Co na ní pořád mám...?

Nevěra s ní je úžasná věc. Vždyť je krásná. Nikdy jí ale nepochopím a nikdy jí nebudu mít dost. Někdy je docela krutá…

Znám jí už pár desítek let, ale nemůžu říct, že bych jí opravdu rozuměl. Nevzpomínám si už, kdy jsem se s ní potkal poprvé, ale určitě jsem byl ještě kluk.

Ona byla  zkušená a jen nerada se mně svěřovala a odkrývala svá tajemství. Dnes už vím, že je to občas pěkně náladová mrcha. Umí strašně (krásně) lhát. Vzpomínám si, že někdy mě například úplně oblbla svou vůní a atmosférou okolo sebe a já si tehdy říkal-,,JO! Dneska se ,,TO“ povede!“

Nepovedlo se to…

Nikdy jsem nepřišel na to, jestli jsem ten den udělal nějakou chybu já, nebo jestli to prostě bylo předem dáno, že se mnou zase zamete, jako s malým harantem.

Jenže…

Někdy mně od první chvíle připadalo, že ten den prostě nemám šanci – a ona se zrovna poddala. Tedy ne že bych z toho měl nějaký dlouhodobější profit, ale alespoň mně dovolila, abych s ní směl být na kratičkou chvilku šťastný. No, fakt ale je, že někdy mám kvůli vztahu k ní trochu (hodně) výčitky svědomí před manželkou. No, je to prostě nevěra, jako každá jiná, zvláštní ale je, že když se mně povede jí ten den ,,skolit“, přijdu domů mnohem šťastnější a mám ty výčitky vůči ženě menší. A naopak – když od ní dostanu leda ,,za uši“, tak se cítím tak, že bych měl chodit kanálama a doma to potom dávám (snad abych si zvedl sebevědomí) všem pěkně ,,sežrat“.

Moje žena o ní ví.

Nějak se s faktem o její existenci v mém životě dokázala smířit. To je to, co na ženských nikdy nepochopím. Někdy si sice (manželka) neodpustí kousavé poznámky, když mě sleduje, jak si třeba už večer před cestou k ní připravuji oblečení, kontroluji si, jestli mám všechno – hlavně jestli to  ,,gumové nářadí“ není děravé, abych se potom nedočkal nějakého nepěkného ,,překvapení“.

Ona ta její vlhkost v sobě totiž může skrývat ,,všelicos“ a je fakt, že párkrát už jsem byl po ,,návštěvě“ u ní, nemocný. Jednou dokonce tak, že jsem myslel, že i ta antibiotika, co mně doktor předepsal, nebudou stačit…

Žena to tehdy těžce nesla a fakt jsem myslel, že padne těch pár vět - ,,Tak si vyber! Buď já, nebo ona…?!“

Naštěstí to dobře dopadlo a i když jsem potom raději nějaký čas ,,sekal dobrotu“, nakonec se žena smířila, že mně jí z hlavy nevyžene a ze srdce už vůbec ne.

Jen máme trochu problém teď v zimě. To se k ní vždycky vrací jeden její ,,bejvalej“. Je to strašný hajzl a když je u ní, nemůžu se k ní ani přiblížit. Prostě by mně ,,nedala“ ani trochu své vlídnosti a musí se povinně nechat objímat jen jeho náručí. Stejně je na ni hnusný a jeho doteky určitě nehřejí na jejím těle tak,jako doteky moje.

Jak já se těším, až zase bude ,,volná“ a budeme se zase moci sejít. Sice budu muset do ní trochu zainvestovat, ale to se nedá nic dělat. Milenky prostě něco stojí no…

Mám pro ní taky pár dárků a vůbec nepochybuji, že si je ode mne s radostí vezme. Sice nevím, jestli za to od ní dostanu nějakou tu ,,protihodnotu“, ale to neva, už jsem si za ty roky zvykl.

Už se na ní těším jako blázen, na holku mojí voňavou. Jak rád do ní zase vklouznu! No jo no, zatím na ní ,,klouže“ jen ten druhý ,,nápadník“. Ale co, já mám trpělivost.

Tu přeci rybář mít musí.

A ona si dá říct. Moje řeka, moje Berounka ano, ta si nakonec vždycky dala říct…