Sloužím vlasti - A přece šli...

„Pravděpodobnost toho, že parašutisté musí přinést při plnění svého úkolu oběť nejvyšší, se v mnohých případech měnila téměř v jistotu. A přece šli…“

Tato slova pronesl 29.5.1947 prezident Eduard Beneš při příležitosti audience čs. parašutistů u hlavy státu. V případě mužů, o kterých dnes chci psát, tato pravda platí doslova. Dnes, 27.5. je tomu přesně 72 let, co se v zatáčce u Vychovatelny v Praze – Kobylisích Jozef Gabčík a Jan Kubiš, za spolupráce s Josefem Valčíkem, postavili do cesty tehdejšímu zastupujícímu říšskému protektorovi Reinhardu Heydrichovi. Přes technické potíže, které měli, i přes počáteční zdánlivý neúspěch, ve finále se jim podařilo splnit svůj úkol – spáchali úspěšný atentát.

O atentátu i následných represích toho již bylo napsáno mnoho. Já bych chtěl dnes připomenout nejen samotný atentát, ale i osobnosti hlavních aktérů - dvou (tří) statečných parašutistů, kteří za svůj čin položili onu pověstnou oběť nejvyšší na straně jedné, na straně druhé osobnost toho, kdo byl jejich "cílem".

Začnu s tím, komu se postavili, a koho se jim po tvrdém výcviku podařilo zabít. Kdo tedy byl Reinhard  Heydrich?

Zastupující říšský protektor, Obergruppenführer SS, Reinhard Heydrich.

Reinhard Eugen Tristan Heydrich se narodil 7.3.1904 v německém Halle an der Saale (Halle nad Sálou) v hudebně založené rodině. Jeho otec Bruno Heydrich byl hudebním skladatelem a ředitelem hallské konzervatoře. I Reinhardova matka Elizabeth prý pocházela z umělecky orientované rodiny. Sám Reinhard Heydrich byl skvělým houslistou. Jako dítě byl prý spíše plachým a neprůbojným, dalo by se říci, že i samotářským. Později se z něho stal zdatný šermíř, a i jeho studijní úspěchy stály za povšimnutí. Ovládal několik jazyků. Byl výborným matematikem. Postupem času se zbavil své plachosti, a snad právě pod dojmem určitého studu ze své dětské neprůbojnosti, snažil se vše, co dělal, dělat na 100%. Byl tvrdý k sobě, aby později mohl být tvrdý i k ostatním.

Heydrich byl silnou osobností, a je škoda, že jeho pozdější dráha byla poznamenaná nacismem, jednou ze dvou nejzrůdnějších ideologií, jakou novodobý svět poznal. Při své cílevědomosti a píli mohl být skvělým vědcem, umělcem, mohl dát světu mnoho dobrého. Žel, život Reinharda Heydricha se měl ubírat zcela opačným směrem…

Jeho pozdější přístup k životu silně ovlivnil výsledek 1. Světové války, který znamenal porážku Německa, a jako v očích spousty jiných Němců té doby, i v těch jeho byly podmínky německé kapitulace doslova ostudné. Snad proto se těsně po jejím skončení, ve svých patnácti letech ocitl v řadách polovojenské organizace Freikorps. Ta měla jako hlavní vizi potlačení bolševické revoluce v tehdejším Německu. Sotva dokončil gymnázium, nastoupil k údivu svých rodičů k námořnictvu.  V roce 1931 byl ale bez poct propuštěn (údajně měl nějakou dívku přivézt do jiného stavu a nemít se k tomu, což bylo neslučitelné s mravním kodexem tehdejšího důstojníka německého námořnictva), a právě v té době se setkal s Linou von Ostenovou. Byla to právě jeho budoucí žena, která ho prý nasměrovala k NSDAP a následně pak k SS.

A jeho hvězda smrtihlava stoupala…

Byl to on, pod jehož vedením v roce 1939 vznikl Hlavní úřad říšské bezpečnosti RSHA. Když vypukla válka, koketoval nejdříve s myšlenkou sloužit Třetí říši jako rezervní stíhací pilot u Luftwaffe, dokonce prý podnikl několik bojových letů. Údajně byl i sestřelen, a Hitler, který viděl jeho cenu jinde než u Lufwaffe, mu prý létání zakázal. Asi škoda, že se tak stalo, jako pilot by určitě nemohl způsobit tolik hrůzy a bolesti, jako se mu povedlo, když se ujal zcela jiného poslání - vytvořil plán na likvidaci židovského obyvatelstva v Německu, ale nejen tam. Do jeho dravčího zraku se posléze dostali židé z celé Evropy. Je prý prokazatelným faktem, že tohoto úkolu se zhostil doslova s nadšením, přesně tak, jak byl zvyklý k danému problému přistupovat – na 100%.

