Jeho veličenstvo Čas...

16. 01. 2009 7:18:10
Budil pozornost už na první pohled. I když byla teplota okolního vzduchu hluboko pod nulou, jeho oděv tomu neodpovídal.

 

Tenká mikina (či co to bylo), těsné kalhoty z lesklého materiálu, který byl stejně zvláštní a nápadný, jako sám nositel oněch kalhot. Byl mladý a štíhlý. Jeho vlasy měly zvláštní barvu a účes zvláštní sestřih, ale jak si s povzdechem pomyslel strážník který nad ním stál – co je vlastně v dnešní době,,zvláštní“a co,,normální“...

Byl Štědrý večer, tedy 24. prosince roku 2008, krátce po sedmé hodině večer. Strážník Bigelow byl zkušený muž. Do penze mu chybělo jen kousek a on se na ní těšil, jako na smilování Boží. Všechny ty hodiny, dny a roky strávené ,,na ulici“ mu mohly dosvědčit, že si klidnou penzi zaslouží. Viděl toho už hodně, ale při pohledu na toho zvláštního mladíka si pomyslel, že ještě zdaleka neviděl všechno...

,,Kde jste se tady vzal příteli?! A proč tak nalehko...?“

,,Já... Já nevím... Kde to vlastně jsem?“

,,Cože?!“

,,No, ptám se vás – kde to jsem??“

,,Kde byste byl mladíku?! Na dvaapadesáté přeci...“

,,Na dvaapadesáté – čeho...??“

,,Člověče děláte si ze mě srandu?! Postavte se a udělejte mně tady hezky po té čáře na chodníku pět kroků!“

 

Mladík se zvedl z promrzlé země kde seděl a i když vůbec nechápal, proč to po něm policista chce, udělal, co se po něm chtělo a překonal několika kroky vzdálenost asi tří metrů. Rovně, jako podle pravítka a žádné zakolísání, klopýtnutí, či uhnutí stranou, tak příznačné pro opilce.

 

,,Hmm, nalitej nejste“, konstatoval Bigelow.

 

,,Na – l – itej? Co to je??“

,,Tak a dost!“ usoudil konečně strážník a zmáčkl tlačítko na mluvítku vysílačky, zavěšené na levém rameni.

 

,,Tady policista tři osm, dva pět, strážmistr Bigelow. Mám tady nějakýho cvoka. Válí se na rohu dvaapadesáté, má na sobě jen nějaký triko a podvlíkačky a plácá nesmysly. Nalitej není a na fet to taky nevypadá. Myslím, že by to chtělo odvézt ho někam do tepla, kde mají polstrovaný stěny. Jinak tady zmrzne, nebo ho někdo sejme...“

Hlas z operační centrály Bigelowovi potvrdil, že na místo posílá sanitku a strážník si pomyslel, že jednou si takhle budou muset přijet i pro něho. Buď pohřebáci, nebo ze ,,šaškárny“...

Mladík byl odvezen do nemocnice, ale jeho tělesná schránka nevykazovala žádné problémy. Protože ale stále opakoval, že neví kde je, že ,,sem“ nepatří a že nechápe, proč by měl poslouchat někoho, kdo s ním mluví ,,nějak divně“, byl odvezen na psychiatrickou kliniku.

Přijal ho doktor Martin Recis, starý pán, který neměl nikoho s kým by trávil Štědrou noc. Jeho děti byly dávno dospělé a žena ho předloni opustila navždycky. Ve městě sice žil jeden z jeho mladších synů – Theodor, ale to byl ,,blázen“ a fantasta, který žil jen pro své bláznivé vědecké pokusy a starý pán si říkal, že kdyby měl strávit večer s ním, bylo by to vlastně stejné, jako by ho strávil v zaměstnání – mezi blázny na psychiatrické klinice. A tam ho přeci jen bylo potřeba víc - jeho syn si vystačil i bez něho.

Tento starý pán seděl na židli a se zájmem sledoval mladíka, kterého k němu do ústavu před chvílí přivezli. S někým takovým se dávno nesetkal. Mladík nevykazoval žádné příznaky nějaké duševní poruchy, ale podle všeho byl neskutečně dezorientován.

,,Já nevím, jak se to mohlo stát, ale já sem nepatřím pane. Věřte mně prosím! Netuším kde to jsem, ale nic tady nevypadá tak, jako - tam...“ mladík se zarazil a najednou nějak nemohl nalézt vhodná slova, kterými by vyjádřil, co je to -,,tam“.

