To byste nevěřili, aneb šéf má vždycky pravdu...

Znáte to, jsou šéfové, co mají všechno dobře ,,ošéfované"  a pak ti druzí. O těch druhých tak nějak není známo (ani jim samotným) proč jsou tím, čím jsou…

Takovým byl i pan Jiří. Byl od mlada snaživý, to ano, ale tak nějak nikdo nevěděl, jaký názor je vlastně ten jeho. Jeho zásluhy na chodu firmy byly asi veliké, neb byly tak tajné, jak veliké věci bývají. Nikdo z ostatních zaměstnanců totiž žádnou jeho zásluhu nepamatoval. Nikdo totiž nevěděl, že otec pana Jiřího se kdysi obchodně zapletl s majitelem firmy. Měli spolu nějaké techtle –mechtle a nebylo vše tak nějak ,,košer“. Za příslib loajality ( prostě bude držet hubu před jistými úřady…) slíbil na oplátku majitel firmy  otci pana Jiřího, že se mu postará o syna.

Netrvalo dlouho a majiteli bylo jasné, že to byl slib neuvážený…

Co se dá udělat s člověkem, který je sice přesvědčený o své jedinečnosti, ale problém je, že nikdo další už stejný názor nesdílí…?!

Nejlepší je odklidit blbce někam, kde nadělá co nejmenší škodu. Bylo takové oddělení ve firmě. Byl tam sehraný tým lidí, co nemusel nikdo vodit za ručičku a právě z toho oddělení odcházel jeho vedoucí do penze…

A světe div se – ono to fungovalo!

Zkušení pracovníci věděli, jak se svým novým vedoucím manipulovat tak, aby jim nepřekážel v práci a zároveň ho dokázali udržet v představě, že to má pevně v rukách.

A on vlastně nebyl až tak zlej šéf. Jen byl úplně blbej. To se projevovalo vždy, když otevřel pusu a jeho podřízení – kolegové se vždy strašně těšili na pondělí. To je divné že? Většinou jsou pondělky černou můrou každého normálního pracujícího. Jenže pan vedoucí Jiří vždy v pondělí oblažoval celé oddělení svými zážitky z víkendu.

A dá se říci, že to byly perly.

To se takhle ráno sešlo osazenstvo oddělení v největší kanceláři. Tou byla místnost, kde seděla a pracovala osobní sekretářka pana vedoucího - Marie. Tam se vařila káva, čaj a ochutnával se a hodnotil ten nejlepší štrůdl, který se v neděli upekl. To byla taková jakoby předehra. Všichni už netrpělivě čekali, až se přiřítí pan Jiří a zahlaholí -,, to si představte, co se nám o víkendu přihodilo…“

,,To si představte, co se nám o víkendu přihodilo! Byli jsme na návštěvě u synovce na Šumavě a představte si to, on je nimrod…“

,,Hmm, tak dnes to bude zřejmě nuda“, pomysleli si zklamaně podřízení. Ale nebyla. Pan vedoucí se významně rozhlížel, co tomu říkají, že pan synovec je nimrod. Pochopil, že bude muset něco přidat.

,,Synovec je nimrod a právě v sobotu večer zastřelil posledního šumavského pásovce…!“

Ta slova měla za následek dva ubryndnuté šálky kafe a jedno skoro udušení štrůdlem. Osazenstvo oddělení se na sebe užasle dívalo, ale tak nějak po pár vteřinách ticha bylo jasné, že se někdo z nich bude muset na cosi zeptat. Pochlapil se pan Petr.

,,Jiří, chtěl jste říci jezevce že…?!“

,,Jakého jezevce, řekl jsem jasně – pásovce! Byl tááákhle velikej“, rozpřáhl pan vedoucí ruce, aby dodal váhu svým slovům.

Petr se nedal.

,,Ale Jiří, já myslím, že pásovci snad ani na Šumavě nežijí...?!“

Jiří měl však neprůstřelný argument.

,,No, jakpak by asi žili?! Jasně že nežijí! Synovec přeci zastřelil posledního!!! Tak to dá rozum, že už nežijí…!“

Spolupracovníci ztuhli, ale nikdo se neodvážil podívat nikomu do očí, protože se každý bál, že takový pohled by nikdo z nich neunesl a výbuch smíchu by byl slyšet až ven na ulici.

Pan vedoucí řekl -,, tak to koukáte, co se nám přihodilo co?!“ – otočil se a odkráčel do své kanceláře, nesouc si sebou své kafe a blbost co se nebe dotýká. Nutno ještě dodat, že ostatní pracovníci se takovým úprkem hnali ke dveřím, že se jich tam srazilo hned několik a ucpali tak jedinou únikovou cestu z dosahu génia pana vedoucího. Už jste někdy viděli, jak dámy v kostýmkách klečí na chodbě a doslova řičí, až jim slzy stříkají? Jak jejich mužské protějšky mají plné tváře kravat, o kterých by se nikdy nenadáli, že si je budou cpát do úst, div že se neudusí? No, vidíte, asi nemáte toho správného šéfa…

