Duch...

Věříte na duchy? Ne? Tak to děláte chybu…

,,Povídám ti, že to byl on! Sváželi jsme s Tondou tu kulatinu od Altánu a já ho viděl první. Toňas ho vlastně viděl už jen zezadu, ale já jsem si jistej. Byl to starej Vágner! Málem jsem se z toho podělal…

,,Starej Vágner  jo?! A koho to tedy ve dvaapadesátém komouši pověsili? A vůbec, víš ty kolik by mu teď muselo být let…?!“ 

Tak jsem si říkal, že Aleše asi někdo bacil mezi oči. Přišel jsem si sednout na jedno pivko k nám do hospody, Aleš už tam byl a sotva jsem si sednul, přisunul si ke mně židli, naklonil se, aby ho nebylo moc slyšet okolo a začal plácat ty svý nesmysly. Když ale viděl, že mám z něj srandu, zvedl se, mávnul vztekle rukou a vypadnul z hospody pryč. Hostinská Alena mi přinesla moje pivko a tak jsem se jí se smíchem zeptal, kolik toho Aleš vypil -,,…nic, koupil si jen cigára a pivo nechtěl. Že prej musí ještě zajet pro Božku na nádraží…“

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Býval bych na to snad zapomněl, ale to mně nebylo přáno. Jako hajný musím courat po svém revíru a tak jsem šel asi za dva dny po té debatě s Alešem, kdy mně tvrdil, že na lesní cestě viděl dávno mrtvého Vágnera, okolo místa, kterému se říká Kančí vrch – zkráceně ,,Kančák“. Je to taková stráň porostlá krásným, zdravým smrkem. Pod strání teče potok, jehož proud se hned za tím kopečkem láme doprava, aby pokračoval dál, směrem ke starému, dnes už rozbořenému hamru (vodnímu mlýnu s pilou).

Najednou jsem zůstal stát, jako by mě někdo polil studenou vodou. Ty krásné smrky, které ještě včera pokrývaly celou stráň, byly pryč. Zbyly po nich jen pařezy, které jako by bělobou svých ploch, pokrytých dosud čerstvými kapičkami smůly, žalovaly na osud krásných stromů, jichž byly pouhým zbytkem. Ta stráň ve své nahotě vypadala úplně cize a mně připadalo, jako bych to místo, které přeci tak dobře znám, viděl poprvé v životě. 

,,Který hovado!!“ zařval jsem vzteky. Musela to být ,,černá těžba“. Přeci bych musel něco vědět, kdyby ty stromy byly pokácené legálně! Naštvaně jsem šel, co šel, já skoro běžel po lesní cestě. Ta cesta vedla okolo starého hamru…

Ten můj pes se totálně zjančil. Přední tlapky doslova zapíchl do země, ocas stáhl mezi zadní nohy, čumák zaryl skoro do země a kňučel, jako by byl v čekárně na veterině. Tahal jsem ho za vodítko jako kačera, ale odmítal jít dál. Musel jsem ho vzít do náruče, ještě že mám (tedy měl jsem…) jezevčíka. 

Starý mlýn – hamr, se rozpadal a bylo jen otázkou času, kdy spadne kompletně. Naposledy tam bydlel starý Vágner. Ten starý Vágner, co prý kul nějaké pikle proti komunistům a ti ho za to v roce 1952 oběsili.

Ten Vágner, kterého údajně před pár dny zahlédli na lesní cestě Aleš s Tondou… 

Nejdříve jsem si myslel, že je to jen hra stínů a světla rozehraná na okraji lesa, ale když jsem se zadíval pozorněji, nebylo pochyb. Od hamru, směrem k lesu někdo šel. Mužská postava v černém kabátě a starých, vyšisovaných kalhotách. Čepici žádnou neměl a na temeni hlavy mu větřík cuchal zbytky šedivých vlasů.