,,Nelíbí se vám tady chlapče? Je tady teplo, příjemně si povídáme a za chvíli vám donesou něco k jídlu a teplý čaj...“

,,Vy mně nerozumíte pane, tak to není. Nejde o to, že by se mně tady s vámi nelíbilo. Já – jen vím jistě, že sem nepatřím. Myslím jako sem k vám všem! Chodíte tak divně oblečení, jezdíte v takových divných strojích – jsou tak pomalé a pohybují se po zemi...? Vždyť takhle to muselo vypadat na světě někdy strašně moc dávno...“

,,Aha, vy jste ,,k nám“ asi přišel z časů budoucích viďte...?“ povzdechl si starý profesor a řekl si, že mladík je ,,tady“ víc než správně. Za svou profesní dráhu poznal nespočet lidí, kteří trpěli podobnými představami. Jedni tvrdili, že přichází z minulosti, další zas blábolili o výhodách časů budoucích.

,,A copak se stalo mladý muži, že jste se ocitl tady – u nás...?“

,,Já nevím, snad za to může to, že jsem tam vešel. Já nechtěl, nevěděl jsem, ale říkal jsem si, že se snad nemůže tak moc stát.“

,,Vezměme to hezky popořádku chlapče – můžu vám tak říkat doufám?“

Mladík jen pokrčil rameny a vypadalo to, že něco, jako je forma oslovení ho momentálně zajímá ze všeho nejméně.

,,Tak tedy jak jsem řekl, vezměme to od začátku. Říkáte, že jste k nám přišel od někud, kde to vypadá úplně jinak než u ,,nás“. A jaký pak se u vás píše rok chlapče?“

,,Ano, že mě to hned nenapadlo! Tak uvidíte, že vám nelžu! Já jsem přeci ještě dnes ráno byl v červenci, v červenci roku 2096. A teď je najednou všude sníh a mráz, jako byste to neuměli řešit. Venku se nedá chodit pro samý led a chodíte tak směšně oblečení, jako byste neuměli přizpůsobit zimu svým potřebám. Tak schválně, jaký si myslíte, že máte rok vy...?!“

Starý profesor se zvědavě nahnul k mladíkovi a dotkl se prstem materiálu, ze kterého měl zhotovené kalhoty. Teprve teď si všiml, že na nich nikde není vidět jediný šev a vypadalo to, jako by byly jeho druhou kůží.

,,No, chlapče podle mě je dnes Štědrý den, tedy už noc, to znamená, že je prosinec a rok, jen tak pro vaší informaci, letos máme rok 2008...“

,,Já studuji a jsem, tedy ráno jsem ještě byl na praxi v institutu Theodora Recise a Samuela Becketa a...“

,,Cože? Kde že jste byl dnes ráno?!“ Starý profesor vytřeštil oči na mladíka a zalapal po dechu.

,,Jak jste říkal, že se jmenoval ten institut, kde jste byl dnes ráno na praxi?!“

,,Přeci vědecký institut Theodora Recise a Samuela Becketa. Ten pan Becket se, představte si, jmenuje stejně, ale úplně stejně jako já... Byli to slavní vědci víte, zemřeli někdy před nevím kolika lety, ale jejich práce o proměně částic a zakřivení časoprostoru jim vynesla takovou slávu, že se po nich jmenuje celý institut. Právě jsem ráno byl v části budovy, kde se dodnes pracuje na některých jejich projektech, které nestačili dokončit, nebo které byly objeveny jako součásti jejich muzea. Hrál jsem si s mincí a ona mně upadla a zakutálela se ke dveřím. Já jsem byl zvědavý a těmi dveřmi jsem vešel do místnosti. Nikdo tam nebyl, jen něco, jako afalonan, jen trochu větší a v něm otvory na ruce a já...“

,,Moment chlapče, co je to - ,,afalonan“?

,,No to je přeci... Víte, já nějak nevím, jak vám to vysvětlit. To je přeci přístroj, když chcete mluvit s někým, kdo je jinde a vy se po připojení přeneste někam, kde se vaše myšlenky mohou setkat s myšlenkami toho, s kým se chcete setkat. Já nevím, jestli tomu můžete rozumět...“ hlesl mladík a při rozhlédnutí po místnosti významně mávl rukou okolo sebe, jako by pokládal vyšetřovnu moderní nemocnice za pravěkou jeskyni.

,,No a já jsem tam do těch otvorů strčil ruce a pak jsem slyšel, jak někdo jde a jak jsem se lekl, tak jsem se otočil a stehnem jsem zavadil o ten průstator a... A pak už si jen vzpomínám, jak na mě najednou mluvil ten pán s tou chlupatou čepicí a říkal, že je policsista, nebo tak něco...“

,,To byl policista, ne ,,policisista“, chlapče...“ profesor si mladíka soucitně prohlížel. Tak mladý a tak pomatený mozek. Ale co to jméno?! To jméno jeho syna? Jeho bláznivého syna Theodora Recise, který se pořád jen věnuje svým pseudo – vědeckým nesmyslům? Jak může ten chlapec znát jeho syna? Ale vždyť jsou skoro stejně staří, Theo je jen o pár let starší, než ten chlapec. Že oni si z něho vystřelili?! Ale moment, vždyť ten chlapec se sem, k němu do ústavu, dostal oficiální cestou. To nemohl v žádném případě ovlivnit...

