Nejen princové jsou na draka, ony i princezny kulhají na obě nohy…

Měli jsme se ženou debatu. Povídali jsme si o lidech, které známe, o jejich problémech, touhách a přáních, o kterých víme, o kterých se svěřují kde komu, i o těch, která z nich cítíme…

.

Moje žena to docela rozštípla, když sama od sebe pronesla větu, po které jsem se musel na posteli posadit. My jsme totiž debatovali v posteli, horký večer, manželská pohoda (nekecám a nejde o ironii), příjemný čas těsně před usnutím po všem, co bylo nutno a co se chtělo za ten den a večer udělat…

Nemaje v tu chvíli žádné problémy vlastní, řešili jsme problémy jiných.

„Je to tím, že těm klukům dneska chybí vojna!“

No řekněte, Vás by podobná věta od ženy neposadila…?

Naštěstí nezůstalo jen u té jedné věty a důvody pro její vyřčení se začaly mezi námi kupit na velikou hromadu.

To máte tak, moje žena se poslední dobou pohybuje pracovně jako kontraktor u různých společností, kde jim dohlíží na daně a vůbec na všechno, co se toho týká. Setkává se tak s mnoha různými lidmi, většina z nich je dalo by se říci, mladšího věku. A většina z těch mladých pracovníků jsou ženy, mladé dívky. A z těch mladých dívek je ale jen drtivá menšina žijící v nějakém svazku, z té menšiny je ještě větší menšina, která má na svůj partnerský vztah s mužem oficiální papír, dokazující, že jsou vdané paní…

Ten zbytek mladých žen, průměr 25 – 35 let, jsou dámy, které žijí jak se říká – „singl“. A ty mají podle všeho problém. Některé z nich, a jde opět o naprostou menšinu, vztahy moc nevyhledávají, vyhovuje jim svoboda a nezávislost. Ty další by naopak vztah strašně chtěly, ale když ono se to nějak nedaří…

Ty ženy jsou vzdělané, mnohé mají nejen jednu, ale i dvě a více vysokých škol. Mají tituly, mají slušné platy, ale nemají – chlapa.

Mají ve svých myslích nalinkovaný služební postup, po druhé koleji se však v jejich hlavách řítí rychlík s nápisem - biologické hodiny. A všechny do jedné trpí tím, že prý nemohou najít vhodného partnera. Co moje žena vypozorovala z debat s nimi, jejich představy a nároky jen zřídka mohou nalézt odpovídající odpověď u mužské části lidstva. S klukem bez titulu a bez vysoko pravděpodobného úspěšného postupu na žebříčku společenské podstaty se vůbec bavit nebudou. Sice chodí do fitka, nějak ty tuny čokolády snědené doma i v práci vyřešit musí, ale tam chodí jen na všechny ty zumby, power jógy, kundalini jógy (pro neznalé, to není nic sprostého…), hatha jógy, pilates a podobně, kde se sice nějací muži vyskytovat mohou, ale asi s takovou četností, jako Eskymáci v Dubaji. Muži v té budově jsou, to jo, ale ty vzdělaným princeznám nevyhovují. Jde většinou o odporné, svaly nabušené primitivní samce, zaobírající se většinou jen svými těly, svými egy, plněním svých snů, nikolivěk snů cizích.

Může to být pravda, ale nemusí.

Ony ty princezny sice nad jejich těly i slintají, to ano, ale mnohdy u toho zůstanou.

Ty holky mají samy o sobě tak strašně obrovské a vysoké mínění, pokládají se za neuvěřitelně neodolatelné, což je mnohdy vede k názoru, že si mohou dovolit stále přebírat, vybírat, sice spěchají, ale když ten kluk v dohledu nevypadá na budoucího europoslance, ani na majitele zavedené IT, nebo právní společnosti…

A tak chodí do práce, i do společnosti, nejen do fitka, ale jejich nároky jdou vždy s nimi. A ono je těm nárokům dnes asi hodně těžké vyhovět.

Je těžké až nemožné, splašit někde kulturistu – intelektuála, občanským zaměstnáním nejméně právníka, se zálibou v golfu, neochvějného zastánce charitativních akcí, muže šarmantního, nesobeckého, muže tvrdě jdoucího za svým cílem, který je ale kdykoliv ochotný změnit svůj cíl za cíl své vyvolené, muže vstřícného a chápavého, se smyslem pro dobrodružství, ale zároveň silně rodinného typu, člověka veskrze umělecky založeného, s nemalou mírou rukodělné šikovnosti, muže finančně nezávislého, zajištěného, s barákem podobným Karlštejnu, co má na pozemku nejméně olympijský bazén, stádo ušlechtilých koní a přístavek pro zraněná zvířátka… takového skutečně aby pohledal…

Tací muži většinou na skladě nejsou.