To takhle onemocněl jeden kolega a bylo nutné dojednat důležitý obchod kdesi v Mladé Boleslavi. Byla to nemilá situace, ale nikdo nepovažoval za nutné seznamovat s tím pana vedoucího Jiřího. Mysleli si, že se podaří problém vyřešit tak, jako vždy před tím. Jenže pan vedoucí překvapil a začal se starat sám. Všem bylo hned jasné, že to nemůže vést k ničemu dobrému, ale nikdo neměl odvahu protestovat. Proč taky že…

A tak se pan Jiří rozhodl, že pojede vyjednat kontrakt sám. No, tedy ne tak docela sám… Vzal si na pomoc dalšího zaměstnance firmy. Ten velel jinému oddělení, jmenoval se Stanislav a jeho podřízení vedli nevyhlášenou válku s oddělením pan Jiřího, které že oddělení má  za šéfa většího blba. No, těžko říci – posuďte sami.

Pan Jiří a pan Stanislav se rozhodli, že pojedou druhý den ráno v devět hodin do Mladé Boleslavi každý svým služebním vozem. Na tom není divného že? Jen ať ti holobrádci v Boleslavi vidí, že naše společnost na to má…

Ale…

Schůzka skončila a oba vedoucí kádry se vydali zpět ku Praze. Byli nadšení z toho, jací jsou obchodně zdatní. Vedli o tom vášnivé diskuze a nějak jim nedošlo, že zpět do Prahy přijeli ne auty dvěma, nýbrž jedním a spolu. Auto pana Jiřího zůstalo jaksi zapomenuté stát na parkovišti v Mladé Boleslavi. Po návratu do kanceláře si poručil pan Jiří kávu a jal se jí pít ve stoje u okna.

Nedopil…

,,Pomóóc, Maruško!!! Ježíši marijá, mně někdo ukradl auto!! No vidíte?! Támhle na parkovišti…!!!

,,Nevidím“, hlesla Maruš.

,,No právě! Ale ráno tam bylo!! Okamžitě zavolejte na policii!!“

Rozkaz zněl jasně a netrvalo dlouho a policie měla nahlášenou krádež Škody Octávie bílé barvy…

Asi po třech hodinách zaklepala sekretářka Maruška na dveře pana vedoucího...

,,Pane vedoucí, volá vám pan Říha z Boleslavi. Moc se omlouvá, ale prý vaše auto překáží zaparkované na jejich firemním parkovišti. To místo je prý jejich asistenta ředitele, tak prý jestli by jste si mohl pro něho přijít a odvézt si ho. A neměla bych zavolat na tu policii znovu a tak nějak odvolat to pátrání…??“

A bylo zas pondělí a celé oddělení bylo obzvláště netrpělivé. Dnes všichni čekali obzvláště povedenou historku z víkendu. Nebyli zklamáni…!

,, To byste nevěřili, co se mně přihodilo?!“

To bylo tak. Pan Jiří byl vášnivý rybář. Hodlal se svému bohulibému koníčku věnovat v sobotu, ale v pátek večer ho ještě čekala nepříjemná záležitost. Jeho tchýně totiž slavila narozeniny a on se musel povinně zúčastnit oslavy. Protože by si nemohl v pátek po práci připravit své rybářské nádobíčko, přichystal si ho už ve čtvrtek večer. Až do té chvíle není nic špatně.

,,A v sobotu dám rybám (jak říkal Ota Pavel ) na prdel!!" - zasnil se pan Jiří...

Když v pátek ráno zazvonil budík, pan Jiří se dopotácel na záchod a do koupelny. V tu dobu ještě měl nejlepší snahu jet do práce, jak se v pátek ráno sluší. Potom  však přišel do pracovny a tam kouká – na zemi batoh s rybářskou výbavou, o něj opřený vak s pruty a přes židli přehozené oblečení, ve kterém jezdil právě na ryby. No, sláva! Oblékl se, vzal batoh i pruty a odjel autem na ryby. Mobilní telefon vypnul – tak to dělal vždy, když jel k vodě.

,,Jedu si tam odpočívat! Žádné problémy mě nezajímají…“ bylo jeho heslo a on se jím řídil i to páteční ráno. Pravda, bylo mu trochu divné, že ten provoz na silnicích je na ,,sobotní“ ráno trochu moc silný, ale nijak ho to nerozladilo. Probouzející se den se jevil býti z rodu krásných a on se už těšil, jak pobude celý, celičký den u vody.

,,A vrátím se domů až za tmy!!“

Byla už tma, to ano. Před jeho domem stálo policejní auto, neb právě probíhalo nahlašování jeho zmizení, jeho žena zralá na infarkt, jeho tchýně se směje ještě dnes a tvrdí, že takového blba, jakého si vzala její dcera, neměla ani ona sama a to prý bylo už co říci…

Takže, pokud si myslíte, že váš šéf je blb, nezoufejte a věřte, že může být hůř.

A pokud je váš šéf z těch, co to všechno mají dobře ošéfovaný, věřte, že jste ochuzení o úžasná pondělní rána a asi nikdy neuslyšíte úžasnou větu-,,to byste nevěřili, co se mně o víkendu přihodilo…“