,,Vy mně nevěříte viďte?“ přerušil myšlenky profesora mladík.

,, Tak se podívejte na tohle, to je to jediné, co jsem si krom oblečení tam ,,od nás“ přinesl sebou...“

Chlapec natáhl ruku a profesor z jeho dlaně zvedl malý, kulatý předmět. Když se na něj zblízka podíval, udělalo se mu nevolno. Chvíli trvalo, než se vzpamatoval a mohl začít zase normálně myslet.

,,Chlapče, pojďte se mnou. Hned!“

Díky profesorově autoritě nebyl problém a oba mohli opustit kliniku a nasednout do profesorova auta. Trvalo jen pár minut a oba stáli před domem, v jehož všech oknech se svítilo. Profesor zazvonil a když se otevřely dveře, přivítal je oba ve svém ,,království“ syn pana profesora – Theodor Recis.

,,Tati, ty už jsi se mezi těmi blázny docela zbláznil sám. Prosím tě vzpamatuj se! To, co mně tady vykládáte pánové je nesmysl! A na jakém principu by asi tak měl mládenče ten ,,přístroj“ – afalonan fungovat?“

,,Já nevím, jsem jen student, ale to nebyl normální afalonan. Ten by přeci neuměl přemístit mě celého, ale jen moje myšlenky. Pokud vím, jde o zesílení elektromagnetických impulzů, které dokáže mozek při každé myšlence vyprodukovat a...“

,,Pojďte se mnou!“ zavelel Theodor a odvedl oba do místnosti těsně pod střechou. Tam byla část jeho pracovny a stálo tam několik přístrojů v různém stádiu zpracování. Theo ukázal na jeden z nich a zeptal se -,, Vypadalo to nějak takhle?“

,,No, vlastně ano, jen to bylo menší a tady na straně to nemělo žádné ty otvory. Mělo to jen ty dva vepředu, co jsem do nich strčil ruce...“

,,Co to je Theo?“ zeptal se zvědavě starý profesor svého syna.

,,Dělal jsem na tom skoro rok, ale nakonec jsem to vzdal. Nevedlo to nikam, ale bylo mně líto to rozebrat a tak jsem to tady nechal. Je to vlastně takový transformátor myšlenek, nebo jak bych to řekl. Chtěl jsem, aby to fungovalo tak, že když se k tomu připojím, počítač co je uvnitř dokáže převést moje myšlenky ve zvuk, takže vlastně bude slyšet, co si myslím. Na tom principu se ale dá vlastně praktikovat spousta dalších... Moment, něco mě napadlo! Běžte prosím do pokoje, já si tady něco budu chvilku promýšlet a hned za vámi přijdu!“

,,Chvilka“ se protáhla na čtyři hodiny a když Theodor přišel zpátky do pokoje, musel svého otce i mladíka probudit. Usnuli v křeslech únavou a zmatením na obou stranách.

Vrátili se do podkrovní místnosti a Theodor usadil a připojil přes nějaké konektory, mladíka – Samuela Becketa, k přístroji.

,,Zkuste tam chlapče vydržet sedět, my musíme s tatínkem vedle do místnosti. Nevím, co by se mohlo stát, ale vás – pokud mluvíte pravdu už stejně nic horšího, než to, co vás potkalo, potkat nemůže...“

,,Nebude to bolet?“ obával se chlapec.

,,Ne, to by nemělo. Nejhorší, co by se mohlo stát je to, že se nestane vůbec nic – cha cha“ snažil se zlehčit Theodor situaci.

Když byli on i jeho otec ve vedlejší místnosti, zadal Theodor do počítače, který tam měl, sekvenci pokynů. Nejdřív se nedělo nic, potom se ozvala ohlušující rána. Oba ihned vběhli do místnosti, ale nikdo tam nebyl. Chlapec byl pryč a na místě, kde stával přístroj, zbyl jen světlý obrys na podlaze.

,,Myslím tati, že se budu muset za pár let podívat po někom, kdo se bude jmenovat Samuel Becket a bude mít někde doma můj přístroj, co na něm bude třeba ještě trochu pracovat...“

Starému profesorovi se pomalu, ale pomalu vracela barva do tváří a uvědomil si, že stále něco drží v ruce. Byl to předmět, který mu vložil Samuel Becket do dlaně ještě na klinice.

