Jak to vypadá, když se spoléhá na krátkou paměť a mlhu kolem pana Kalouska...

Ve svém minulém blogu jsem naťuknul personu pana Miroslava Kalouska a jak se v diskusi ukázalo, nejspíše jsem sáhl na obnažený nerv, soudě podle některých reakcí…

.

A tak jsem si řekl, že protože nejsem ani já dokonalý, že si osvěžím paměť informacemi, které se mi už možná za ty roky, co mám o panu Kalouskovi povědomí, z hlavy vypařily.

Myslím si, že nejsem sám, kdo už cestou životem, a hlavně štrekou polistopadovým vývojem u nás, zapomněl na některé dost důležité informace. Tak jsem si dal tu práci, hledal a našel. Vycházel jsem přitom z běžně dostupných zdrojů, které si může najít každý, kdo do vyhledávače zadá jméno Miroslav Kalousek. Ty informace tedy jsou, jen si na ně vzpomenout...

V souvislosti s dnešním křikem pana Kalouska na adresu navrhované menšinové vlády ANO s ČSSD, za tiché podpory KSČ, hlavně tedy křikem namířeným proti panu Babišovi (a to pozor, nejsem příznivcem pana Babiše, jen razím spravedlivé heslo – padni komu padni…), mě zaujala informace a zasunutá vzpomínka na rok 2006, kdy po patovém výsledku voleb se pan Kalousek, tehdy toliko v čele KDU-ČSL, pokoušel s ODS a Zelenými vytvořit vládu. 24. srpna 2006 však tehdejší předseda ČSSD Jiří Paroubek, veřejně nabídl Lidovcům účast v menšinové vládě s tolerancí KSČM. Před volbami v roce 2006 se ale KDU-ČSL svým voličům zavázala, že nemá v plánu být ve vládě podporované komunisty. Jenomže situace po volbách byla tehdy tak komplikovaná (stejně, jako je tomu dnes…), že Miroslav Kalousek nakonec se souhlasem vedení své tehdejší Lidovecké partaje, začal o nabídce ČSSD na vstup do vlády (podporované komunisty…) vyjednávat. Paroubek tehdy mimo jiné Lidovcům sliboval mírné snížení daní, zrušení kontroverzní novely církevního zákona, dále pak ratifikaci smlouvy s Vatikánem a čistě poměrný volební systém, čímž svou vizi vládního programu částečně sladil s některými programovými body právě Lidovců.

Jenže proti účasti Lidovců ve vládě podporované KSČM se postavily některé krajské, okresní i městské organizace KDU-ČSL, stejně tak, jako i někteří jednotliví senátoři a poslanci. Celostátní výbor strany pak ukončil jednání o vládě a Miroslav Kalousek rezignoval na funkci předsedy. Rezignovala také část místopředsedů strany.

Kalousek se k tomu později vyjádřil tak, že to byl pouze trik, kterým chtěl zabránit velké koalici ČSSD a ODS. V roce 2010 pak pan Kalousek o této záležitosti prohlásil: „Udělal jsem něco, co omluvit nelze. Neměl jsem na vybranou. Mohl jsem tiše chcípnout v křoví. Byla to provokace, byla to hra. Kdybych neudělal nic, tak další vývoj byl neskonale dramatičtější".

Jak mi to jen připomíná dnešní prohlašování Andreje Babiše v souvislosti s dnešní povolební patovou situací, tedy postoj, který dnes pan Kalousek Babišovi zazlívá, přitom se takto sám vymlouval…

Asi má také krátkou paměť…

Ještě je dobré se vrátit k období od roku 1993 do roku 1998, tedy k době působení pana Kalouska na ministerstvu obrany, kde působil v pozici náměstka ministra. V gesci pana Kalouska na ministerstvu tehdy bylo finanční řízení resortu, armádní restrukturalizace i řízení armádních zakázek (hodí se několik vykřičníků vzhledem k tomu, co budete číst dále...!!!). Nemohu tedy nechat stranou některé „podivuhodné věci“ které se právě na ministerstvu obrany tehdy děly. Například v roce 1994 byla ministerstvem obrany uzavřena smlouva s firmou Anex-Cirus na dodávku 2 310 kusů padáků pro českou armádu. Později, během soudního řízení, které se týkalo smrti vojenského paragána, vojína Romana Prinicha, a případné možnosti viny špatné konstrukce armádě dodaných padáků, se provalilo, že firma, která padáky dodala, nebyla podle dostupných informací v době uzavření smlouvy s MO ještě ani zapsána v obchodním rejstříku…

Další chuťovčička z ministerstva obrany byla tehdy akce, co se týkala devatenáct miliard korun stojící modernizace tanku T-72. Smlouva s italskou firmou Oficcine Galileo a izraelskou firmou Nimda byla uzavřena v roce 1995. Týkat se měla 353 tanků. Čas plynul a v roce 2001 přišla změna: modernizace se dotkla jen třiceti strojů. Docela by mě zajímalo, kolik tedy nakonec stála modernizace těchto ve finále jen pár desítek strojů. Na začátku byla ve smlouvě (sice původně na 353 kusů tanků…) částka devatenáct miliard…

