Hra o život... (Druhá část)

Pokračování vyprávění o jednom z nejtěžších trestných činů - o únosu. O únosu, který se tak nějak pokazil...

,,No to je divný, ale asi vědí jak na to", kroutil hlavou jeden z vyšetřovatelů

,, Z té elektronické adresy, ze které ten mail přišel to vypadá, že to hnali oklikou a zdánlivě to přišlo z Palerma..."

,,Z  Palerma?!"  podivil se jeho šéf.

,,Jo ale to byla asi jen taková klička. Když je někdo šikovnej, pošle ti mail třeba jako z Grónska a přitom bude sedět vedle tebe v kanceláři."

,,Hmmm..."

,,A co ty telefony Michale?" padl dotaz na dalšího z mužů zákona, který dostal na starosti koordinaci vyšetřovacích kroků, podniknutých směrem k realitní kanceláři pana Pokorného.

,,Pevné linky máme napíchnuté. Samozřejmě ale v dnešní době mobilů..."

,,To chápu", zavrčel nadřízený.

,,Chci mít v těch místnostech ,,uši" (odposlouchávací zařízení), musí to schválit, únos není žádná prdel..."

,,Kdybys mě nechal domluvit šéfe, tak bych se k tomu dostal. Žádost je už dávno u soudce a podle mě je to otázka pár hodin a kluci z technickýho tam můžou vlítnout a ukázat, jak jsou šikovný..."

,,Fajn..."

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------- 

To napětí nepolevovalo. Uběhly už tři dny od chvíle Mirkova únosu a od té chvíle zažila neskutečný kolotoč. Když se vrátila toho dne domů z práce, čekalo na ní překvapení v podobě mladého muže, který seděl v křesle v jejím obývacím pokoji a tvářil se tak trochu provinile. V první chvíli couvla a jediná věc, která jí zadržela výkřik v hrdle, byl mužův prst, který si přiložil na ústa a odznak příslušníka policie, který jí podržel ve výšce očí. Vůbec netušila, jak a kdy se mohl dostat dovnitř do jejich domu, jak překonal alarm, ale tušila, že je zbytečné se ptát...

,,Nerozsvěcujte prosím, nejdříve zatáhněte žaluzie",  promluvil k ní tichým hlasem muž s postavou geparda. Neměla sílu jakkoliv odporovat a udělala, co jí řekl.

,,Proč až dnes? Proč nikdo z vás takhle nepřišel od té chvíle, co jsem panu Šulcovi a tomu druhému ve špitále řekla co a jak?!"

,,O tom nic nevím, asi někdo někde došel k názoru, že před tím to nešlo, ale teď že už to jde. Teď mě prosím poslouchejte. Váš telefon tady i v práci jsou napíchnuté. Aktivace odposlechu čeká jen na vaše formální schválení, ale myslím si, že nám souhlas dáte - že ano...?!

,,Jistě" špitla potichu a cítila se, jako by jí bylo sto let.

,,Fajn, takže co dál. Bude monitorován i váš počítač a tady máte jedno telefonní číslo. Zadejte si ho do mobilu a to teď hned. Chci ten papírek s číslem vidět, jak hoří..." pokývl hlavou směrem k vyhaslému krbu, který dominoval místnosti.

Připadala si jako ve špatném špionážním filmu.

,,Je to všechno nutné...?"

,,Chceme přeci, aby se váš muž vrátil v pořádku domů - že ano?! Potom tedy nesmíme nic podcenit a - ano, je to všechno nutné..."

Když cítila, že se konečně něco děje, získala část svého obvyklého klidu. Nejhorší bylo právě to, když v uplynulých dnech myslela, že je její ,,průser" snad nějak odstrčený na druhou kolej. Vůbec si nevšimla mužů a žen, kteří a které jí byli neustále na blízku.

,,Tady máte text mailu, který je třeba poslat z vaší elektronické adresy. Už je tam napsaný, čekáme jen na to, až budete s textem seznámená." Podal jí list papíru, na kterém bylo napsaných několik vět.

