Těší mě, Cháron...(4) - Průlom

Kapitola z mého detektivního románu o muži, který ztratil sám sebe, své jméno, svou minulost. Minulost však neztratila jeho a nehodlá ho jen tak pustit ze svých spárů. Za vše se v životě platí...

,,Teď už to udělat musíte..."

Měla pravdu. Oba nás přešel smích prakticky ve stejnou chvíli. Papír v mé ruce měl váhu tuny železa, ale já se na něj fakt podívat musel. Teď už ano.

V levém rohu nahoře bylo vytištěné logo banky. Kousek pod ním, neosobním písmem laserové tiskárny, černé na bílém, bylo napsáno, že se jmenuju - Jaroslav Pokorný. Pod jménem, které prý bylo moje, byla i moje adresa. Ani v ní jsem se ale,,nenašel".

...Praha 9 Prosek, Jablonecká 716...

Co bylo snad ještě zajímavější, byla cifra s mými finančními prostředky, které prý mám na účtu.

4, 362 821 Kč - slovy ,,čtyři miliony tři sta šedesát dva tisíc, osm set dvacet jedna korun českých"...

Už jste si někdy v dospělosti málem crkli do gatí? Ne? Tak to já skoro ano.

,,Můžeme si někde sednout?!" navrhl jsem, protože jsem to fakt potřeboval...

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

,,Vím, jak vám nejspíš je. Nejhorší asi bude, že vám ani to jméno, ani adresa nic neříká - je to tak?!"

Líbilo se mi, jak doktorka úplně přešla fakt, že sedí u kafe s milionářem. Asi to ze svého pohledu brala tak, jako jsem to bral i já. Do hajzlu s penězma, když máte vykradeno v hlavě.

A to já měl...

Bylo to přesně o tom, co jsme původně ani ona, ani já nechtěli. Přišel někdo, no spíš jsme my přišli k němu a on mně řekl -,, jmenuješ se tak a tak a bydlíš tam a tam..."

Bylo to peklo. I když jsem neměl sebelepší důvod, proč bych úředníkovi z banky nevěřil, neměl jsem ve svém vnitřním ,,já" ani náznak jakéhokoliv potvrzení, že jsem opravdu Jaroušek Pokorných. Zrovna tak mně mohl někdo tvrdit, že jsem Pepa Omáčka a já bych mu mohl, ale nemusel věřit.

,,Asi se tam, myslím na ten Prosek, budeme muset zajet podívat..."

,,Ano, ale dneska už to nebude." vrátila mě doktorka Víchová do reality.

,,Už je moc hodin a stejně ten svazek klíčů máte ve špitále..."

To byla pravda, na to jsem vůbec v tu chvíli nepomyslel. K čemu by bylo trčet přede dveřmi s mým údajným jménem a minulým životem a nemít přitom možnost, jak se za ty dveře podívat.

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Ten den nebylo ale překvapením konec. Když jsem se vrátil do léčebny, čekala tam zpráva, že mě tam odpoledne někdo hledal. Podle sestry která měla službu, to byl chlápek, asi tak mezi třiceti a čtyřiceti lety. Štíhlej, vysokej a blonďatý vlasy. Modrý oči, ale takový jako studený - prý...

,,Jo a na levý ruce měl tetování" , povídá sestra -,, úplně stejný, jako máte vy..."

Jaké překvapení, že si na žádného vyčouhlého blonďáka, ať s tetováním, nebo bez, nepamatuju...?

,,Co mně vlastně chtěl? Říkal jak se jmenuje, nebo nenechal nějaký vzkaz?"

,,No, říkal že vám mám vyřídit, že by nějaký Pepé rád věděl, jak se má Cháron a Chloé. Vůbec jsme mu nerozuměla..."

Nic, vůbec nic mi to nepřipomínalo. Ten chlápek ani neřekl, jestli ještě přijde.

Zvláštní...

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Tu noc jsem měl sen. Stál jsem na nějaké rampě, pode mnou nejmíň třicet metrů propast a skoro dva metry ode mě trčela ze dna té hloubky nějaká tyč. No, tyč - spíš sloup to byl. Vedle mě stál nějakej chlap a ptal se mě -,, ...jsi oukej? Tak skoč Chárone...!"

Břink!!

Jsem Cháron! V mžiku jsem se probudil  a věděl jsem, že malý zoubek v mé paměti našel svůj ,,protikus". Někdo mně říkal -,,Chárone". Jenže kdo a proč?

Kurva!

Kurva!

Proč??!!

Snažil jsem se vzpomenout si na něco dalšího, ale bylo to, jako když vám někdo ukáže pode dveřmi bankovku, vy se po ní vrhnete, ale ten někdo cukne a bankovka zmizí za těma podělanýma dveřma.

Někdo někde mi říkal Chárone!

Do rána jsem už neusnul...

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Druhý den jsem hned ráno zašel za doktorkou Víchovou. Když mi vydávala z trezoru můj mobil (jehož aktivační kód byl stále ukrytý v mé ztracené paměti...) a klíče, tak jsem jí o to požádal.

O co?

