O zlatých parůžcích, o závisti a o smrti...

O tom kam vede závist, proč ji nenechat vládnout a - no, prostě o životě. Někdo pochopí, někdo si řekne, že jsem napsal hloupost. Možná...

Byl jeden krásný srnec a ten byl o to krásnější, že mu na hlavě vyrostly zlaté parůžky. On sám na tom sice neměl žádné zásluhy, však výhody z toho plynoucí rozhodně neodmítal. Každá srna z blízka i daleka mu nadbíhala a on toho jaksepatří využíval.

To samozřejmě neušlo pozornosti jeho soků - ostatních srnců. Marně si tito lámali své obyčejně oparůžkované hlavy a každý z nich si strašně moc přál mít na hlavě stejně krásné, ne - li ještě krásnější,  zlaté znaky srnčího majestátu.

Ať však přemýšleli jak chtěli, na způsob jak na to, žádný z nich nepřišel. Až jednoho z nich napadlo zajít pro radu za starou, moudrou sovou.

Stará moudrá sova vyslechla nářky srnčí delegace, ale rady jak na zlaté parůžky, ve své moudrosti nenašla. Dala však srnčím závistivcům jasně na vědomí, že jen ten, koho potkalo to štěstí a na jeho hlavě vyrostly zlaté parůžky, že jen ten je může mít a každý jiný má prostě smůlu a obyčejné paroží k tomu.

I rozčílili se závistiví srnci na starou moudrou sovu a rozhodli se zajít do sousedního lesa za jinou, mladší, silnější, ale zdaleka ne tak moudrou sovou. Ta posléze za pomoci srnců vyhnala starou moudrou sovu z jejich lesa a sama zaujala její místo.

To ona potom dala radu srncům závistivcům a její rada byla prostá.

Aby nemohl srnec se zlatými parůžky být tak výjimečný, měli ostatní srnci jemu tyto ukrást. Sami potom i své obyčejné paroží shodit a tak nebude rozdílu mezi nimi. Srny - nevěsty, potom budou zase i mezi ostatními druhy k sobě vybírat, protože ten rok už jeden od druhého k nerozeznání budou. A co bude rok příští? Vyrostou i napřesrok onomu šťastlivci parohy ze zlata ryzího?

Koho by zajímalo, co bude příště...?! Dnes je dnes a příště zas něco vymyslí na soka svého...

Tak se i stalo a srnec, co předtím zlato na hlavě nosil, zradou a závistí svých druhů byl tak znechucený, že odešel daleko do jiného lesa.

I libovali si proradní srnci, jak snadno se zbavili soka svého a hlavně konkurence v něm ukryté a tvrdili sami sobě, jak je dobře, že nemá nikdo z nich nic, čím by byl jiným a lepším, nežli jsou ti ostatní.

A pak přišla zima a do lesa závistivých srnců zavítala vlčí smečka. Proradná, mladá a nemoudrá sova se kamsi ukryla, stará a moudrá sova pošla smutkem z nevděku a tak nebylo od koho získat rady.

A závistiví srnci?

Inu neměli mnoho možností, jak se bez parůžků vlkům ubránit a ti nemilosrdní šedí lotři s nimi měli pramálo práce a ještě méně slitování...

Co z toho, zdá se, plyne?

Staří a moudří bývají bez úcty zatracováni, výjimeční a obdaření bývají násilím o své přednosti připravováni, hlupáci a závistivci jsou sami sobě vlky a proradní,  nemoudří rádci?

Hmm, nezdá se vám, že jich pořád nějak přibývá...?!

Aby také ne, vždyť je tak snadné uvěřit tomu, čemu věřit chceme a pokud nám někdo, i když moudrý, dává radu co se nehodí, toho vlastně ve svém ,,lese" nechceme ani vidět, ani slyšet . Co na tom, že jeho rada bývá zpravidla upřímná a moudrá...

Co kdyby nám narovinu vmetl do tváře, že naše ,,parůžky" nebudou nikdy zlaté...?!