Cui Bono Veritas - Prolog a první kapitola

Ti mocní. V jedné zemi, v jednom městě, v jedné místnosti...... ,,Posaďte se Elliote“. Vyzval Hostitel svého hosta.Hostitel byl muž nenápadného vzhledu,věkem těsně po padesátce. Jeho zkušenosti byly bohaté a jeho moc veliká.

Host byl o poznání mladšího a nápadnějšího vzhledu.Zkušenosti měl úměrné svému věku a jeho vliv na okolí byl úměrný jeho postavení. Tedy o nijak závratnou možnost ,,vrtěti psem“ nešlo. To se však mělo brzy změnit.

,,Jaká je situace v naší věci Elliote? A nabídněte si doutník“ Hostitel podal svému hostu dřevěnou kazetu s pravými kubánskými doutníky. Neskutečně ho rozčilovala hysterie rozpoutaná okolo tabákového kouře. A tak alespoň ve svém království dbal na to, aby dle jeho názoru lahodný kouř  z doutníků dával jasně najevo  jeho názor na věc…

Elliot Banks si doutník ,,ošetřil“ stříbrnými kleštičkami a nedopustil se toho hříchu barbarů, aby stáhl ozdobný kroužek z torpédovitého tvaru. Z toho tvaru, který daly listům tabáku sedřené dlaně, které pracovaly minimálně dvanáct hodin denně kdesi na Kubě za pár dolarů týdně.Znalecky nahřál konec doutníku nad plamenem a pomalu ho několika vtahy rozžhavil. Labužnicky poválel kouř po patře a na jazyku. Nebyl  dobře připravený odpovědět,ale odpovědět musel.

,,Není to dobré pane… Rád bych měl pro vás příznivější zprávy, ale vy chcete jistě slyšet pravdu.“Hostitel se díval Elliotovi přímo do očí, ten mu pohled  s klidným výrazem oplácel. Nebyla to Elliotova vina, že se záležitost neubírala směrem který by si oba přáli. Jsou záležitosti, které se nedají ovlivnit lehce, ale ovlivnit se dají. Elliot cítil, že dnes je tady, aby se dozvěděl něco o způsobu jak na to.

,,V čem vidíte největší problém ?“ zeptal se Hostitel.

,,Problém je v podstatě stále stejný – veřejné mínění. Od toho se odvíjí všechno ostatní. Není to otázka politické vůle, ani nedostatečného lobingu. Obě vlády by v podstatě byli pro, ale brzdí je polarita v parlamentech obou zemí. To se odráží i v jednání kabinetů. Roztříštěnost názorů na věc právě v parlamentech je toho příčinou. V Polsku je to myslím jen otázka zachování tváře. Poláci budou naoko zlobit, ale k dohodě nakonec dojde. V Česku tomu může být naopak. Pořád se budou tvářit jako že ano a pak těsně před ,,podpisem“ jsou schopní ucuknout.“

,,Proč Elliote ?“

,,Hraje tam roli více faktorů. Opozice prohrála poslední volby jen velmi těsně a díky určitým názorovým rozdílům i uvnitř vládní koalice, která se projevuje jak v parlamentu, tak ve vlastním kabinetu má opozice velmi silnou pozici. Zdá se , že se z naší záležitosti stala páka v politickém boji. Opozice ví, že veřejnost je díky špatným zkušenostem s cizí armádou na svém území silně proti umístění radaru a přítomnosti jakékoliv i když malé skupiny trvale působících cizích vojáků. Svou roli samozřejmě hrají i různé ekologické organizace  v čele s těmi šašky z Greenpeace. Těm jde dost na ruku i jedna z vládních stran. Samozřejmě si říkají -,, zelení“. Je to v podstatě myš která ale řve. Dostali se do vlády jen díky nějaké aféře těsně před volbami. Šlo tehdy o nějaký nešťastný policejní zásah. Ten je neskutečně zviditelnil a v podstatě je vynesl až na procentuální podíl na vliv při dění v zemi . Opozice v nich sice nemá přímo spojence,ale rozhodně s nimi může při určitých bodech jednání počítat .