Byla to mince. Měla na sobě ražbu, která dávala najevo, že má hodnotu jednoho sta dolarů (už jen to bylo fantastické...). Byl na ní vyvedený rok ražby.

Rok 2096...

 

Autor: Vladimír Kroupa | pátek 16.1.2009 7:18 | karma článku: 26.63 | přečteno: 1589x

Další články blogera

Vladimír Kroupa

V Brně sněží, v ODS jsou zřejmě závěje…

Primátorka Brna, paní Vaňková, si naběhla s jednou pitomou fotkou. Veřejnost neví, co se dělo po cvaknutí foťáku, ale vnímá, co se děje po zveřejnění oné fotky...

2.8.2023 v 14:11 | Karma článku: 44.52 | Přečteno: 5522 | Diskuse

Vladimír Kroupa

Pomáhat Ukrajině ano, ale ne za cenu hlouposti...

Jak už asi mnozí z Vás vědí, z ukrajinského obilí a dalších potravin se stává problém. Jedna věc je jeho množství, druhá věc je riziko zdravotní závadnosti takových komodit...

18.4.2023 v 10:33 | Karma článku: 46.62 | Přečteno: 10214 | Diskuse

Vladimír Kroupa

Málem jsem zabil dítě / Málem jsem umřel…

Zaseknul se mi závěr. Trhnul jsem s ním dozadu, abych vyhodil vzpříčený náboj. Když se mi to konečně povedlo znovu jsem na něj zamířil. Jeho obličej, který ke mně otočil, byl dokonalým terčem...

23.3.2023 v 11:09 | Karma článku: 19.66 | Přečteno: 833 | Diskuse

Vladimír Kroupa

Den, kdy se naivům zastavil dech…

Píšu naivům, protože člověk nenaivní, nebo třeba šachista, co umí přemýšlet o dva tahy dopředu, musel s něčím takovým počítat. Otázka nezněla - zda, ale - kdy...

24.2.2023 v 13:59 | Karma článku: 31.22 | Přečteno: 1379 | Diskuse

Další články z rubriky Poezie a próza

Alena Bures

Recenze - Martina Boučková: Šílená babička

Rodiče si nevybereš. Ale to koneckonců ani děti. A mít mírně šílenou matku je někdy k vlastnímu zešílení, ale někdy....

28.3.2024 v 17:24 | Karma článku: 6.97 | Přečteno: 101 | Diskuse

Miroslav Pavlíček

O fotbalových legendách, paní Štěpánkové a pomíjivosti

Kdybych se narodil před sto lety... No, abych řekl pravdu, někdy mám pocit, že se tak opravdu stalo.

27.3.2024 v 12:58 | Karma článku: 14.73 | Přečteno: 198 | Diskuse

Iva Marková

Ženy

....................................................................................................

26.3.2024 v 22:53 | Karma článku: 9.52 | Přečteno: 197 | Diskuse

Marek Ryšánek

Způsobem bytí byl roven Bohu - Květná neděle.

Lidské dějiny jsou plné příkladů nejrůznějších vládců a vůdců. Ti ovládáni ctižádostí rozpoutávali války, štvali lidi proti sobě. Mysleli, že jim to přinese štěstí, věčnou slávu. Zůstali po nich statisíce, miliony mrtvých.

26.3.2024 v 20:23 | Karma článku: 4.98 | Přečteno: 131 | Diskuse

Jana Péťová

Fluktuace každodennosti

Fluktuace každodennosti - Proměnlivost. Nepředvídatelnost. Dynamika. Rozmanitost. Odlesky radosti překvapení a lásky. Nástrahy a výzvy.

26.3.2024 v 11:08 | Karma článku: 11.10 | Přečteno: 192 | Diskuse
Počet článků 2182 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 3086

Bývalý bouřlivák, bývalý rváč, bývalý voják štěstěny, bývalý kalič, bývalý spisovatel. Současný pozorovatel všedností i jinakostí, na které se dnes ze svého skladu vzpomínek dívá úplně jinak, než jak se na ně díval v těch bývalých, bouřlivějších dobách...

 Dum Spiro Spero... 

 

                                

Seznam rubrik

Oblíbené blogy

Oblíbené stránky

Oblíbené články

Oblíbené knihy

Co právě poslouchám

více

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Pliveme vám do piva. Centrum Málagy zaplavily nenávistné vzkazy turistům

Mezi turisticky oblíbené destinace se dlouhá léta řadí i španělská Málaga. Přístavní město na jihu země láká na...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...

Stále víc hráčů dobrovolně opouští Survivor. Je znamením doby zhýčkanost?

Letošní ročník reality show Survivor je zatím nejkritizovanějším v celé historii soutěže. Může za to fakt, že už...