Smrt za modrým horizontem...

Nikde není země tak širá, nebe tak vysoké a pláně tak rozlehlé. Hory jsou tam vysoké a kruté a možnosti neomezené...

Přesně to každý z nás slyšel a to bylo důvodem, proč jsme všichni opustili vše, co jsme měli a znali a neváhali jsme svěřit svůj osud ve vidinu naděje a svůj majetek, ať větší či menší, jsme naložili na vůz zvaný ,,vagon". Stovky skupin podobných té naší brázdily širé pláně amerického středozápadu a riskovaly doslova všechno jen díky vidině snadnějšího života při cestě tam - tam za modrý horizont...

Objevil se v našem táboře jednou večer a nikdo vlastně nevěděl odkud. Bylo to toho večera, kdy Mary Bakerová porodila syna, starého Jethro Silstera trápily bolavé zuby a Brad Kubric začínal pociťovat nutnost dokázat svými pěstmi fakt, že není velitelem naší skupiny jen tak pro nic za nic. Ten, koho musel ,,přesvědčit", byl mladý Gruber, syn Horsta a Elke Gruberových z Kolína nad Rýnem, kteří doma v Německu prodali všechno, jen aby mohli urvat svůj díl štěstí, ukrytý tam někde za modrým horizontem.

Snad ale, abych se vrátil k osobě, která se toho večera objevila u našeho táborového ohně. Najednou prostě stál mezi námi, sundával sedlo ze svého zaprášeného ryzáka, spoutal mu přední nohy tak, jako to dělají hoši od krav a nepromluvil jediné slovo, dokud si nebyl jistý, že jeho kůň nemá všechno, co takový kůň po dlouhé cestě potřebuje.

Představil se jako Slim a bylo na něm něco, co člověka varovalo i přitahovalo zároveň. Tělo měl štíhlé a nevysoké a přesto z něj vyzařovala tak neuvěřitelná energie, že jste měli pocit, že když je blízko vás, že vám něco zakazuje dýchat. Byl celý zaprášený po dlouhé cestě a jediné, co na něm bylo čisté a už na první pohled udržované víc, než cokoliv jiné, byly jeho zbraně. Za pasem měl zastrčený krom velikého nože i revolver s hlavní tak širokou, že na její ucpání by vám nestačil prst. Jeho ručnice byla jedním z kousků, které zasáhnou cíl i na stovky yardů.

Náš předák Brad Kubric se už už nadechoval, že neznámému příchozímu od plic vysvětlí, že naše skupina kočovníků nestojí o společnost neznámého otrhance, ale nakonec neřekl nic a těžko říct, co ho přesvědčilo, aby držel hubu - jestli to byly perfektně ošetřované zbraně neznámého, jeho postava nabitá energií jako dynamitová patrona, nebo statný kolouch, kterého, už vyvrhnutého, shodil z rozsochy sedla a beze slova ho nabídl ženám u ohně. Hádám, že od každého kousek.

Bylo nás všeho všudy patnáct rodin a každý z nás měl svůj důvod, proč jsme se rozhodli putovat za štěstím přes lán světa zvaný Amerika. Slim byl jiný. Rodinu, jak se zdálo neměl, tedy alespoň se o žádné nezmínil, ale měl něco, co neměl nikdo z nás.

Měl zkušenosti s životem na pláních i v horách. Ne že by nám ty své zkušenosti až tak vnucoval, ale ukázal nám, jak velcí jsme zelenáči a jak vlastně je veliký div, že jsme pořád byli naživu.

,,Přes ten horský průsmyk jet nemůžete. S těma vozama, ženským a harantama ne. Ne do zimy, protože jestli tam skejsnete  přes zimu, tak nepřežijete. Nikdo z vás..."

,,Tak pozor příteli! Nestrašte mý lidi! Znal jsem jednoho, co to dokázal. Projel trasou, kterou jedeme my přesně v tý době, kterou jsme tady. Koupil jsem od něho ve Frisku mapy a vím přesně, kudy svý lidi povedu. Stihneme to přes masív ještě do zimy, na to vsadím krk..."

,,Blbost!" řekl Slim a nalil si z konvice stojící na ohništi další kafe do svého plecháče.