,,Jakým způsobem se v tomto případě uplatňuje náš lobing Elliote ?“

,,Je to v podstatě stejné jako kdekoliv jinde pane.Tak například  když je třeba zajistit si hlasy při jednání postup je standardní. Potřební lidé se stanou například majiteli nemovitostí. Tyto potom pronajímají někomu, kdo je ,,ve hře“. Tomuto nájemníkovi poskytujeme my prostředky na úhradu ,,nájemného“, které je vlastně plodem našeho lobingu. Protože ,,nájemník“ má aktivity finančně a hlavně daňově přihlášené v některém z daňových rájů, nemají české úřady absolutně žádnou možnost zjistit,kolik a jak nájemník vydělává a proč je schopen a hlavně ochoten platit neobvykle vysoké nájemné. Vše je v souladu se zákonem a i když mnozí tuší o co jde, nikdo proti tomu nemůže nic dělat. Jak už jsem řekl, nedá se říci, že by náš problém vězel v otázce peněz. Se vším o čem jsem mluvil jsme jaksi počítali a není to nic , co bychom nedokázali přehrát. Problém , ten opravdový je podle mně jinde…."

,,Kde Elliote ?!“

,,Lidé tam zkrátka nevidí souvislosti, které by jsme chtěli, aby viděli. Mají tam stejně problémů jako kdekoliv jinde, ale islamizace světa jim na srdci neleží. Nevidí v ní hrozbu která by se jich mohla někdy týkat. Pro ně je to ,,daleko“. Snad je to tím, že se u nich nikdy nevyskytlo nic , co by jim ukázalo stav věcí tak jako tomu bylo například v Madridu či v Londýně. Nikdy se tam nestalo nic, co by ukázalo, že i jim , zdánlivě si hovícím v srdci Evropy  by mohl někdy ublížit někdo, kdo se pětkrát denně modlí a klečí při tom na koberečku s tváří obrácenou k Mekkce..."

,,Zajímavé Elliote.“ Hostitel se nepřítomně díval skrze svého  hosta, jako by ho ani neviděl.,,Tak je zneklidněte Elliote. Udělejte co bude třeba, víte , že prostředky k dispozici máte…. Ta zakázka je příliš důležitá na to , aby shořela jen na tom, že se pár lidiček neumí bát. Naše detekční a naváděcí systémy jsou nejlepší na světě a já nedovolím , abychom to světu nedokázali kvůli nějaké myši co řve. Vyděste je k smrti Elliote pokud to bude třeba….  

                                                                  Kapitola první

V jiné zemi, jiném městě a o šest měsíců později…  

  Patrik a ostatní 

Patrik Müller měl ve svém rodném listě jako místo narození uvedené město Vídeň.  Jeho otec byl Rakušan , ale jeho matka Češka. Až do svých sedmi let vyrůstal v městečku Korneuburg, pár kilometrů od Vídně. Pak se mu zdánlivě zhroutil svět. Stalo se to, co se občas ve vztahu dospělých lidí stává. Jeho otec jako mladý muž často té krásné dívce (s jeho rodině nevyslovitelným jménem – Vránová),  říkal že by se chtěl stát králem a ona mu s úsměvem odpovídala, že by mu chtěla být královnou. Utekla řada let a Patrikův otec zapomněl co chtěl a jeho matka zapomněla chtít…Přišel ten strašný den, kdy se dozvěděl,že se jeho rodiče rozcházejí . Krátce potom stál na nástupišti na vídeňském Südbanhofu a odtud ho i s matkou  odvezl vlak do její rodné Prahy.Tady se z malého chlapce stal muž a ten muž nyní stál u okna. U okna v budově, která sloužila za útočiště protidrogovému oddělení policie České republiky.Právě se dozvěděl, že jeho otec ve Vídni zemřel. Matka mu zemřela už před dvěma roky a tak se z něho vlastně stal ve třiceti třech letech sirotek. Ve své práci se se smrtí setkával často,alespoň v souvislosti s drogami, kvůli kterým úřad kde pracoval vlastně vznikl. Nyní  smrt opět a v krátkém odstupu pouhých dvou let zasáhla citelně do jeho života. Měl tátu rád a byli spolu stále v kontaktu. Po smrti matky snad ještě více než předtím. Jeho rodiče se naštěstí nerozešli jako nepřátelé a tak se mohl s otcem stýkat tak,jak mu to dříve povolili československé úřady a později vlastní vůle .

,,Potřebuju volno šéfe.“ Patrik seděl u stolu v jídelně  naproti vedoucímu oddělení kde pracoval.

,,Co blbneš Patriku, potřebuju od tebe dodělat ten Vietnam!“Jiří Novotný, šéf jedné ze skupin určených pro boj s organizovaným zločinem spojeným s drogami narážel na právě probíhající vyšetřování skupiny Vietnamců kterým přestalo stačit šít a prodávat oblečení a začali se věnovat kšeftu s drogami. Bylo veřejným tajemstvím,že jejich činnost vyplula na povrch jen díky tomu,že lezli jiné partě ,,do zelí“ a tak někdo někde ztratil slůvko a národní protidrogová centrála dostala horký tip. Došlo k řadě zatčení, zabavení slušného množství heroinu a celé to klubko pomáhal rozplétat právě i Patrik Müller a zdaleka nebyli všechny nitky narovnány a pojmenovány.