24. září 1941, potom, co byl údajně ze zdravotních důvodů z funkce reichsprotektora odvolán Konstantin von Neurath (ve skutečnosti tento muž svůj úkol řídit protektorát prostě nezvládal...) byl Heydrich jmenován zastupujícím říšským protektorem Čech a Moravy. Jakými slovy ke svým německým kumpánům se uvedl tento tehdy fakticky nejvyšší vládce naší země?

„A nyní, když máte před sebou celkový obraz, musí vám být jasné, že v žádném případě nesmíme ponechat tento českomoravský prostor ve stavu, který by umožňoval Čechům třeba jen tvrdit, že je to jejich prostor. Musí nám být jasné, že v německých dějinách byly Čechy a Morava srdcem říše, srdcem, jež bylo v příznivých dobách vždy baštou němectví a v době kolonizace stráží proti Východu, a konečně - jak to dokumentuje i vývoj na kulturním poli - bývaly Čechy v dobrých dobách vždy pevností, a jak to řekl Bismarck, citadelou Evropy. Bylo to způsobeno i tím, že první říšská univerzita, ještě před Krakovem a před Vídní, byla založena zde, v Praze. Zamyslíte-li se pozorněji nad těmito okolnostmi, bude vám bezesporu jasné, jaký osudový význam má tento prostor pro Německo a pro německé dějiny. Přehlédneme-li je, shledáme, že rány dýkou do zad, jež sledovaly porážku říše, vycházely ve většině případů právě z tohoto prostoru…“

Heydrich, i když by to nikdy nepřiznal, měl z nás, Čechů a Moravanů vlastně strach. A měl proč…

Češi a Moravané ho nenáviděli, pro teror, který proti našim lidem po svém nástupu do funkce spustil. Nenávist našeho národa šla až za jeho hrob, a to pro šílenosti, které následovaly po jeho smrti, kdy němečtí okupanti pozabíjeli nejlepší a nejstatečnější z našeho národa…

Co všechno měl s námi v plánu?

Třeba toto…

„ Tento prostor jednou musí být německým prostorem a Čech tu nakonec nemá co pohledávat. A nyní, pánové, několik myšlenek o konečném řešení.
Tento prostor musí být jednou definitivně osídlen německy. O konečném poněmčení tohoto prostoru však nechci říci nic v tom smyslu - pokusíme se nyní starými metodami poněmčit tu českou verbež  - nýbrž říkám naprosto střízlivě: vyjděme od záležitostí, s nimiž můžeme už dnes skrytě začít. Abych získal přehled, kdo z lidí v tomto prostoru je vhodný k poněmčení, musím provést soupis obyvatelstva podle rasového zřetele. To tedy znamená, že si musím najít příležitost, abych mohl zhruba národnostně a rasově ohodnotit veškeré obyvatelstvo - nejrůznějšími metodami a s využitím nejrůznějších postranních cestiček. Ať už to bude pod záminkou rentgenového vyšetření na jednotlivých školách, nebo ať rasově přezkoumám mládež pod záminkou vyhlášení pracovní služby...“

Takový byl tedy muž, který jel 27.5.1942, směrem od Panenských Břežan, kde na zámku žil se svou rodinou, vstříc smrti ve svém odkrytém voze.

Takto dnes vypadá brána u dolního, "Heydrichova" zámku v Panenských Břežanech, brána, kterou ve svém mercedesu projel Reinhard Heydrich dne 27.5.1942, naposledy...

Na Panenské Břežany mám své osobní vzpomínky. Kdysi jsem tam jezdil za svou babičkou, která tam měla domek. Babička byla shodou okolností také Němka a po válce unikla odsunu jen díky tomu, že si vzala už před okupací Čecha, mého dědečka. Vyprávěla mně z té doby spoustu zážitků a postřehů, sama tam kdysi Heydricha několikrát na vlastní oči viděla.

Zámek v Panenských Břežanech, odkud si odjel Reinhard Heydrich pro smrt...

Ale zpět k zatáčce u Vychovatelny, kde na Heydricha čekal... 

Jozef Gabčík.