,,Podle mě jste nalítl tam dole ve Frisku nějakýmu podvodníčkovi. Ukažte mně chlapa, kterej se, jak vy říkáte, dostane se svýma lidma přes masív a pak se jen tak pro legraci vrátí zpátky, aby prodal nějaký čmáranice, který vydává za mapy prvnímu důvěřivci, kterýho potká. Vy máte teď, v tuhle chvíli, podle mě jedinou šanci. Stočit se víc na jih, dohrabat se k Fort Stanley a tam, pod ochranou vojenské posádky strávit zimu. Na jaře, hned jak to půjde vyrazit dál, ale ne přímo na sever přes hory, ale dál na západ po jejich jižní straně. Vykašlete se na průsmyk Sant Silkink a hory přelezte někde tam, kde se řeka kříží s Velkou stezkou. Na týhle straně hor nemá smysl hledat živobytí. Tady už je dobrá půda rozebraná, ale na druhý straně prý pár volných akrů ještě je. Nemá ale smysl mířit tam přes průsmyk. Ne tady a ne letos..."

,,Já si ale stejně myslím, že to risknem. Mám za svoje lidi zodpovědnost a každý další měsíc navíc na cestě může znamenat náš konec." nedal se přesvědčit náš předák Kubric.

,,Konec? Tak já vám povím příteli, jak může taky vypadat váš konec. Vy sice máte zodpovědnost za svý lidi, ale nemáte ani tolik fištróna, abyste na noc svázali vozy dohromady a vytvořili z nich ochranou ohradu. Necháte klidně koně na jednom konci tábora, aby si tak mohl horský lev, nebo kdejakej indián vybrat kus, kterej se mu zlíbí. Nemáte rozestavěný hlídky po obvodě tábora - vždyť i já jsem si sem k vám přijel jako na mši do kostela. Spoléháte na nějaké čmáranice od neznámýho šizuňka, který je vydával za mapy. Mimochodem, kolik jste za ně dal? Vsadím se, že víc, než za pušky a náboje, který jsem tady u vás zatím viděl. Celej den je pohyb vašich vozů vidět do daleka díky oblaku prachu, kterej se za váma zvedá a ani nevíte, že pouhý dva dny cesty na východ od vás je skupina indiánů. Podle všeho to budou Cheyennové a věřte mi, že s sebou nemají ani ženský, ani děti a protože ve chvíli, kdy jsem na ně narazil, neměli ani rozdělaný ohně, ani neviselo na tyčích sušáků žádný maso, jsou nebezpeční, jako klubko chřestýšů. Jak jsem řekl, vaše jediná šance je, stočit se na jih a vyslat dva - tři chlapy napřed do Fort Stanley. Když budete mít kliku, tak major Georgson bude mít dost whisky jak v hlavě, tak v zásobě a tím pádem bude mít dobrou náladu. To snad pak vyšle tolik vojáků, kolik jich bude třeba na vaší ochranu a vy budete všichni živý až do příštího jara. Svý jsem řekl, jdu spát..."

Zkontroloval pouta na předních nohách svýho ryzáka, položil vedle sebe svou ručnici a zabalil se do deky.

Druhý den ráno poděkoval za kafe a odjel.

S ním odjel z našeho tábora rozum...

Náš předák Brad Kubrick přesvědčil ostatní chlapy o tom, že ne na jih a do bezpečí pod křídla vojenské posádky, ale na sever k horskému průsmyku povedou kroky našich tažných volů.

Brad Kubrick už není mezi živými. Ani Horst a Elke Gruberovi, ba ani jejich vznětlivý syn. Ti všichni už vysvětlují našemu Stvořiteli u bran nebeských, jaké to je, potkat skupinu asi čtyřiceti Cheyennů, když  tihle s sebou nemají ani ženské, ani děti. A ani maso bizonů není tím, co by je zajímalo...

Já jsem naživu jen díky tomu, že si Brad vzal alespoň tolik z moudrých slov tuláka Slima, že nechal každou další noc vybudovat ze svázaných  ,,vagonů" takovou jako ohradu a v jejím středu jsme drželi tažná zvířata, koně i sebe.

Jsem naživu, ale mám už jen pět nábojů a ti proklatí Cheyennové za chvíli určitě zase zaútočí...

,,Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno tvé. Přijď království tvé. Buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi. Chléb náš vezdejší dej nám dnes. A odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům. A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého.

Amen..."