Peklo je když...

Každý z nás si představuje pod pojmem -,,peklo“ něco jiného. A  každý z nás se může mýlit…

Asi jsem to s tím pitím včera přehnal, ale už to, že si to uvědomuji, je slušná šance k nápravě. Nějak to poslední dobou stojí za houby. V práci to absolutně nefunguje tak, jak bych byl rád, aby to fungovalo a doma je to snad ještě horší. Žena mě slušně řečeno ,,kaká", děti se změnily z malých andělů ve velké ďábly a milenka mně jasně dala na srozuměnou, že už do jejího života nepatřím. To je normálka, co by chlap po čtyřicítce chtěl že jo...

A tak jsem začal nějak pít víc než kdy dřív. Asi je to se mnou špatné víc, než by se zdálo. Vůbec si totiž nepamatuji, jak jsem se sem dostal. Všude jen chodby a dveře. Na chodbách stojí cizí lidé, které jsem nikdy neviděl a nějak netuším, proč bych měl mít s nimi něco společného. Asi ale mám, jinak bych tu nebyl hádám.

,,Tak už jste tady, to je dobře, máte dost času, tak se tady nejdříve rozhlídněte. Ale pokud byste si přál jít hned, stačí říct. Je to na vás..."

Proč jen se mně ten chlápek nelíbil? Nikdy jsem ho neviděl, ale jako bych ho znal. Měl hlas, který jsem určitě neslyšel poprvé a vizáž - no, něco mně říkalo, že jeho rysy vídám, když se podívám do zrcadla. Sakra, zrcadla! Teď jsem si to uvědomil. Vlastně jsem tady nikde neviděl jediné zrcadlo. No nic, až se mně začne chtít na záchod, najdu toaletu a tam zrcadlo určitě mají...

,,Kde tu máte toalety? Ne že by se mně chtělo teď hned, ale já jen, abych to nemusel hledat, až to budu potřebovat..."

,,Toalety? Tak to je to jediné, co vám tady chybět nebude, to mně věřte..."

No, vždyť to říkám, ten chlápek je nějaký divný...

Dal jsem na jeho radu a šel se porozhlédnout. Až když zmizel, došlo mně, že jsem se vlastně ptal na takovou prkotinu, kterou ani nepotřebuji - na toalety, ale proč jsem se ho sakra nezeptal, proč jsem tady a kde to vlastně je -,,TADY"?!

Před jedněmi dveřmi, na jedné chodbě, bylo slušně narváno a byl odtamtud, zpoza těch dveří, slyšet ženský křik. Abych byl ale spravedlivý, stálo tam i pár chlapů, ale ženy převažovaly. Postavil jsem se do chumlu čekajících na cosi a zvědavě jsem se díval na dveře. Na dveře, které kdykoliv se otevřely a dovnitř vešel - vešla další z davu, byl z nich za pár vteřin zase slyšet řev.

,,Ježíši, co se tam děje? To jí tam mučí nebo co?!" řekl jsem si více méně sám pro sebe. Žena stojící vedle mě však moje slova slyšela a změřila si mě pohledem, který jsem nedokázal odhadnout, jestli je pohrdavý, nebo soucitný.

,,Poprvé co? Až půjdete milióntý kolo, tak už to bude bez divení. Ale zvyknout si nejde, to je fakt! Já ty svině pavoučí nemůžu ani vidět! No, co se dá dělat. Kde máte visačku...?"

Vůbec jsem nechápal, o čem ta ženská plácala. Když ale nemám ,,visačku", tak ať mně políbí šos - říkal jsem si a šel jsem zase dál. V další chodbě byl menší dav a z něj se mně vryl do paměti jen jeden chlápek. Čekal u dveří, zpoza kterých se ozýval zvuk, jako by někdo uvnitř přejížděl kouskem polystyrenu po skle. Ten zvuk rval uši, ale mně už od dětství kupodivu zas až tak nevadil. To se ale asi nedalo říct o chlápkovi, který tam čekal. Byl už pěkně zpocený a bylo vidět, jak mu cuká v oku. Za ním stála žena neurčitého věku a naklonila se k němu.

,,Tak po kolikátý už?"