Jozef Gabčík, člen výsadku s operačním názvem ANTHROPOID, se narodil 8.4.1912 v obci Poluvsie, v tehdejším Rakousku-Uhersku. Jeho otec byl dělník, a malý Jozef byl nejmladším ze čtyřech dětí. Vyučil se kovářem a zámečníkem. V roce 1932 narukoval ke 14. pěšímu pluku do Košic. V Prešově potom absolvoval poddůstojnickou školu, kde se mu prý velmi dařilo.

                                                      Jozef Gabčík.

Dosáhl hodnosti desátníka. Po skončení prezenční služby však u armády zůstal. Po vypuknutí války, respektive po té, co 14. března 1939 vznikl samostatný klerofašistický Slovenský stát, nechal se dobrovolně přeložit do chemické továrny v Žilině. Odtud pak 4. června přešel ilegálně do Polska. V Krakově se stal příslušníkem československého vojska, a právě tam se také poprvé setkal se svým budoucím druhem ve zbrani i ve smrti, s Janem Kubišem. Právě s ním se z Polska dostali do Francie, kde se stali oba členy 1. pluku Cizinecké legie. Po porážce Francie, v červenci 1940, se jim podařilo dostat se do Anglie.

V Anglii se přes výcvik u letectva dostali k para-výcviku na letišti Ringway u Menchesteru.

Pro své skvělé výsledky při výcviku byl později přidělen do akce s názvem ANTHROPOID. Tato akce ho tedy nakonec přivedla na chodník v zatáčce u Vychovatelny, kam se blížil Mercedes s prvním mužem třetí říše v naší zemi…

Po boku Jozefa Gabčíka tehdy stál Jan Kubiš…

Jan Kubiš se narodil 24.6.1913 v Dolních Vilémovicích. Po základní škole pracoval jako čeledín. Také byl povolán k vojenské službě, a stejně jako Gabčík absolvoval poddůstojnickou školu, po které dosáhl na hodnost desátníka. I on po skončení vojny u armády zůstal. Stejně jako Gabčík se po začátku války ocitl v polském Krakově, kde se jak už jsem uvedl výše, právě s Gabčíkem setkal. Další jeho osud je s osudem Gabčíka v podstatě totožný. Po Polsku následovala Francie se svou Cizineckou legií. Když vstoupila Francie do války s Německem, ocitl se po boku Gabčíka v čs. vojenské jednotce, která vznikla v jihofrancouzském Agde. Po francouzské kapitulaci byl egyptskou lodí Rod el Farag spolu s dalšími československými vojáky převezen do Anglie.

                                                                  Jan Kubiš

V prosinci 1940 byl zařazen do výcviku pro nasazení v týlu nepřítele. Do speciálního výcviku nastoupil 15. srpna 1941. Ve Skotsku absolvoval základní sabotážní školení, následoval parašutistický výcvik, stejně jako v případě Gabčíka  na letišti Ringway u Manchesteru. Po té prošel speciálním výcvikem na zámečku Bellasis u Dorkingu.

Atentát na Reinharda Heydricha měli původně spáchat, a skupinu  ATHROPOID měli tvořit Jozef Gabčík a jiný paragán - Karel Svoboda. Karel Svoboda se však v říjnu 1941 zranil při výcviku. Velení Zvláštních operací tak bylo postaveno před dilema, koho postavit po bok Gabčíka. Pro Gabčíka samotného však byla volba jasná. Neznal nikoho, komu by více důvěřoval v tak nebezpečné „práci“, která ho čekala, než právě Kubiše. Kubiš splnil všechny potřebné náležitosti, a tak nakonec i on stál tváří v tvář přijíždějícímu černému autu s poznávací značkou SS-3, v němž, jak číslo na značce napovídá, seděl třetí muž Třetí říše…

                                                      .......................................

V Praze na Žižkově, v bytě rodiny Moravcových, v Biskupcově ulici č.7, vybudovali Gabčík s Kubišem styčnou stanici pro kontakt se skupinou SILVER  A, a s dalšími parašutisty. Zde se také sešli s nadpor. Opálkou z operace OUT DISTANCE  a s Josefem Valčíkem ze SILVER  A. společně s nimi se proti původnímu plánu zapojili i do operace CANONBURY, která měla za cíl navést bombardovací svaz na Škodovi závody v Plzni.

Po této akci se už ale Gabčík s Kubišem plně věnovali přípravě atentátu na Heydricha. Původně chtěli zaútočit někde poblíž jeho nového sídla - zámečku v Panenských Břežanech. Tam však narazili na silnou ochranu v podobě jednotky SS. Museli tedy nalézt jinou variantu a po zvažování několika možností zvolili za místo národní pomsty křižovatku dnešní ulice se jménem Zenklova (tehdy - Kirchmayerova) s ulicí V Holešovičkách. Tam se tehdy nacházela ostrá zatáčka, v níž vůz s Heydrichem musel zákonitě zpomalit a to dávalo prostor, příležitost a čas na provedení atentátu. Další výhodou onoho místa byl fakt, že jakákoliv policejní stanice a vojenská, či gestapácká kasárna byla daleko.

