Cui Bono Veritas - Krev v ulicích Korneuburgu...

Patrik Müller měl ve svém rodném listě jako místo narození uvedené město Vídeň.  Jeho otec byl Rakušan, ale jeho matka Češka. Až do svých sedmi let vyrůstal v městečku Korneuburg, pár kilometrů od Vídně. Pak se mu zdánlivě zhroutil svět.

Stalo se to, co se občas ve vztahu dospělých lidí stává. Jeho otec jako mladý muž často té krásné dívce (s jeho rodině nevyslovitelným jménem – Vránová),  říkal že by se chtěl stát králem a ona mu s úsměvem odpovídala, že by mu chtěla být královnou. Utekla řada let a Patrikův otec zapomněl co chtěl a jeho matka zapomněla chtít…

Přišel ten strašný den, kdy se dozvěděl, že se jeho rodiče rozcházejí. Krátce potom stál na nástupišti na vídeňském Südbanhofu a odtud ho i s matkou odvezl vlak do její rodné Prahy.

Tady se z malého chlapce stal muž a ten muž nyní stál u okna. U okna v budově, která sloužila za útočiště protidrogovému oddělení policie České republiky.

Právě se dozvěděl, že jeho otec ve Vídni zemřel. Matka mu zemřela už před dvěma roky a tak se z něho vlastně stal ve třiceti třech letech sirotek. Ve své práci se se smrtí setkával často, alespoň v souvislosti s drogami, kvůli kterým úřad kde pracoval vlastně vznikl. Nyní smrt opět a v krátkém odstupu pouhých dvou let zasáhla citelně do jeho života. Měl tátu rád a byli spolu stále v kontaktu. Po smrti matky snad ještě více než předtím. Jeho rodiče se naštěstí nerozešli jako nepřátelé a tak se mohl s otcem stýkat tak, jak mu to dříve povolily československé úřady a později vlastní vůle.                                                                                     

--

,,Potřebuju volno šéfe.“

Patrik seděl u stolu v jídelně  naproti vedoucímu oddělení, kde pracoval.

,,Co blbneš Patriku, potřebuju od tebe dodělat ten Vietnam!“

Jiří Novotný, šéf jedné ze skupin určených pro boj s organizovaným zločinem spojeným s drogami narážel na právě probíhající vyšetřování skupiny Vietnamců, kterým přestalo stačit šít a prodávat oblečení a začali se věnovat kšeftu s drogami. Bylo veřejným tajemstvím, že jejich činnost vyplula na povrch jen díky tomu, že lezli jiné partě ,,do zelí“ a tak někdo někde ztratil slůvko a národní protidrogová centrála dostala horký tip. Došlo k řadě zatčení, zabavení slušného množství heroinu a celé to klubko pomáhal rozplétat právě i Patrik Müller a zdaleka nebyly všechny nitky narovnány a pojmenovány.

,,Umřel mně táta Jirko…. Kdyby šlo o nějakou kravinu, nešel bych s tím za tebou, vždyť mně znáš.“

,,Ježíši promiň Patriku, to jsem nemohl vědět! To je něco jinýho, fakt se omlouvám. Kolik dní budeš potřebovat?“

,,Nevím přesně, nejde jen o pohřeb. Táta víc dětí neměl a asi budu muset zařídit i nějaké ty záležitosti okolo dědického řízení. O pohřeb jako takový se postará teta Waltraud. To byla tátova sestra. Kdysi naše rodina žila s její ve velikém domě kousek od Vídně. Táta tam žil s nimi dál. Doufám, že týden mně bude stačit, je to kousek a když bude potřeba, můžu tam zajet na vyřizování i později. Jak říkám, teď to vidím na týden. Vím, že se to teď zrovna nehodí…“

,,Nech toho Patriku, tohle udělené volno já si zodpovím, už se o tom nebudeme bavit.“                                                                

--

Vlak Pendolino unášel Patrika z pražských Holešovic směrem k Vídni. Po necelých pěti hodinách zase stál na nádraží Südbanhof a tam se setkal se svým bratrancem Adrianem, synem tety Waltraud. Za pár desítek minut už seděl v kuchyni, kde strávil tolik šťastných dětských chvil. Pohřeb byl naplánovaný na druhý den a atmosféra ve velikém a jindy hlučném domě tomu odpovídala.

,,Ještě děláš v tý firmě přes mobily?“ zeptal se Patrik Adriana, aby protrhl zeď mlčení, kterou narušoval jen občasný vzlyk tety Waltraud .