,,Kdo by to počítal, prosím tě?!" odsekl nervózně a dveře před ním se otevřely. Zvuk se vydral na chodbu a fakt tedy byl, že i mně zvedl vlasy v zátylku.

Šel jsem zase dál. V další chodbě byl smrad, jako někde na zabíjačce. Znáte ten puch, když se z prasete opalujou štětiny? No, tak přesně tak to tam smrdělo. Lidi čekající před dveřmi tam se klepali snad ještě víc, než ti, kde ta žena mluvila o nějakých pavoucích. Když se otevřely dveře a další z čekajících byl doslova vtažen dovnitř, dýchl na nás ostatní strašný žár. Potom přišel řev, jaký jsem ještě nikdy neslyšel.

,,Tak a je zase na škvarek!" nechal se slyšet chlápek s obličejem gorily, který čekal taky na vstup do té výhně.

,,Tak a dost!" řekl jsem si a konečně jsem došel k názoru, že se mně tam nelíbí. A tak jsem se vydal hledat nějaké dveře, které by vedly pryč. Pryč z toho blázince, kterému jsem nerozuměl, ale který mě začínal děsit.

Žádné dveře ,, pryč" jsem nenašel. Jediné dveře, které byly k mání, vždy vedly někam, do nějaké místnosti, před kterou se tísnil dav ,,čekatelů". Vždy šlo o něco, kam by přeci nemohl člověk jít dobrovolně, vždy tam čekala nějaká hrůza. Pochopil jsem, že někde číhají pavouci, někde zvuk, při kterém se může někdo klidně počůrat odporem a jinde zase, sotva člověk vešel, byl spálený zaživa strašným žárem. Začal jsem si všímat visaček, které měli lidi okolo mě na krku. Někde bylo napsáno -,,Pád z výšky".  Jinde zase třeba -,,Hmyz - sežrán zaživa". Další měl nápis -,,Zubařské křeslo"...

,,Doprdele, já chci pryč!" křičel každý pór mého těla.

,,Tak to jste si měl milej zlatej rozmyslet, než jste včera v opici vylezl na ten okenní parapet..."

Najednou přede mnou zase stál ten chlápek, co mně říkal, že se mám jít projít. Konečně  jsem ho poznal. Ten hlas jsem vždycky slýchal ve své hlavě, když jsem pochyboval, jestli jsem to, nebo ono udělal správně. Byl to hlas mého svědomí. Jeho obličej se podobal mému, ale přeci byl jiný. S takovým výrazem v obličeji mě mohl přistihnout snad jen ten, komu jsem dával jasně najevo, že s ním zatočím.

Nasadil mně na krk visačku a do ruky mně podal desky plné papírů. Na visačce stálo - ,, prožít jejich úděl"

Vůbec jsem nechápal, o co jde. Potom jsem se podíval do desek na první stránku...

,,Zašláplý brouk č.1 až 200

Motýl - utržená křídla č.1 až 50

Myš střelená vzduchovkou č.1 až 20..."

Ten seznam byl dlouhý. Bylo na něm snad úplně všechno, co se týkalo něčeho špatného, co jsem kdy komu udělal. Od doby mateřské školky až po řidiče dodávky za včerejška, kterého jsem svým nedáním přednosti v jízdě vytočil do běla a ještě jsem se mu smál, když se chlápek při hádce chytal za srdce.Ten seznam představoval to, co jsem si v duchu vždycky nikdy nepřál zažít. Všecko to, čeho jsem se bál, když jsem si tak někdy říkal, že bych nechtěl, aby mně to někdo oplatil.

Došlo mně, proč stáli lidé přede dveřmi se zřejmě plnou místností hladových pavouků. Proč jiní stáli před dveřmi, za nimiž uhoří za,,živa".

Byli to hříšníci, jako jsem já!

,,Tu procházku po tom parapetu jsem asi nepřežil, že ne...? Zeptal jsem se celkem zbytečně.

,,Máte pravdu, nepřežil. Vaše místnost, kde vám bude do nekonečna činěno to, co jste s takovou chutí kdy dělal jiným, najdete snadno. Půjdete pořád rovně.

Vítejte v pekle...!"