...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...