,,Haló, počkejte pane, slyšíte mě prosím?!“ 

Nic, postava šla dál a jen se nahrbila a vtáhla hlavu mezi ramena. Jako by ani nešla, spíš jen plula na koberci z trávy. Vůbec se nepohybovala jeho ramena, tak, jak to při pohledu na chodícího člověka vždy zaznamenáme. Můj jezevčík Borek v mé náruči doslova šílel, vypadl mně a než jsem se vzpamatoval, zmizel i s vodítkem vlajícím za ním, za ohybem cesty. Ani nevím, proč jsem to vlastně zavolal…

,,Pane Vágner, stůjte!“ 

Muž se zastavil, spíš jen jako by se zhoupl  a rozvlnil a pomalu ke mně obrátil svou tvář. Cítil jsem, jak se mně zvedají vlasy na zátylku a zapomněl jsem na okamžik dýchat. I pod košilí jsem cítil, jak mně naskočila husí kůže na předloktích. Bylo to už tak strašně dávno, co jsem ho viděl, ale dal bych na to krk, že jsem se díval do tváře dávno mrtvého pana Vágnera…

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Druhý den jsem zavolal na polesí, abych nahlásil tu černou těžbu na Kančím vrchu.

,,Dneska se u tebe stavím a mrkneme se tam spolu“, ujistil mě můj nadřízený Vráťa Blažek. A tak jsem zase šel po lesní cestě směrem ke ,,Kančáku“ a zase jsem dostal ledovou sprchu mezi lopatky. 

Na stráni nechyběl jediný strom! Všechny smrky krásně stály a nikde ani jeden pařez, ani kapička smůly.

,,Tak kde máš tu spoušť člověče?!“ 

Revírník Blažek se na mě koukal, jako by mě viděl prvně a já si připadal jako ten největší blbec pod sluncem.

,,Ježíši, Vráťo věř mně, ty stromy tady včera nebyly…!“ 

,,Nebyly jo…?“

Nemělo smysl cokoliv vysvětlovat, sám jsem cítil, jak totálně debilně moje slova zní. 

,,Karle, tady ta stráň byla pokácená naposledy někdy z kraje padesátejch let. Tak jak bys tady mohl vidět včera nějaký pařezy?! Hele, něco máš našetříno. Vezmi si volno, jeď třeba do Karlovejch Varů, tam ti je krásně. Už začínáš blbnout kamaráde, chce to si vorazit. Myslím to vážně Karlíku…“

,,Ty Vráťo, znal jsi starýho Vágnera?“ 

,,Koho?“

,,Vágnera, toho, co žil tady kousek v tom starým hamru. Takovej suchej chlápek to byl. Ve dvaapadesátém ho komunisti sejmuli. Dostal provaz za nějakou údajnou protistátní šlamastiku.“ 

,,Jo vzpomínám si na něj, ale osobně jsem ho nějak moc neznal. Teď jak o něm mluvíš, mě napadá, že ta stráň tady byla pokácená právě tak nějak v té době, co ho popravili. Říkalo se, že v tom udání na něho měl mít snad prsty Vítek. Prej spolu měli nějaký nevyřízený účty ještě z doby okupace, ale to víš. Čert ví, jak to tehdy bylo. Pravdu se asi už nikdo nedozví. A vůbec, proč se na něj ptáš?“

,,Ále, tak jsem si jen na něj vzpoměl…“

Utekl týden a já se znovu dostal na cestu k hamru. ,,Sakra, jsem přece dospělej chlap! Mám flintu a na báchorky jsem přeci starej že jo…“ říkal jsem si, abych si dodal odvahu… 

Uvnitř polorozpadlého stavení jsem se necítil vůbec, ale vůbec dobře. Byla tam strašná zima a to bylo zvláštní, protože zdi byly samá díra a přeci by tam mělo být dost teplejšího vzduchu z venku – vždyť byl červen. Jenže tam byla zima jako někde ve sklepě, nebo v kostele. Nebo jako v hrobě…

A byl tam smrad! 

Zvláštní puch, o kterém jsem nevěděl, kam ho zařadit. Borka jsem musel nechat uvázaného venku, zase strašně vyváděl, sotva jsme se přiblížili k hamru.

Já to prostě cítil! 