-----

,,Já ty peníze zatím ještě nemám, ale dělám všechno proto, abych je k dispozici měla. Musíte mně věřit prosím!! Hlavně Mirkovi neubližujte. Nikde jsem nic nehlásila, ale mám o Mirka strach. Prosím vás žije?! Třeba byste mně ho mohli dát k telefonu. Prosím! Peníze budu mít na účtě asi koncem týdne. Dejte mně vědět, kam je mám přinést a kdy."

----- 

,,Hmm, kdo to psal proboha?! Takhle se já přeci vůbec nevyjadřuju! A to jim ty peníze mám opravdu dát? V nemocnici mně vaši kolegové říkali, že nejdřív se bude hrát o čas a smlouvat a... a vůbec, tohle jsem jim mohla napsat sama, na to jsem vás nepotřebovala!"

,,Je pondělí večer paní Pokorná. Oni vědí, že poslat z účtu šedesát milionů není jen tak. Zákon na ochranu proti korupci a praní špinavých peněz a tak dále. To oni dobře znají - určitě. My ale doufáme, že se ozvou a my získáme další indicie, které by nám měly trochu pomoci v pátrání..."

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Tři údery na dveře a on už věděl, že ho čeká chvilka s kuklou na hlavě. Jen mu bylo divné, že přišli úplně mimo už skoro zaběhnutý, časový pořádek. Zašustil nějaký papír a po třech dalších úderech zase věděl, že je sám. Sundal si kuklu a uprostřed místnosti uviděl malou bedýnku. Na ní ležely noviny a jeden list papíru. Zvedl ho a četl - ,,za pár minut se ozvou dva údery na dveře. Hned potom si sedneš na bedýnku, obličejem k tomu zamřížovanýmu okýnku nahoře u stropu. Před sebou si podrž ty noviny - titulní stranou dopředu. A usmívej se, třeba je to tvoje jízdenka domů k ženušce"

Ty noviny byly MFDnes. Byly dva dny staré a byla to šance. Sice malá, ale byla. Co nejrychleji si prohlížel titulní stranu, jejíž hlavním motivem byla fotografie presidenta Klause, jak si podává ruku s nějakým Irským politikem, co také nemá rád Evropskou unii. Hledal jedno slovo a skutečně ho v článku našel. Sedl si na bedýnku, obličejem k oknu a opravdu se usmíval. Ukazovák jeho pravé ruky, jakoby nenápadně ťukal na právě ono jedno slovo v textu...

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

,,Zdá se být v pohodě. Sice nahej a špinavej, ale jinak O.K."

,,Jo, vypadá to tak. Kdybych neměl prověřený stav jeho finančních aktivit a kdybych nevěděl, že to nemá zapotřebí, skoro bych si myslel, že to divadlo režíruje on sám..."

,,Co na to říká Pokorná?"

,,Taky se jí zdá v pohodě, uklidnilo jí to datum na novinách, ale myslím, že ta její euforie bude trvat tak maximálně dvacet čtyři hodin a zase spadne na dno. Ještě s ní promluvím, musí být neustále ujišťovaná, že v tom není sama a že děláme co můžeme." promnul si  policejní psycholog strniště na bradě. Něco mu na tom krátké videu, které poslali únosci mailem, přišlo zvláštní, ale nemohl přijít na to, co by to mělo být. Vzpomněl si na to znovu, když si uvědomil, že unesený je bývalý elitní voják a že pravděpodobně prodělal i výcvik (později to jeho dokumentace ze služby u armády potvrdí), který by ho měl na možnost zajetí připravit.

,,Byl jsem slepej jako patrona?" úpěl druhý den do telefonu, na jehož druhém konci poslouchal vyšetřovatel, kapitán Šulc.

,,Hned ráno jsem si ten výtisk novin opatřil. Ten chlap je mazanej jako liška. Za chvíli jsem u tebe, abys mohl dojít ke stejnému závěru..."