,,Jo, zrovna děláme na novém software a to bude něco. Jestli se nám to povede, tak co se týká zabezpečení, utečeme ostatním o pěkných pár koňských délek. A co ty? Pořád kancelářská krysa?“

Adrian nevěděl, tak jako nikdo z vídeňské části rodiny, že Patrik pracuje u policie. Patrikův otec Horst neměl z nějakého, snad jen jemu známého důvodu moc radost z toho, že má syna policistu a tak Patrik na otcovo naléhání neprozradil své skutečné povolání a všichni ho měli za úředníka městského úřadu. Patrikovi to ani moc nevadilo, alespoň nemusel s nikým o své práci mluvit, což nedělal rád ani s těmi, kdo věděli co je zač.

,,Jo, pořád žiju z daní a jako protihodnotu nabízím to, že vymýšlím co a proč nejde…“ ušklíbl se Patrik.

,,Hele kámo, já vím,že možná nemáš náladu, ale co kdybychom šli na pivko ? Mohli by jsme se stavit pro Elke, strašně se na tebe těší.“

Elke Mayerová….

Ta krásná malá Elke ze sousedství. Ty dva úžasné blonďaté cůpky a ty nejmodřejší oči, do kterých se jako malý kluk zamiloval. Teď je z ní krásná mladá ženská. Ty copy i modré oči jí zůstaly a on nikdy nezapomněl, kdykoliv se dostal do Vídně udělat si chvilku a setkat se s ní. Tím že odešel s matkou žít do Čech, však přenechal bratranci Adrianovi volné pole působnosti a ten toho jako už dospělý chlap využil. Elke byla jeho snoubenkou a všechno nasvědčovalo tomu, že až pojede Patrik příště do Vídně, poveze svatební dar.

,,Budeš se divit Adriane, ale náladu mám. Tátovi nijak nepomůžu tím, že budu sedět a fňukat. Kdyby tady táta byl s náma, určitě by šel taky na jedno …“

A tak se ti dva rozhodli a to jejich rozhodnutí změnilo osudy mnoha lidem. Řadě lidí to rozhodnutí zachrání v budoucnu život, ale bohužel několika lidem, včetně těch nejbližších přinese smrt… 

--

,,Vidíš je, roztahujou se tady a chovají se, jak by jim to tady někdy mělo patřit….“

Rozčiloval se Adrian při pohledu na tlupu výrostků řádící na ztemnělém okraji parku. Evidentně pařili k nějaké skupině přistěhovalců, podle vzhledu z Turecka.

,,Co ty víš, třeba jednou bude!“ zasmála se Elke zavěšená mezi oběma mladými muži. Vraceli se z příjemného posezení v baru a všem třem se trochu pletly nohy, myšlenky i jazyky.

,,Když si představím, že jednou třeba naše děti budou chodit do školy s takovým ksindlem…!“

,,Ale jdi ty cvoku, svět se prostě mění. Vždycky to tak bylo. Kdyby v minulosti byli jejich předkové silnější a měli větší kliku, mohli tady Turci obsadit všechno. Od Balkánu až po Atlantik. Pak by třeba říkaly oni tobě, že jsi tady hostem a že s někým takovým žít v sousedství nechtějí. Tak buď rád, že to tak není a neboj, míchání národů a názorů je zdravý. Obohacuje to krev…“

,,Děláš si srandu?!“ vybuchl Adrian na Patrika za jeho slova.

,,Vždyť se na ně podívej! Jsou horší než cikáni. Ti sice nemakaj a žijou z našich daní, ale zase se alespoň neserou do politiky. Nechtějí zakládat žádný strany a nedovolej si otravovat s nějakými právy menšin jako tady ta pakáž…!“

,,To bude asi tím, že rakouskej cikán má statut rakouskýho občana, ale to tihle nemají. Jsou jinej národ, ale chtěj žít a makat tady. Nemůžeš je házet všechny do jednoho pytle!“ už i Patrik mluvil více než hlasitě.

,,Řekl jsi - žít a makat - jo?! Tak dovol, abych se zasmál. Žít možná, ale makat?! Vy tam u vás asi moc Turky nemáte viď ?“

,,Nechte toho vy dva blázni!“ zatřásla jim Elke rukama do nichž byla zavěšená.

,,Podívejte se, všimli si už, že mluvíme o nich!“

Od skupiny výrostků se oddělilo asi pět postav a blížily se k nim.

,,Nebyla by cigaretka?!“ šklebil se sotva sedmnáctiletý mladík a jeho chování a tón byly více než drzé.

,,Já ti dám cigaretku ty malej hajzle!“

Adrian přesně potřeboval tu pověstnou kapičku, aby vybuchl. Setřásl Elke ze své levé ruky, chytil mladíka za košili pod krkem a smýkl s ním tak silně, až mladý Turek upadl na zem.  

Patrik

,,Co děláš Adriane! Ser na něj proboha!“ stačil Patrik vykřiknout, ale před minutou bylo pozdě. Mezi ním a Adrianem se skupinkou mladých Turků stála Elke. Patrik ji odstrčil stranou a vrhl se po bratrancovi, aby mu zabránil v další vylomenině.