V roce 1997 přišla řada na štábní informační systém. Ministerstvo jím pověřilo firmu EDS, ačkoli výběrové řízení ve dvou kolech (!!!) vyhrála konkurenční společnost Unisys. Úřad pana náměstka Kalouska přesto nabídku EDS určil jako výhodnější. O něco později se jeden z pracovníků EDS novinářům prý svěřil, že jeho společnost měla zaplatit padesátimilionovou provizi lidoveckým činitelům. Zda to byla pravda, nebo ne, to já osobně netuším.

Psal se rok 1997 a úřad pana Kalouska opět zabodoval. Ten případ se týká kupní smlouvy s developerskou firmou EPF. Ta za 900 milionů získala areál kasáren u pražského náměstí Republiky. Zásluhou šikovně sepsané smlouvy posléze stát peníze firmě EPF vrátil a dalších asi 500 milionů přidal jako odškodnění za to, že budovy nebyly prázdné. Využívala je tehdy totiž Akademie věd ČR, což snad proboha museli na ministerstvu obrany vědět…?!

A bonbónek nakonec- také rok 1997. Firma Zeman&Zeman obdržela (podle všech dostupných informací bez výběrového řízení…!) miliardovou zakázku na dodávky potravin armádě. Provázet ji měly úplatky ministerských úředníků, jeden z nich byl dokonce policií přistižen při přebírání statisícové sumy.

To byly všechno věci, za které by měla jít, když ne faktická, tak určitě politická odpovědnost za člověkem, který ten úřad na MO vedl – tedy za Miroslavem Kalouskem.

Kalouskovo odvolání z funkce už v průběhu roku 1997 požadoval například tehdejší předseda koaliční ODA (dnes ztracené v propadlišti dějin…) Michael Žantovský. Důvodem byl prý mimo jiné zamýšlený prodej tanků T-72 do Alžírska, dále zakázka na štábní informační systém a výměna stíhacích letounů MiG-29 za polské vrtulníky.

Miroslavu Kalouskovi nikdy nebyla prokázána trestní odpovědnost za jakýkoli z těchto případů. Odmítá i odpovědnost politickou. Otázkou pak ale je, komu jinému tato odpovědnost náleží.

Roky 1999 a 2002 byly roky s kauzou, která se pana Kalouska týkala asi nejtěsněji. Před rokem 2000 zakoupil jeden přítel pana Kalouska, Richard Háva, toliko zbrojař, za nějakých bratru šest a půl milionu korun byt na pražském Veleslavíně. Ten obratem prodal příbramskému podnikateli Lubomíru Kašákovi, což byl švagr pana Kalouska. Kašák se však do bytu nikdy nenastěhoval, nastěhoval se tam rovnou Miroslav Kalousek. V září 2002 byl pak u Orlické přehrady švagr pana Kalouska, toliko bratr jeho ženy Radky, L. Kašák, zastřelen. Zabít ho měl jeho společník Zdeněk Němec. Jenže i jeho nalezli jednoho dne s kulkou v těle, prý šlo o sebevraždu…

V té době už policie vyšetřovala desetimilionové zakázky, které firma Kašáka a Němce, IDOS, získávala od příbramské radnice, řízené tehdy lidovcem Josefem Vackem. Podle sdělovacích prostředků byla pětiprocentní spolumajitelkou společnosti IDOS také Kalouskova manželka Radka. Té po Kašákově smrti připadl veleslavínský byt s konečnou platností. Shodou okolností totiž měla v ruce směnku, podle které jí bratr Kašák dlužil přesně oněch 6,5 milionů korun…

Nemůžu si pomoci, ale ve světle všech těchto informací (a to není zdaleka všechno, jde jen o "výcuc" těch nejznámějších kauz okolo něho...) mě přichází na mysl otázka, jestli má pan Kalousek, se svou vlastní minulostí, morální právo volat nyní směrem k panu Babišovi všechny ty výtky, včetně častého požadavku, který by se dal asi nejlépe formulovat slovy – „CHYŤTE ZLODĚJE“.

Osobně mám z těch dvou pánů ten pocit, že naší zemi škodí oba dva, jen každý na jiný způsob – i když nějaké ty průsečíky by se tam možná našly…

Mnoho, mnoho podivností tvoří mlhu okolo pana Kalouska, mlhu, na kterou už jsme asi mnozí zapomněli. Mlhu, ve které mnozí z nás NECHTĚJÍ nic hledat, protože tu mlhu ani nevidí.

Mám pocit, že právě na to nejhlasitější kritik všeho, co se dnes děje, ten, který tak rád poukazuje na máslo na hlavách druhých, ten, kdo tak rád poukazuje na minulost druhých, tedy pan Kalousek, dost často spoléhá…

.