A tak měl kapitán Šulc za pár minut možnost nahlédnout do, toho dne už čtyři dny starého výtisku novin, zrovna takového, jaký měl před sebou Miroslav Pokorný ve chvíli, kdy ho jeden z únosců natáčel sklepním okénkem zvenku malou, digitální videokamerou. Ve chvíli, kdy ukazováčkem poklepával na jedno určité slovo.

Na slovo -,,ZAHRANIČÍ"...

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Ten den už měl ,,odcvičeno" a pokoušel se bojovat s nepřítelem, kterého zatím snad nikdy nepoznal - s nudou. Přemýšlel o všem, co ho dovedlo až sem, do sklepní místnosti. Už pochopil, že je někde na venkově a o tom, že je někde mimo českou republiku už ani trochu nepochyboval. Každé ráno bylo slyšet kohoutí kokrhání a často také slyšel štěkat psa. Občas, když se otočil vítr, slyšel vzdálené, slabé, ale přeci jen jakési šumění, nebo hučení. Věděl, co by to asi mohlo být. Takový zvuk vydává třeba splav.

Nebo také moře...

Kdo si ale mohl proboha dát takovou práci, aby ho unesl?! Ať už byl někde v Itálii, nebo třeba jen v Chorvatsku, byl to kus cesty, co ho museli přepravit omámeného a tím samozřejmě stoupalo neúměrně riziko odhalení. Byla spousta otázek a nejhorší bylo, že cítil jen malou naději, že jeho zvědavost bude někdy ukojená. Pohrával si s černou kuklou, kterou si musel vždy nasadit, když se ozvaly tři údery na dveře.

A najednou přesně věděl, co musí dělat a co cvičit, jestli chce mít větší šanci se z tohohle průšvihu dostat...

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

,,Tak to je v řiti! Jestli ho odvezli někam ,,ven", tak může být doslova kdekoliv, minimálně kdekoliv po Evropě. Když si uvědomím, jak málo času jsme měli z osmačtyřicítky...?! Bezmoc a vztek cloumaly kapitánem Šulcem. Mluvil o tom, že se policie dozvěděla až po nějakých dvaceti hodinách, že vůbec k nějakému únosu došlo. Je obecně známým faktem, že právě prvních 48 hodin po únosu bývá vždy klíčových. V době, kdy se paní Pokorná odhodlala a podstrčila tomu mladému strážmistrovi ten čtvereček papíru, už mohl být její muž klidně odvezený za hranicemi. A to taky tou dobou už opravdu byl a stopa byla ,,vychladlá". Do případu už byla zasvěcená i pobočka Interpolu v Česku, ale pokud to byla pravda a ten došlý mail odněkud od Palerma by tomu nasvědčoval, situace se stala mnohem vážnější, než kdyby se ,,zápas hrál na domácím hřišti"...

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Každý případ má svůj slabý článek. Případ ,,DOMEČEK", jak si ho pojmenovali vyšetřovatelé v souvislosti s realitní agenturou, měl slabý článek v podobě paní Pokorné. Nevydržela psychický tlak a když byla u své sestry a vypila o dvě sklenky vína víc, než asi měla, svěřila se sestře o tom, co se stalo a bohužel i o tom, že je do celé věci, prakticky od začátku zapojená i policie.

Ani jedna ze sester však netušila, že v tu chvíli byla na návštěvě u dcery hostitelky její přítelkyně - mladá, hloupá, ale velice dravá redaktorka jednoho nejmenovaného, ale nejznámějšího bulvárního deníku v zemi. Stála za dveřmi do místnosti v předsíni a všechno slyšela.Druhý den jí stačilo jen pár otázek, trochu zjišťování a věděla, že pan Pokorný už pár dní nebyl v práci. Další den se na titulní straně onoho deníku skvěla zpráva o záhadném zmizení - únosu, bohatého podnikatele...

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

,,Jak se jmenuje?