Místo mělo ale i nevýhody. Jednak v blízkosti vedla tramvajová trať, a tím hrozil větší počet možných svědků, a jednak bylo třeba přibrat do akce třetího člověka. Důvod byl prostý - zatáčka byla díky svému úhlu nepřehledná a nebylo možné spatřit s nutným předstihem přijíždějící vůz. Do plánu byl tedy zasvěcený další člověk a tím byl Josef Valčík ze SILVER  A. Gabčík s Kubišem však už nemohli dál tajit účel svého plánu a tak se stalo, že přestavitelé českého odboje, na kterých byli paragáni závislí, byli proti tomu, aby byl atentát proveden. Celkem správně odhadli mohutnou vlnu represí a vraždění, kterou musí takový čin nutně rozpoutat.

Trvali na tom, aby Alfréd Bartoš ze skupiny SILVER  A odeslal do Londýna depeši, v níž by bylo jasně uvedeno, že se provedení atentátu v současné chvíli jeví jako nešťastné a nevhodné. Byla zdůrazněna obava z následných represí, které by mohly mít na odboj devastující účinek. Depeše byla odeslána, ale Gabčík s Kubišem trvali na provedení rozkazu.

A Londýn mlčel...

                                                         ....................................

 Bylo ráno dne 27.5.1942. a oba atentátníci si vyzvedli na Žižkově svá kola, aby na nich urazili zbývající úsek na rozhraní Kobylis, Libně a Holešovic. Tam se sešli s Valčíkem a jejich tým byl kompletní. Valčík se vydal na pravou stranu silnice a očekával příjezd vozu se zastupujícím říšským protektorem R. Heydrichem.

                                                Josef Valčík

Po desáté hodině ranní dává zrcátkem znamení Gabčíkovi s Kubišem. Gabčík, který si už před tím v krytu těl svých kolegů sestavil pod kabátem samopal STEN, byl připravený zahájit palbu na zpomalující auto.

R. Heydrich fatálně podcenil bezpečnostní situaci a jezdil ( v rozporu s nařízením z Berlína) v otevřeném, neopancéřovaném kabrioletu značky Mercedes. To se mu stalo osudné. Gabčík předstíral, že chce přejít ulici těsně před přijíždějícím vozem, odhodil plášť, který skrýval jeho zbraň - a - pokusil se střílet...

Samopal STEN

Zde se dnešní studie historiků různí. Někteří jsou stále nakloněni verzi, ve které byl hlavním cílem útok za pomoci střelby, bomby měly být podle této varianty pouze v záloze v případě, že by Gabčíkova zbraň selhala - k čemuž možná opravdu došlo.

Podle novějších vyjádření některých badatelů, kteří se atentátem na Heydricha dlouhodobě zabývají, měl však být plán útoku takový, že na vůz měla být jak první hozena jedna bomba k jeho zastavení, pak měla následovat střelba ze samopalu, a jako závěrečná pojistka měla být do otevřeného vozu vhozena druhá bomba. Ať už byl plán jakýkoliv, Gabčík nevystřelil.  Podle některých pramenů mu zbraň selhala, podle jiných nevystřelil schválně, protože se bál, aby dávka ze samopalu neohrozila někoho z civilistů, stojících na nedaleké tramvajové zastávce.

Bylo něco po půl jedenácté dopoledne...

Hendrichův řidič byl evidentně zmatený pohledem na muže se zbraní v ruce, který se najednou objevil před vozem. Proti všem zásadám pro převoz VIP osob zastavil, místo toho, aby Gabčíka buď objel, nebo i srazil a rychle ujížděl pryč.

Té chvilkové pauzy v jeho uvažování využil Kubiš, který odjistil granát (bombu vyrobenou z granátu) a asi ze vzdálenosti pěti metrů ho na auto hodil. Odhadl ale špatně vzdálenost a granát vybuchl u pravého zadního kola. Výbuch byl velmi siný, ale jeho síla nebyla vedena směrem, aby zabila toho, koho zabít měla. Tedy alespoň ne v první chvíli...  