Jenže naštvaný Turek je rychlý Turek a tam jich bylo pět. Jeden sice dřepěl na zemi, kam ho Adrian srazil, ale zbývající čtyři už vyseli na Adrianovi. A tak místo aby Patrik zabránil Adrianovi v čemkoliv, musel ho bránit. Koutkem oka zaznamenal i fakt, že se k nim blížil zbytek tlupy od okraje parku. Bylo jasné, že teď už nezbývá než zbavit se těch nejbližších a rychle zmizet.

Patrik se zaměřil na jednoho z mladých útočníků, chytil ho za palec pravé ruky a po jeho vyvrácení už to byla jen záležitost cviku. Stočil mu ruku za záda, svou pravačkou ho chytil za zápěstí a levou dlaní mu ohnul jeho dlaň směrem k předloktí. Zákony anatomie a fyziky slavily úspěch a mladík skončil Patrikovi pod nohama. Úder ( použitelný jen v nouzi – sorry instruktore ) pěstí pravé ruky do ledvin zneškodnil dalšího, tentokrát postavou i váhou výraznějšího Turka. Ten po pískavém vydechnutí šel nejdříve do kolen a po dalším úderu otevřenou dlaní do oblasti klíční kosti se poslušně složil na bok. Adrian ležel na zemi a jednoho protivníka držel za krk v takzvané ,,kravatě“, ale jeho kamarád dělal všechno proto, aby Adriana bolelo celé tělo. Jeho kopy byli přesné a Adrianův hrudník a hlava dostávaly své.

Patrik otočil hlavu, aby zkontroloval  jaké nebezpečí pro ně představují ti další výrostci blížící se k nim od parku a ztuhl děsem. Těch pár vteřin bude mít před očima do smrti.

Elke která dosud nevěděla, co má dělat se tloukla do stehen a křičela jen – NÉ, NÉ, POMÓC. Pak si všimla blížící se posily od parku a čert ví, co jí to napadlo – postavila se jim do cesty. Křičela pořád stejně, ale místo toho, aby tloukla rukama do vlastních nohou, napřáhla je před sebe a s roztaženými dlaněmi se snažila zadržet tu záplavu mladé a horké turecké krve.

Chytili ji za ruce dva. Každý za jednu a jako by se domluvili na kterou stranu, odhodili ji jako hadrovou panenku. Patrik úplně zapomněl na Adriana, který právě dostával pravou ,,tureckou masáž“ a sledoval, jak Elke prohrává svůj boj se zemskou gravitací. Odhozena stranou se roztočila do piruety a s rozpřaženýma rukama padala po zádech na zem.

Patrik to věděl zlomek vteřiny před tím, než k tomu došlo. Všiml si ostré hrany obrubníku, která jako by letěla naproti zátylku té krásné blonďaté hlavy….

Ten zvuk na tu vzdálenost slyšet  nebyl, přesto jako by se přenesl přes těch několik metrů které dělily marně natažené ruce v záchranném gestu a projel celou Patrikovou bytostí. Slyšel jen strašný řev - ,,Néééé“ a byla to jeho ústa, která křičela.

Viděl jen údiv v těch milovaných modrých  očích která už milovat nesměl.

Údiv když hlava narazila zprudka na obrubník, odskočila a po tom co se brada dotkla hrudi se zvrátila na stranu v nepřirozeném úhlu. Patrik už vůbec nevnímal svět okolo sebe. Dva skoky a byl tam, kde měl být o pár vteřin dříve a mohlo být všechno jinak…

Držel Elke v náručí, klečel na zemi a snad křičel. Čas se zastavil.

Mladí Turci si poměrně rychle uvědomili, že je něco špatně. Padlo několik slov v jazyce, kterému Patrik nerozuměl. Ti dva, kteří měli Adriana na zemi a zpracovávali ho kopanci utekli jako poslední. Dokonce i ten, který měl  od Patrika nejméně zlomenou klíční kost byl pryč. Adrian se na zemi narovnal ze skrčení, do kterého se v obraně před kopanci stočil a po kolenou se plazil k Patrikovi sedícímu s Elke v náručí. Měl opuchlý obličej, z přeraženého nosu mu crčela krev a oblečení na něm vyselo doslova v cárech.

A pak už jen klečeli na zemi oba dva, tělo Elke drželi mezi sebou a jejich zoufalství bylo hluboké jako Mariánský příkop.  

Sirény modrobílých policejních aut s červeným pruhem na bocích vystřídala siréna sanitky. Ta přijela pro Adriana, který jak se později ukázalo měl několik zlomených žeber, přeražený nos a střední otřes mozku. Patrik dopadl nejlépe. Ani jeden z Turků se ho v podstatě nedotkl. Pro Elke přijelo auto které nemá  maják a i siréna by byla zbytečná. Mrtví nespěchají…

Další úryvek z počátku příběhu z mé knihy Quo Bono Veritas