,,Klára Vychystalová. Je rozvedená a ještě nedávno se jmenovala po svém muži - Sigliano, Klára Sigliano. Dělá u firmy sekretářku asi půl roku. Přiznám se, že jsem zkraje nevěřil, že ty odposlechy k něčemu budou, ale vypadá to, že nám ta kravka novinářská vlastně pomohla..." kroutil hlavou nadporučík Mrskoš ve chvíli, kdy si s kapitánem Šulcem přehrávali nahrávku odposlechnutého, krátkého hovoru z jedné kancelářské místnosti v realitní kanceláři. Byl slyšet hlas sekretářky pana Pokorného, ale ani jeden z mužů jí nerozuměl. Proto měli každý v ruce kopii překladu slov, která sekretářka vyslovila. Šlo patrně o telefonický hovor z mobilu a tak nemohli slyšet to, co jí ten někdo na druhém konci odpovídá. 

Na papíře stálo -,,Vědí o tom! Dneska jsou toho plné noviny. Nevím co mám dělat?!

Celý hovor se odehrál v italštině...

,,Sebereme jí, nebo jí dáme ,,stín" (sledování podezřelé)."

,,Nic jinýho než jí, zatím nemáme a nesmíme to podělat. Když jí sebereme, tak by se mohli ti šmejdi poplašit a sfouknout Pokornýho. Chci, aby okamžitě dostala ,,stín" a počkáme, co se bude dít.

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

V opuštěné usedlosti nedaleko sicilského Palerma nastal zmatek. Únosci, k nimž přibyli dva místní muži - bratři, kterým patřila usedlost, seděli okolo stolu a poslouchali, co jim říkal muž, který odpoledne dorazil přímo z Palerma. Byl to Čech, ale pracoval pro Sicilany, kteří, ač to o nich málokdo ví, začali před nedávnem skupovat domy a byty v pražském Karlíně. V tom Karlíně, kde po povodních v roce 2002 tak dramaticky klesly ceny nemovitostí, protože se každý investor bál, že se povodeň bude opakovat a prodávalo se rychle a lacino. A právě lidé, kteří měli prsty v tomhle obchodě byli i sicilští ,,Capo di tuti Capi. A byli to tito lidé, kteří přicházeli v Praze do obchodního styku s místními realitními makléři. Pan Pokorný asi před rokem ,,vyfoukl" skoro před nosem jednomu z nich krásný dům na Lyčkově náměstí. Pokořený Ital byl mladý a na české poměry pocházel z velmi vlivné a bohaté rodiny, ale byla s ním ta potíž, že byl kapku divoký a nedokázal držet na uzdě své nervy. Protože to jeho ,,Famiglie" o něm dobře věděla, poslali ho s nacpaným měšcem do Prahy, kde se vyskytla možnost investic do nemovitostí. Zástupci ,,rodiny" doufali, že mladý a horkokrevný muž se zde bude realizovat a nebude svou prchlivostí ohrožovat obchody a hlavně vztahy s ostatními rodinnými sicilskými klany doma v Palermu.

A právě tento muž si chtěl vysloužit v rámci rodiny ,,ostruhy"  a tak si nejspíše řekl, že únosy patřili vždy do zlatého fondu repertoáru rodinných ,,obchodů" a tak zinscenoval a hlavně zaplatil únos svého dřívějšího obchodního soka - Pokorného.

Kdyby se hlava rodiny - don Pietro Sebastiano Artchenty dozvěděl, co jeho kmotřenec provedl, asi by mu osobně vymlátil duši z těla.

A teď se onen prchlivý mladý muž - Simon Adrian Artchenty, synovec dona Sebastiana z třetího kolene dozvěděl, že jeho aktivita je ohrožena a uvědomil si, co by se stalo, kdyby se don něco o únosu dozvěděl.

Vyslal z Palerma svého člověka a ten stál právě v místnosti před únosci. Teprve teď začalo Miroslavou Pokornému jít opravdu o život...

Pokud byste si rádi přečetli začátek celého příběhu, tak klikněte sem

Pokračování zas někdy příště...