Jak jsem se poprvé ( a asi i naposledy…) koupal v Novomlýnské nádrži…

Letošní letní dovolenou jsem s rodinkou trávil dílem v Nízkých Tatrách a dílem na Jižní Moravě. A právě o té druhé půlce chci dnes něco málo (snad) humorného napsat…

.

Bydleli jsme v moravské obci Hlohovec. Kraj krásný, opravdu Bohem požehnaný, víno tam rostlo doslova i na benzínové pumpě. Lednicko-Valtický areál – nádhera. Všechno to ale mělo jednu jedinou vadu – cca 37°C ve stínu.

Po několika dnech útrapných poutí zámeckým parkem a po rozpálených uličkách měst a obcí, jako je Mikulov, Valtice, Lednice, Dolní Věstonice, Pavlov, jsem byl zralej na infarkt a na rozvod. Ta moje by furt v tom nekřesťanském vedru někde courala, ale já, který jsem si v životě užil vedra až až, jsem se jednoho dne zadřel a prohlásil, že jestli se nepojedeme někam koupat, tak se rozbiju.

Tak jsme druhý den jeli na Novomlýnské nádrže. Přistáli jsme u té, u které je Aqualand Moravia, myslím, že se jí říká Střední - Mušovská. Do Aqualandu jsme nešli, i tak jsme pobytem na Moravě měli vyluxovanou peněženku, šli jsme se vykoupat do Autokempu Merkur, tedy přímo do vodní nádrže.

Měli jsme s sebou našeho pejska, takže nám byl odmítnut pobyt přímo na pláži, na přední části „podkovy“. Po tom, co jsem tam viděl, jsem došel k názoru, že tím zákazem koupání psů asi provozovatelé koupaliště dbali na to, aby se náš malý, čistý a sněhobílý pudlík, neumazal od těch podivných individuí, která se tam válela v prachu, individuí, která byla z části sjetá po chlastu, z části vyhulovala trávu, až z toho byl ten smrad cítit nejméně do Věstonic. Ti na veřejné pláži nevadili, pejsek, který je čistější než nejčistější z nich, však vadil. No nic, jde se dál…

A tak jsme šli po břehu, který tam, jak už jsem psal, tvoří něco, jako podkovu, až jsme došli na její druhou stranu, která nabízela koupání přímo v otevřené Novomlýnské nádrži. Našli jsem si fleka hezky pod stromy, stín byl v ten den životě důležitej. Než na sebe moje holky navlékly všechny díly plavek, šel jsem prozkoumat vstup do vody. A tam jsem ho uviděl…

Měřil na výšku cca 150 cm, na šířku skoro stejně. Mírně proplešatělej, s hubou od ucha k uchu, jal se čacký Moravan brodit vodou až na místo, kde mu voda sahala asi k ramenům. Po celou tu dobu hlásal – „… to je žrádlo, to je žrádlo, no to je skoro jako za komunistů! Jejej, no to je krása, to je nádhera, taková krásná voda, to žrádlo!“

Samozřejmě, že to poselství hlásal  s moravským dialektem, ale ten po mně nechtějte, abych replikoval, na ten dojde za chvíli. Trochu mě zaskočilo, co má koupel v parném dni společného s dobou, kdy kraji vládl náčelník komanč, ale říkal jsem si, že asi v té době ten chlápek zažíval samý příjemný chvíle, tak jsem to pustil z hlavy.

O chvíli později, když jsem se brodil vodou směrem na jeho úroveň, jsem ale pochopil, že asi dostával od komančů nějakou strašnou čočku, že ho to muselo bolet, ale asi byl masochista, páč se mu to podle všeho muselo líbit.

Jako první jsem zaznamenal ostrou bolest v kotníku, to když jsem ze břehu vstoupil do vody, která mi právě k těm kotníkům sahala. Jasně, říkal jsem si, nějaká ostrá vodní tráva, to ale bude asi jen u břehu, vždyť ten človíček hlásil, že kousek dál je to přeci žrádlo.

Nebylo…

Jak jsem postupoval dál do vody a úměrně tomu mi voda sahala čím dál výše po nohách, najednou jsem si připadal, že jsem asi po kolena v kopřivách, pak po rozkrok a nastává příprava na kastraci, a když jsem se dostal na úroveň toho chlápka, do hloubky, kde jemu sahala voda k ramenům, aby mě sahala někam kousek nad prsní bradavky, měl už jsem pocit, že mi někdo nejenom vykastroval, ale navíc mi odřezává prsa nějakým zoubkatým nožem.

Ten divnej člověk pořád mlel o tom, jaký je to žrádlo, jak je to skvělý koupáníčko. On po ramena, já po prsa, jsme stáli v té nejvíce ostré a řezavé, skoro až k hladině dlouhé vodní trávě, jakou jsem kdy zažil!

Mazal jsem z vody ven, po celou dobu ústupu jsem kroutil hlavou a v duchu nadával že taky každýmu skočím na špek. Tráva jako žiletky, mě při každém kroku pořezávala kůži, ale já už jsem hrdinně mlčel a trpěl.

Když už jsem byl skoro u břehu, vyšla z poza nějakého stanu paní středního věku, výškou i šířkou přesně odpovídala tomu masochistovi ve vodě za mnou.

„… tož Jožínku, pojď už z tej voděnky, šak ťa zase budé všecičko svěďát, jako včíra…“

A Jožínek šel za mnou ven z vody. Když jsem už stál na břehu a on se taky vydrápal ven, najednou jsem si uvědomil, že se dívám na duševně retardovaného člověka, který byl podle všeho asi tak na úrovni osmiletýho dítěte.

Zlobit se na něj nešlo a najednou mi na své místo zapadli i ti komančové, co to za nich bylo žrádlo. Navíc ta voda smrděla, tedy já jsem po výlezu z ní smrděl, teplá byla, takže jsem se ani neosvěžil. To ale naštěstí vyřešila večer sprcha v penzionu a klimatizace tamtéž. Jeden trvalej následek to pro mě však má. Ne, nebojte se, varlata mám pořád, ty jsem ve vodě v ostré trávě nenechal, ale od tý doby, kdykoliv se mojí ženě zdá, že nějak blbnu, zavolá na mě – „… tož Jožínku…“

.