No, o to, aby mi dala alespoň čtyřicet osm hodin, než poví poldovi Kadlecovi, co jsme den před tím zjistili.

,,Máte k tomu nějaký zvláštní důvod...?

Mírně zdvižené obočí, ale v očích pod ním nejen otázku, ale i cosi, co jsem tehdy nedokázal identifikovat. Snad to byla opatrnost, snad kapička obavy z něčeho neznámého. Chápal jsem jí - o ,,neznámých" bych mohl vyprávět...

,, Já...ani vlastně nevím. Tedy určitě nevím, ale celá ta ehmm...situace je zvláštní a já vlastně nemám žádný důvod před policií kličkovat... Ale něco mi říká, že když Kadlec neví doteď kdo jsem, že to ještě dva dny vydrží..."

Budoucnost ukáže, že jsem měl tehdy raději skočit kapitánu Kadlecovi do náruče a zpívat jako čínskej slavík.

No jo, ale o čem sakra, když jsem nic nevěděl...

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Bylo zvláštní, že minulý den se mi na Náměstí Míru zdála řada věcí povědomých, ale zato tam, kde jsem údajně bydlel, mně nepřipadalo povědomého vůbec nic. Typická ulice panelákového sídliště, pět jedenácti patrových věžáků a naproti nim jeden dlouhý panelák, nižší o jedno patro.

Věda byla už v tom, dostat se do domu. Dveře neměly klasický zámek, ale svítící kolečko, určené k odemykání elektronickým čipem. Na mém svazku klíčů byla jedna věc, co mohla dveřím říct -,,Sezame, otevři se!". Bylo to malé, šedé kolečko, veliké asi jako pětikoruna. Sotva jsem ho přiložil k osvětlenému místu na rámu dveří, ozvalo se slabounké zasyčení a obě poloviny skla se odsunuly.

Po obou stranách vstupní chodby byly šedé poštovní schránky, mezi kterými nebylo vůbec těžké najít tu, která údajně patřila mně. Jen jedna byla jasně přecpaná těmi různými reklamními nesmysly tak, že z jejího úzkého otvoru v horní části, čouhaly barevné papíry.

Deset vteřin a našel jsem tan správný, malý klíček.

,,Ukažte, pomůžu vám", řekla doktorka, která i dnes byla mou společnicí a vzala ode mě půlku hromady papírového nadělení, které se mi vysypalo k nohám ve chvíli, kdy jsem schránku otevřel.

Pár složenek a hromada reklamního svinstva.

,,Když si vezmu, jak jste tu schránku měl narvanou, dost bych se divila, kdybyste nebyl vykradený. To je přesně to, po čem ,,bytaři" jdou. Plná schránka - pán domu není doma..."

Nebyl jsem vykradený. Festovní bezpečnostní dveře, tři zámky a vyzděná futra pevnost ubránily.

Malá předsíň, dveře na záchod, druhé do koupelny. Dvě skříně vestavěné do zdi a dva pokoje. Podle všeho nejsem náročnej, tedy na to že jsem vlastně milionář. Vybavení nic moc, všechno ryze účelové a kromě pár kytek a dvou obrazů žádný zbytečný serepetičky.

Kytky? Sakra co je to za blbost?! Jak mohly přežít kytky mojí několikaměsíční nepřítomnost a neuschnout??!! Doktorka, si toho jak se zdálo nevšimla, nebo o tom alespoň nemluvila.

Jeden z pokojů byl zařízený jako ložnice. Obyčejné letiště, dost široké pro dva lidi, ale deka a polštář jen po jednom kuse... Noční stolík, lampička. V šuplíku knížka o Izraelské tajné službě - Mossad.

Druhý pokoj byl něco jako obývák, ze kterého se vcházelo do takové ,,nudle", kterou páni architekti zřejmě mysleli kuchyň.

Televize, DVD, Hi - Fi věž. Stolek a dvě křesílka. Všechno srovnané a tiché.

,,Takhle nějak jsem si vždycky představovala pokoj na ubytovně, nebo..."

,,Nebo v kasárnách...", dokončil jsem větu za doktorku.

Otevřel jsem jednu ze skříní ve zdi v předsíni a našel jsem uvnitř pár klasických věcí. Nějaké povlečení, ručníky složené ,,do komínků" a bednu s nářadím. Kleště, jedno malé a jedno větší kladivo, šuplera a několik šroubováků. Ta bedna byla od ručních granátů. Nevím, jak jsem na to přišel, ale věděl jsem to...

Doktorka šla otevřít okna, bylo tam opravdu k zalknutí. Asi byla klika, že byla zrovna kus dál, když jsem za vrstvou složených ručníků nahmatal něco tvrdšího. Byl to plátěný sáček. Co bylo uvnitř, jsem poznal okamžitě, ale než jsem se mohl přesvědčit, rozezněl se zvonek od dveří. Zase jsem balíček zasunul za ručníky a obrátil jsem se v tom momentě, kdy do předsíně vešla doktorka a v očích měla stejnou otázku, jakou jsem si kladl i já.

..No, tak otevřete, vy jste tady doma..."

Měla pravdu i když jsem se tam necítil o nic víc ,,doma", než asi ona.

