Upřímně se přiznám, že jsem po celou dobu trvání filmu na „něco“ čekal. Čekal jsem na gradaci některé ze zajímavě podaných zápletek – smrt bývalé hraběnky při bohoslužbě v kostele, nalezení lidských kostí na hřbitově v místech, kde žádné být neměly, fakt, že starosta (Ivan Trojan) střílí z kulovnice ve tmě, aniž by věděl (viděl...) na co, podivný vztah jedné ženy (Simona Babčáková) ke dvěma bratrům (David Novotný, Hynek Čermák), která spí s oběma, případně s oběma nespí. Pak je tam „kurva“ Tatiana Vilhelmová, která si to rozdává s kdekým, jen hrobníkovi nedá...
A tak jsem čekal, která z těch zápletek vyroste do pointy. A ono žádná...
Tedy ano, něco se tam dělo, například ženu dvou mužů, Simonu Babčákovou její dva muži zabijou. Ale člověk - divák pořád na něco čeká, a ono nic nejde...
Nejdříve jsem byl při závěrečných titulkách zaskočený, a přiznávám, že i nemile překvapený. Pak jsem ale nad filmem začal přemýšlet...
Mám za to, že film Díra u Hanušovic je filmem, který sice má několik dost dobrých hlášek a myšlenek už ve svém ději, ale jeho hlavní síla je v tom, co diváka napadne až po jeho zhlédnutí...
Nevím jak komu, ale mně došlo, že pan Krobot (režisér a scénárista) dokázal něco, co tady před tímto jeho filmem ještě nebylo – ukázal nám, že zápletky, které by jiný, době a akcí-chtivému divákovi poplatný tvůrce rázem přetavil v až nesmyslné a nevěrohodné dráma, plné efektů a afektů, lze ukázat v daleko přijatelnější, i když ne tak chytlavější formě.
V pravdivé formě...
Pan Krobot nám Dírou u Hanušovic ukázal, že skutečný život není akční film, že lidé se ve své podstatě chovají jinak, než jak jsme zvyklí vídat při sledování většiny dnešních snímků v kinech.
A to je dnes vzácný vzkaz z filmového plátna.
Ten film je kouzelný a dokonalý ve své naprosté jednoduchosti a pravdivosti o životě. O drsném, někdy sprostém, někdy veselém životě. Pár diváků možná odejde z kina zklamaných, ale o jejich pochopení asi pan Krobot nestál.