Co už možná řada z nás zapomněla…

Nedávno jsem se doma válel s parádním zánětem dutin a čas vleže jsem trávil sledováním televize. Mimo jiné jsem si pouštěl i seriál Vyprávěj…

.

Přiznám se bez mučení, mám ten seriál rád, a proto máme doma jeho díly na DVD. Člověka mého věku jeho děj rázem přenese do dob, kdy byl malý a mladý. Tyto pocity však mají jedno úskalí, člověk si začne namlouvat, že tehdy bylo všechno lepší.

Nebylo, jen jsme byli mladí, což bylo samozřejmě k nezaplacení…

V onom seriálu mě hodně bavily prostřihy s dobovými dokumenty a kratičkými ukázkami z tehdejšího vysílání televize nebo Týdeníků, co jsme všichni znali jako povinné předfilmy v kinech.

Člověk s dnešním pohledem na svět doslova žasne, jakými strašnými nesmysly a doslova lžemi nás tehdejší režim krmil. A nebylo úniku. Neexistovaly žádné sociální sítě, žádný internet ani mobily, takže informace, které mohl člověk absorbovat, pocházely jen a jen ze státního tisku, nebo vysílání televize. Z logiky věci je asi jasné, jak zmanipulované informace to tehdy byly. Ano, existoval Hlas Ameriky a Svobodná Evropa, rozhlasové stanice, které se tu lépe, tu hůře daly na našem území naladit, ale to jako zdroj relevantních informací zdaleka nestačilo.

Dnešní mladí lidé si nemohou takový stav vůbec představit, leda že by se dokázali v rámci empatie dokonale vžít do současného života občana Severní Koreje. Byli jsme oblbování a drženi na krátkém vodítku, tak krátkém, až se ledaskomu zařezávalo do kůže.

Seriál mi připomněl spoustu událostí, které jsem osobně zažil. Ať už se jednalo o průser zvaný Černobyl, nebo o další a další zdánlivě triviálnosti, které nám tehdy otravovaly život, i když tehdy jsme to dost možná i považovali za samozřejmosti – tak strašně zdevastované byly naše životy, naše vnímání slov, jako jsou pravda, svoboda, ŽIVOT.

Takové ty „drobnosti“, jako bylo povinné měsíční placení známek ROH, ať už jste byli zaměstnáni kdekoliv. Kdo z nás se tehdy třeba podivoval nad tím, že cokoliv jste od státu chtěli, museli jste podstoupit martýrium běhání od razítka k razítku. Na každou blbost jste museli mít povolení všech možných výborů. Za každým takovým výborem se skrývala hydra zvaná Komunistická strana Československa.

Každý mužský, který byl na vojně, musel kvůli každé blbosti chodit s prosíkem o povolení na takzvaná závodní (dnes by se dalo říci pro lepší pochopení mladší generací na firemní…) „Zvláštní oddělení“, což nebylo nic jiného, než jakási odloučená pracoviště StB (Státní bezpečnosti), kde seděly svině v lidské kůži, co rozhodovaly mimo jiné i o tom, zda se podíváte na dovolenou třeba do Jugoslávie, nebo zda budete sedět doma pod borovicí na Máchově jezeře…

Když už jsme u té dovolené v Jugoslávii, kdo si dnes ještě vzpomene, co všechno musel člověk absolvovat, aby vůbec mohl na takovou rekreaci pomyslet…?

Kdo si ještě dnes uvědomí, co to bylo sehnat výjezdní doložku, devizový příslib, výpis z rejstříku trestů, povolení závodního výboru KSČ, povolní Vojenské správy, kam bylo třeba odevzdat před odjezdem vojenskou knížku, a dostat tam o předání potvrzení, které musel muž – záložák odevzdat na hranicích, jinak jeho cesta končila…? Kdo si dnes ještě vzpomene na to, že bylo nezřídka nutné po takové dovolené pro Zvláštní oddělení sepsat hlášení, co jste na dovolené dělali, s kým jste se sešli, kdy přesně a o čem jste se bavili…?

Kdo si ještě dnes vzpomene na dobu, kdy všemocná strana dohlížela na každý krok našich životů, na to, jakou měl asi člověk šanci na životní štěstí a úspěch v zaměstnání, když se tehdy kvalita charakteru a umu člověka vážila členstvími v KSČ, v SČSP (Svaz Československo-sovětského přátelství), v SSM (socialistický svaz mládeže)?