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

,,Viděla jsem otevřená okna, jdu zrovna od kamarádky. A to jsem ráda, že už jste zase doma, pane Pokorný..."

Stará bába, věk tak něco mezi hnědým a černým uhlím, ale její oči měly čiperný výraz zvědavé veverky. Pochopil jsem, že to bude asi některá z mých sousedek.

,,Já... taky jsem rád, že už jsem zase - doma", zablekotal jsem a nevěděl co říct dál. Vždyť já neznal ani její jméno...

Naštěstí byla bába pohotová a výřečná jak Fidel Castro (na toho jsem si ale tehdy taky nepamatoval) a usnadnila mi to.

,,No už jsem si říkala, že jste pryč dýl, jak bejváte obvykle, že jo. Jen mi asi radši příště dejte i klíč od schránky. Ten jedinej od vás nemám a když zase odjedete takhle na dýl, bude to lepší..."

Začínalo mně svítat. Zřejmě jsem bábě dal klíče od bytu a byla to ona, kdo zachránil moje kytky (jeden Fíkus, dvě ,,voděnky" a jedna Difunbachie) od smrti uschnutím.

,,Jo, když už jsme u těch klíčů, sháněl vás tady párkrát nějakej chlap. Ptal se, jestli nevím, kde jste a když tady byl asi po třetí, tak ho zajímalo, jestli nevím, kdo by měl klíče od vašeho bytu. Že prej má u vás svojí kytaru, nějakej vzácnej kousek. To víte, že jsem ho nikam nepustila. Byl takovej divnej, vysokej, hubenej  a měl takový jako studený oči... fuj, nelíbil se mi!"

Vysokej, studený oči...

,,Neměl náhodou blonďatý vlasy paní ...ehmm - sousedko...?"

,,Jo jo, blonďatý, ale krátký. Jako trestanec vypadal!"

,,Jako trestanec? Proč zrovna tak?

,,No, skrzevá to tetování přeci..."

Víc jsem se ptát nemusel...

Ubezpečil jsem jí, že její služby až na další nebudu v nejbližší době potřebovat a zůstal jsem v bytě jen já s doktorkou a milionem otázek.

,,Musím se asi dneska s vámi vrátit do léčebny, že ano?"

Upřímně řečeno, připadal jsem si v léčebně víc doma, než tam v té panelákové, dvoupokojové kleci.

,,Hmm, ano musíte. Tedy, no víte jak to myslím... Budeme muset dát dohromady nějaké papíry a nedá se nic dělat, policii už do toho ,,průlomu" musíme zasvětit taky..."

,,Fajn, tak já si jenom vezmu pár svých věcí, abych vám mohl vrátit tohle", ukázal jsem na to, co jsem měl v tu chvíli oblečené na sobě.

Nahoře v jedné skříni jsem našel sportovní tašku a dal jsem si do ní nějaké věci na převlečení. Když jsem přidával ručník, tak jsem chvilinku zaváhal, otočil jsem se, abych se přesvědčil, že se doktorka nedívá a strčil jsem na dno tašky i ten malý, těžký balíček.

To byla ten den ta nejrozumnější věc, kterou jsem udělal...

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Žádné překvapení se nekonalo. Samozřejmě, že to byla pistole. Když jsem ji večer o samotě svého pokoje v léčebně rozbalil z balíčku, ovanula mě vůně oleje na zbraně, smíšená s pachem korditu. Někoho to možná překvapí, mě to tedy tenkrát překvapilo, ta vůně mně úplně zvedla vlasy v zátylku a chlupy na předloktích najednou rostly z husí kůže...

Spolu s pistolí byla uvnitř přibalená i sada na čištění a jeden zásobník plný nábojů. Druhý, také plný, byl zasunutý na svém místě - v pažbičce zbraně.

Byl to typ STEYR  S-A1, ráže 9 mm. Krásná hračka z Rakouska. Kde jsem k ní asi přišel??

Jedno ale bylo jisté. Věděl jsem najednou naprosto přesně, jaké tlačítko zmáčknout, když jsem chtěl vytáhnout zásobník, věděl jsem jak zatáhnout a kam, kdybych chtěl sejmout závěr a věděl jsem, co znamená to, že nevidím zlatý odlesk ve ,,výstražníku" - v průhledovém okénku nábojové komory - náboj v komoře nebyl...

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Text který jste právě dočetli, je pokračováním mé detektivky - ,,Těší mě, Cháron...", jejíž první tři kapitoly si můžete přečíst po kliknutí - SEM . 

Je to o muži, který při autonehodě ztratil paměť, přesněji řečeno, postihla ho retrográdní amnézie. Čeká ho boj o život s lidmi, kteří mu nevěří, že si ze své minulosti nepamatuje vůbec nic. Musí si vzpomenout na vše, co se kdysi naučil, aby přežil. Jak už to bývá, jde o veliké peníze, o veliký zločin, který k nim vedl a o lásku, která krutě skončila. Je to o vůli přežít za každou cenu. Doslova...

Pokračování v příští kapitole s názvem -,,Chloé, Džibuti a képi blanc..."