Chodba...

Víte co se stane, když vám nikdo nevěří? Můžete se ocitnout v chodbě a to pak máte smůlu…

Některé chodby jsou zatraceně krátké a cesty, které do nich vedou jsou různé. Mě sem dostala láska. Možná to znáte sami, možná že ne. Bylo to jako v těch románech. Tak nějak se semnou zachvěla země a hned potom do mě sjel blesk.

Byla ženou mého kamaráda a já byl taková svině, že jsem mu s ní spal. Přistupoval jsem k tomu tak, že ve válce a v lásce je dovolené všecko. A já si dovoloval hodně…

Paul o nás, myslím o mně a o Margaretě netušil. Pro nás to bylo o to těžší, že naše okolí vědělo, že jsme přátelé – tím myslím sebe, Paula, jeho Margaretu a mou ženu Denisu. Museli jsme si s Margi dávat veliký pozor na to, jak se k sobě chováme, když jsme byli například všichni čtyři pohromadě. Museli jsme se scházet daleko, kde nás nikdo neznal.

Do teď si nejvíc vybavuji jedno z našich milostných setkání. Já jel jako na sraz spolužáků z univerzity a Margaret, která pracuje pro jednu realitní kancelář, zase jako jela za jedním vzdáleným klientem. Výsledek byl ten, že jsme se sešli v hotelu, vzdáleném asi 150 kilometrů od místa, kde naše rodiny žily. 

Nikdy nezapomenu na krásu jejího nahého těla, které se mnou celé odpoledne leželo v krásné, rohové vaně, plné teplé vody a voňavé pěny. Na to, jak mihotavé světlo svíček odráželo své měkké teplo na každé oblině jejího těla. Na to, jak mě měla ve svých ústech a já měl pocit, že přede mnou ve vaně klečí voňavý anděl…

Zbytek dne jsme strávili v obrovské posteli a já slyšel několikrát za sebou, že jsem ďábel. Prozradil jsem jí to tajemství o tom místečku mezi mým uchem a krkem a ona to místečko ráda a často nacházela. 

Někdy během toho dne jsem se rozhodl…

Doslova jsem šílel při představě, že Paul jí může mít, kdykoliv si zamane. Že je to on, komu ona věnuje doma svůj čas. Jemu žehlí košile, stará se o jeho děti a před něho staví na stůl talíř s večeří… 

Jen jsem nevěděl, jak to udělám. Bylo jasné, že to musí být on a ne moje Denisa. Já bych od své ženy odešel klidně okamžitě, ale věděl jsem, že Margaret by od Paula neodešla nikdy.

Paul musel zemřít… 

A tak jsme najednou, já a Paul stáli na okraji toho skalního útesu. Věděl jsem, že cestou na ryby okolo musíme jet a nebylo nic přirozenějšího, než si udělat poblíž toho místa ,,čůrací“ zastávku. Všechno jsem měl promyšlené.

Stačí jen říct -,,…hele Paule, co je to tam dole? Vidíš to taky?“ 

,,Kde?“

,,No tamhle nalevo přeci. Musíš se víc naklonit…“ 

A potom už bude stačit udělat jen ,,drc“ – a Margaret bude volná a navždy moje…

Neudělal jsem to. Prostě jsem na to neměl, jak se říká ,,koule“. Došlo mně to asi vteřinu před tím, než jsem se chystal Paula zeptat, co že je to tam ,,dole“. 

Otočil jsem se k Paulovi zády a udělal jsem první krok zpátky k autu. Jeden z mnoha, co mě zavedly do té chodby…

Zaslechl jsem zavrzání štěrku, lupnutí snad utrženého drnu z okraje srázu a když jsem se otočil, Paul už tam nebyl. Visel asi metr od okraje, držel se jednou rukou a jeho nohy a druhá ruka marně hledaly nějakou oporu. Prostě se moc přiblížil ke kraji a ten jeho váhu nevydržel  a utrhl se s ním.  Teď visel za jednu ruku a ta ruka držela trs zažloutlé, loňské trávy. Osud vyřešil všechno za mě, vždyť ta tráva nemůže jeho váhu dlouho udržet… 

Ne, nešlo to! Nešlo to, nechat ho zřítit se do té hlubiny pod ním.

Plácnul jsem sebou na zem a natáhl jsem pravou ruku dolu, kam jen to šlo. Paul na mě třeštil své modré oči a měl zatnuté zuby, skrz které mu námahou vystříklo směrem ke mně pár kapiček slin. Přenesl pohled z mého obličeje na mou nataženou ruku, aby se lépe zaměřil a máchl svou volnou rukou směrem k té mé. 

Držel jsem ho a on držel mě. Jenže ta loňská tráva, ta mrcha jedna zažloutlá, právě v tom okamžiku povolila. Překvapilo nás to oba a jak Paulova celá váha najednou držela jen na mé ruce, začal on mně a já jemu vyklouzávat. V poslední snaze o udržení, zaryl mně své nehty bolestivě do zápěstí. Tak se dostala moje kůže za jeho nehty a já měl rázem na ruce krvavé škrábance.

Pohled do očí, jedno mrknutí a několik málo vteřin nevěřícího šoku. Držel jsem pořád svou dlaň nataženou jako Lotova žena, ale ta ruka, které jsem jí nabízel, ta ruka už ležela spolu s celým Paulovým tělem rozlámaná asi sto metrů pode mnou na skalnatém úpatí srázu… 

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

,,Jsi připravený můj synu? Je čas…“

Kněz stojí ve dveřích, za ním ředitel věznice a dalších několik mužů. Ani porota, ani soudce mně neuvěřili, že se moje kůže za Paulovými nehty ocitla tehdy, když jsem ho chtěl zachránit… 

Jdeme tou zatraceně krátkou chodbou a každým krokem se blížíme ke dveřím na jejím konci. Já jediný zpoza těch dveří už neodejdu.

Mám smůlu, nikdo mně neuvěřil a za těmi dveřmi čeká kat.

,,...in nomine patris et filii et spiritus sancti. Amen..."