,,Umřel mně táta Jirko…. Kdyby šlo o nějakou kravinu, nešel bych s tím za tebou, vždyť mně znáš.“

,,Ježíši promiň Patriku, to jsem nemohl vědět! To je něco jinýho, fakt se omlouvám.Kolik dní budeš potřebovat ?“

,,Nevím přesně, nejde jen o pohřeb. Táta víc dětí neměl a asi budu muset zařídit i nějaké ty záležitosti okolo dědického řízení. O pohřeb jako takový se postará teta Waltraud. To byla tátova sestra. Kdysi naše rodina žila s její ve velikém domě kousek od Vídně. Táta tam žil s nimi dál. Doufám,že týden mně bude stačit, je to kousek a když bude potřeba,můžu tam zajet na vyřizování i později. Jak říkám, teď to vidím na týden. Vím že se to teď zrovna nehodí…“

,,Nech toho Patriku, tohle udělené volno já si zodpovím, už se o tom nebudeme bavit."

Vlak Pendolino unášel Patrika z pražských Holešovic směrem k Vídni. Po necelých pěti hodinách zase stál na nádraží Südbanhof a tam se setkal se svým bratrancem Adrianem, synem tety Waltraud. Za pár desítek minut už seděl v kuchyni, kde strávil tolik šťastných dětských chvil. Pohřeb byl naplánovaný na druhý den a atmosféra ve velikém a jindy hlučném domě tomu odpovídala.

,,Ještě děláš v tý firmě přes mobily ?“ zeptal se Patrik Adriana aby protrhl zeď mlčení, kterou narušoval jen občasný vzlyk tety Waltraud .

,,Jo, zrovna děláme na novém software a to bude něco. Jestli se nám to povede, tak co se týká zabezpečení, utečeme ostatním o pěkných pár koňských délek. A co ty ? Pořád kancelářská krysa ?“

Adrian nevěděl , tak jako nikdo z vídeňské části rodiny, že Patrik pracuje u policie. Patrikův otec Horst neměl z nějakého , snad jen jemu známého důvodu moc radost z toho, že má syna policistu a tak Patrik na otcovo naléhání neprozradil své skutečné povolání a všichni ho měli za úředníka městského úřadu. Patrikovi to ani moc nevadilo, alespoň nemusel s nikým o své práci mluvit, což nedělal rád ani s těmi, kdo věděli co je zač

.,,Jo, pořád žiju z daní a jako protihodnotu nabízím to, že vymýšlím co a proč nejde…“ ušklíbl se Patrik.

,,Hele kámo, já vím,že možná nemáš náladu, ale co kdybychom  šli na pivko ? Mohli by jsme se stavit pro Elke, strašně se na tebe těší.“

Elke Mayerová….Ta krásná malá Elke ze sousedství. Ty dva úžasné blonďaté cůpky a ty nejmodřejší oči do kterých se jako malý kluk zamiloval. Teď je z ní krásná mladá ženská. Ty copy i modré oči jí zůstaly a on nikdy nezapomněl, kdykoliv se dostal do Vídně udělat si chvilku a setkat se s ní. Tím že odešel s matkou  žít do Čech však přenechal bratranci Adrianovi volné pole působnosti a ten toho jako už dospělý chlap využil. Elke byla jeho snoubenkou a všechno nasvědčovalo tomu, že až pojede Patrik příště do Vídně, poveze svatební dar.

,,Budeš se divit Adriane, ale náladu mám. Tátovi nijak nepomůžu tím, že budu sedět a fňukat.Kdyby tady táta byl s náma, určitě by šel taky na jedno …“

A tak se ti dva rozhodli a to jejich rozhodnutí změnilo osudy mnoha lidem. Řadě lidí to rozhodnutí zachrání v budoucnu život, ale bohužel několika lidem ,včetně těch nejbližších přinese smrt…

Ukázka z mé nové práce která se bude jmenovat Cui Bono Veritas a která mně v současnosti zaměstnává mozek a všech deset prstů .Děj se odehrává doslova po celém světě, od Vídně přes sídlo CIA v  Langley ve Virginii, hory v Afghánistánu , kde skupina vojáků z jednotky pro zvláštní určení získá informace o tom, že se chystá něco zlého u nás v Praze ,uličky Říma, řecký Pireus, Moskvu a mešitu islámských radikálů v Londýně.... ale všechny nitky se nakonec sejdou v  Praze v ( doufám) napínavém finále. Nic není tím, čím se zdá být a lež má zase mnoho košil ušitých z pravdy....