Vzpomínáme si ještě na to, jak strašně těžké, někdy až nemožné, bylo neumazat se rudým bahnem, když chtěl člověk z dnešního hlediska tak obyčejnou věc, jako je důstojně žít?

Tehdy stačilo, aby se jeden člen rodiny nějakým způsobem znelíbil režimu, stačilo se zúčastnit nějakého koncertu bolševiky nepovolené hudební skupiny, nebo když u něj někdo našel (případně to na něj někdo prásknul…) nějaké podomácku vytištěné literární dílo tehdy zakázaných autorů, jako byl třeba Orwel a jeho Farma zvířat, a rázem se život celé rodiny obrátil vzhůru nohama.

 Z takového prohřešku měla potíže celá rodina, za děti trpěli v zaměstnání rodiče, kteří nezřídka přišli o své dosavadní zaměstnání a museli jít někam k lopatě, nebo k popelářům, v případě že byl hříšníkem dospělý, jeho děti mohly zapomenout na studium na středí, o vysoké škole ani nemluvě.

Kdo z dnešních mladých lidí si vůbec dokáže představit tu dobu temna, v jaké jsme museli tehdy žít? Dobu, kdy stačilo nesprávně oslovovat soudruhy, dobu, kdy stačilo odmítat chodit na sobotní „dobrovolné“ směny národní fronty, což nebylo nic jiného, než povinné brigády, nebo neuposlechnout domovního důvěrníka, člena Uličního výboru, člověka, který bydlel v domě vedle vás, když přišel před nějakým tím bolševickým svátkem upozorňovat na nutnost vyvěsit do oken rudou ruskou a naši československou vlaječku? Kdo z dnešních mladých lidí vůbec tuší, že v každém okně tehdejších domů existovaly dva takové plechové úchyty, určené právě k účelu zastrčení vlaječek?

Kdo z dnešních mladých lidí si vůbec dokáže představit ten průšvih, když občan odmítl chodit k volbám a tím pádem volit stále dokola ty samé vepřové bolševické hlavy? Že i viděno dnešníma očima taková blbost, jako je neúčast na volbách, stačila k tomu, aby si, když měl jeden smůlu, na člověka režim došlápl svou ocelovou a krvavou botou…?

Ano, nebyly to lehké časy. Nejsmutnější na tom ale je, že dnes vládnou prakticky v celé Evropě lidé, kteří svým založením vycházejí ze socialistických stran, lidé, kteří si ve svých nejvlhčejších snech představují, jak to jednou bude krásné, až budou občané EU přetaveni do jednolitého a poslušného stáda, svázaného příkazy, normami a zákazy, což jsou úmysly, které jako by bolševikovi z oka vypadly....

Evropě vládnou novodobí soudruzi, kteří si sice říkají jinak, ale podstata jejich snahy o uniformitu a povinné myšlení jen těch schválených pravd si s těmi soudruhy, co známe z minulosti, moc nezadají. A tak dochází i dnes k tomu, že salámovou metodou pomalu ale jistě přicházíme o své svobody, aniž bychom si to nějak palčivě uvědomovali. Dochází k věcem, které by ještě před několika lety byly v Evropské unii nemyslitelné, a víte, čím to je?

Bolševik nezmizel, bolševik žije, ať už si říká jakkoliv. Třeba v naší zemi stále existuje komunistická strana, která se dosud neomluvila a hlavně se dosud stále nerozešla se svou vlastní minulostí. Její členové dodnes pořádají vzpomínkové akce u hrobů masových vrahů, jako byl například Klement Gottwald, dodnes sní o tom, že se vše opět vrátí do spáru jejich strany. Dodnes trvají na tom, že znárodnění majetků a všech životů občanů naší země bylo správné. Dodnes se netají sny o třídním boji, který je třeba vést tvrdě a nekompromisně. Uměl si někdo tehdy, v roce 1989, po tom všem, co jsme o bolševikovi věděli, představit, že budou bezmála po třiceti letech v naší zemi stále běhat bolševici volně po svobodě?

Vzpomíná si někdo na naše tehdejší sny?

 Opravdu jsme si je splnili...?

.