Na skladě jsou v současné době muži – dejme tomu ve věku také mezi 25 – 35 lety, kteří z logiky doby svého prozatímního fungování na tomto světě nemohou splnit všechny požadavky výše popsané. Tihle muži – kluci, mají ještě několik jiných handicapů, o některých vědí, některé ani netuší. Často i jim vyhovuje samostatný život, když nemají to štěstí a nemají zajištěn mama-hotel a papa-banku. Tací hoši vymetají vše v dosahu, je třeba si užít života, dokud to jde, mají právo na všechno, všichni jim musí jít z cesty. Pokud se stane a výše zmíněné princezny dojdou k vztahu s takovým bezstarostným mladým mužem, tu dříve, tu později zjistí, že se místo očekávaného trvalého vztahu dostaly do vztahu, který lze asi nejpřiléhavěji popsat názvem – přítelkyně s výhodami.

A to ne každé vyhovuje, přeci jen ten rychlík s hodinovým ciferníkem na čele lokomotivy, co jim hučí v hlavě, je neúprosně přesný a rychlý…

A teď se pomalu dostávám k té větě, kterou pronesla moje žena a sice, že dnešním mladým mužům chybí vojna. Ona to totiž nemyslela tak, že by chtěla vrátit tu dvouletou pakárnu s vším všudy, konec konců ona ji nezažila, takže nemůže mít dokonalou představu, o co tehdy šlo, nicméně ona, z pohledu ženy dochází při pohledu na dnešní mladé kluky k názoru, že jim jako praseti drbání chybí něco, co by bylo předělem mezi jejich bezstarostným dětstvím a pocitem – stavem, dospělosti.

Něco, jako nějaký jiný, alternativní k bývalé vojně, iniciační proces, který by učinil dnešní mladé kluky zdravě sebevědomé, nikoliv přehnaně domýšlivé o své důležitosti, jak je tomu dnes, něco, co by dokázalo z bývalých kluků vykřesat muže uvědomující si, že doba malin nezralých je pryč a je čas se otřepat z prachového peří.

Něco, po čemž by mladíci znali svou cenu, znali své místo, po čemž by i o ženách věděli, co od nich chtějí. Nejen sex, nejen pozlátko, ale nějaký jasný plán. Plán nejen kariéry a pracovního cíle, ale i cíle osobního životního štěstí.

Něco, co by oběma pohlavím ukázalo, že svět není stále dokola se opakující a nikdy nekončící mejdan.

Moje žena zastává názor, že kdyby v určitém věku z kluků skutečně vznikali muži, že by si tito už dokázali poradit s hlavami v oblacích některých princezen.

No, nevím, nejsem žena a sám jsem tím „iniciačním“ procesem kdysi prošel, takže to vidím jednostranně.

Ženské by prý chtěly chlapy, co vědí, že jsou chlapi.

No, ještě aby si ženy uvědomily, že jsou ženy a mohlo by to v budoucnu klapnout…

Dnešní doba je plná změn a hledání nových cest, které když se nad tím člověk zamyslí, nejsou mnohdy vůbec potřeba. K čemu potřebujeme jiné identifikace než je otázka, zda jsme ženou, či mužem. Proč dnes mladí lidé řeší překopání společenských standardů, jako bylo dosavadní rozdělení rolí v partnerství, v manželství, chcete-li? Proč dnes muži dobrovolně přijímají role, které dříve patřily ženám a naopak, proč se ženy za každou cenu snaží ukázat, že i ony umí nosit ve vztahu „kalhoty“ (snad rozumíte, že nemám na mysli otázku skutečného oblékání…)?

Výsledek je ten, že máme ve společnosti mladé muže a mladé ženy, kteří vnitřně roupama nevědí, čím, kým, proč a jak být.

Každý mladý muž dnes chce být kancelářskou krysou (bez urážky), kdo dnes chce makat rukama? Až zoufale málo dnešních mladých mužů někdy pozná ten pocit, když s partou zpocených dalších mužských dokončí nějaký kus náročné fyzické práce, nikdy nepoznají ten pocit mužné sounáležitosti, hrdosti na partu, na svůj post v ní, na pot a krev na rukách.

Nepoznají pocity, které muže naplňují pocitem mužnosti a odpovědnosti za svoje konání, vykoupené dřinou. Znají pravda různé teambuldingy, meetingy, briefingy, ale nikdy nezažijou ráno s otlučeným hrnkem kafe, s cigárem a v partě nevyspalých kamarádů, smrdících potem, který nikdo z nich ale necítí, kde se jasně řekne, kdo co bude ten den dělat, aby se pak na tu práci vrhli vlastníma rukama a ukázali, že jediný titul, na kterém jim záleží, je slovo – muž.

Právě tyto výše popsané situace ona dnes proklínaná vojna dost často nabízela, a to klukům bez rozdílu vzdělání a společenského postavení. Byla rána, kdy jsme si byli všichni rovní potem, špínou, údělem, v noci odvedenou prací, nebo prací, která nás teprve čekala. A cítili jsme se, aniž bychom si to ale asi v tu chvíli uvědomovali, býti muži.

A podle mojí ženy, i když ona ta výše popsaná rána sama nepoznala, nemohla je nikdy poznat, ale cítí to asi nějak podvědomě, nebo co, že tam je ten problém.

Chybí mužnost – musí chybět zákonitě ženskost.

A teď, tři, dva, jedna -  do mě!  :-) 

.