Vnímal jsem každým pórem svého těla, že jsem nebyl v tom zbořeništi sám. V jednu chvíli jsem si byl jistý, že tam se mnou někdo je. Zase jsem cítil, jak se mně z ničeho nic ježí vlasy na hlavě, to, když byl  najedenou  ten smrad tak silný, že se mně úplně zarazil dech někde mezi plícemi a ústy.

Čpavek! 

Najednou jsem to poznal. Mrtvolný puch čpavku a hniloby mně zabránil se nadechnout a zároveň ve mně vyvolal pocit na zvracení. Už jsem ani nedokázal držet pušku namířenou před sebou a jen jsem se snažil co nejrychleji vypadnout z toho baráku pryč. Když jsem byl asi dva metry od dveří, uslyšel jsem z venku zvláštní zvuky. Znělo to tak trochu jako smích a zároveň jako kašel někoho, kdo se dusí. Do toho se ozvalo zavytí mého Borka.

Vypotácel jsem se ven a uviděl jsem postavu muže, jak stojí v místě, kde jsem nechal uvázaného svého psa. Tvář toho muže byla bledá a já si ani dnes vlastně nejsem jistý, kdo to byl. Byl podobný starému Vágnerovi, ale zároveň vypadal trochu jinak. Jeho tvář působila dojmem, jako by v ní vůbec nebyly oči, jen dvě temné díry, které jako by měly své dno někde v nekonečnu. Zdálo se mně to, nebo jsem opravdu spatřil na jeho krku temně šarlatový pruh, co tak alespoň z dálky připomínal odřenou kůži? Vím jen, že jsem si v tu chvíli vzpomněl, jakým způsobem Vágnera popravili… 

A potom promluvil.

,,Nech toho, nebo skončíš jako Vítek…!“ 

Jeho hlas byl tichý a zněl, jako když se sype suché listí na plech.

,,A nebo jako tady tenhle!“ ukázal při těch slovech dolů na Borka a ten se jako na povel svalil na zem. Udělalo se mně špatně, svět okolo mě jako by zezlátnul a já sebou asi praštil na zem. Tedy alespoň myslím, protože jsem se na zemi probral. 

Já ano, ale Borek už nikdy…

Ten chlápek byl pryč a život mého jezevčíka taky. Byl tuhej jako veka a já, když jsem ho vzal do náruče, bych přísahal, že cítím čpavek…

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Nedalo se couvnout, musel jsem za ním jít. Pan Vítek byl už opravdu starý chlap, táhlo mu na pětaosmdesát. Nikdy jsem se s ním nijak moc nebavil, ale věděl jsem, že už je prý hodně senilní. Jeho oči měly tupý výraz, ale jen do chvíle, než jsem se ho zeptal na Vágnera. Nikdy bych nečekal tak silnou reakci od tak starého člověka, ale sotva padlo Vágnerovo jméno, doslova mě vyhodil ze svého  baráku. Když jsem nad tím vším tak přemýšlel, nic mně nedávalo smysl. Ať už byl ten chlap u starého mlýna kdokoliv, co myslel tím, že mám něčeho nechat, nebo skončím jako Vítek? Jak bylo možné, že les, co jsem ho viděl pokácený, druhý den zase stál? Proč najednou pošel můj Borek, vždyť mu ještě nebylo pět let a byl zdravý jako řípa? 

Začínám být blázen?

Dozvěděl jsem se to až druhý den večer a kde jinde, než v hospodě. Když jsem tam přišel, připadal jsem si, jako divák, co přijde do kina v půli filmu. Rychle jsem ale byl uvedený do obrazu. 

Starého Vítka našli toho dne ráno mrtvého!

,,To vám říkám, už jsem viděl hodně mrtvejch, ale tak vytřeštěný oči, jako měl starej Vítek, jsem ještě u nikoho neviděl. Jako by se něčeho tak strašně leknul, až z toho umřel…“ nechal se slyšet Venca Pokorných. Jezdil ve městě se sanitkou s doktorem Snítkem a byli jedni z prvních, kteří mohli mrtvolu Vítka vidět. 

,,Nejhorší byl všude v tom jeho baráku ten smrad. Doktor říkal, že to smrdí jako čpavek nebo co…“