Oba, Heydrich i jeho řidič vyskočili z auta s pistolemi v rukou. Heydrich chtěl vystřelit na Kubiše, ale ke svému zděšení zjistil, že nemá ve své zbrani zasunutý zásobník. Poté se u něho ozvala bolest ze zranění, kterému zatím nevěnoval pozornost a tak se vrátil k autu. Později se ukázalo, že měl zlomené žebro a úlomky kosti mu pronikli do sleziny.

Mercedes Reinharda Heydricha krátce po atentátu.

Řidič - J. Klein, pronásledoval Gabčíka. Ani on nemohl střílet, protože si v panice omylem uvolnil z pistole zásobník. Cesty Páně jsou nevyzpytatelné...

Fotografie místa atentátu z vyšetřovacího spisu, i s červenými popisky německých vyšetřovatelů. V levé dolní části obrázku, hned před tramvají, je vidět výbuchem poškozený Heydrichův mercedes...

Gabčík při útěku vběhl do řeznictví, když si myslel, že jeho zadním vchodem Kleinovi unikne. Majitel řeznictví Brauner byl však fašista a tak zavolal na ulici přiběhnuvšího Kleina. Gabčík poté střelil Kleina do nohy a podařilo se mu z řeznictví utéct.

Zmizel...

Co následovalo už je celkem známá věc. Heydrich skončil v nemocnici Na Bulovce. Podle vyšetření měl zlomené žebro, které protrhlo bránici a poškodilo i slezinu.

3.června upadl Heydrich do komatu a 4.června, ve 4 hodiny a 30 minut zemřel na celkovou otravu krve.

Následovaly represe. Došlo na popravy na Kobyliské střelnici. Potom, 10. 6. 1942 přišly Lidice, a 26.6.1942 Ležáky. Informace o těchto tragédiích se dostaly do celého světa, což vedlo konečně k tomu, že Velká Británie odstoupila od Mnichovské Dohody, a tím vlastně uznala mezinárodní protiprávnost, kterou tato "smlouva" představovala. Je smutným faktem, že tolik našich lidí muselo padnout například v řadách RAF v Bitvě o Británii, ale teprve vlastní atentát, následovaný Lidicemi a Ležáky otevřel pánům v Londýně oči...

Výsadkáři unikali a schovávali se na všemožných místech. Řada jejich spolupracovníků z řad odboje byla dílem popravena a dílem spáchala sebevraždu.

18. června 1942 byli paragáni Jozef Gabčík, Jan Kubiš (oba Operace ANTHROPOID), Adolf Opálka (Operace OUT DISTANCE), Josef Bublík (Operace BIOSCOP), Jaroslav Švarc (Operace TIN), Jan Hrubý (Operace BIOSCOP) a Josef Valčík (Operace SILVER  A) obklíčeni v kostele Cyrila a Metoděje v Resslově ulici v Praze, osmi sty muži z pražského gestapa a dalších bezpečnostních složek německé krutovlády.

Boj trval přes dvě hodiny.

Okno do krypty kostela, kde si paragáni ve většině dobrovolně vzali své životy. Dodnes jsou na zdi patrné stopy po německých kulkách...

Obránci chrámové lodi v horní části kostela, Opálka a Bublík, se zastřelili, Kubiš těžce raněn výbuchem granátu umíral a ostatní se snažili prokopat se do kanalizace. Potom ale byli přivolaní čeští hasiči a ti byli donuceni hadicemi s vodou zaplavit kryptu kostela. Němci se pokusili ještě probouraným otvorem v boční zdi zaútočit, ale jejich útok parašutisté odrazili. Potom, co jim však došla munice, použil každý z nich poslední náboj, ten který si pro tuto příležitost schovávali - pro sebe...  

Dokonáno jest. Všichni ti, o kterých jsem dnes psal, jsou dávno mrtvi. Necítím se být kompetentní k tomu, abych nějak rozumoval nad tím, jestli byl tento čin správný, potřebný, a zda stál za krvavé represe, známé pod názvem Heydrichiáda, které po atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha v naší zemi vypukly s plnou a děsivou silou. Jisté je jen jedno. Lidská svoboda je strom, který je bohužel někdy nutno zalévat krví. Zpravidla krví těch nejstatečnějších. Ať už byl dopad a smysl atentátu na Heydricha jakýkoliv, měli bychom se s úctou sklonit před osobní statečností, neohrožeností a sebeobětováním mužů, kteří ho provedli. Nasadili laťku hodně vysoko. Dnes je tomu právě 72 roků. Věnujme proto prosím v tento památný den těmto statečným mužům alespoň tichou vzpomínku.

Další moje články na téma činnost československých parašutistů v období Druhé světové války můžete nalézt po kliknutí SEM