Tanec s bílou smrtí - Kapitola třináctá

Pomalu ale jistě jsem se vydal od auta stejnou cestou, kterou jsem k němu přišel. Sportovní bunda krásně kryla černé oblečení a na hlavě jsem měl srolovanou kuklu do tvaru čepice.

Já a muj kamarád Walther PPK...V.Kroupa

V nastávajícím večeru se ochladilo a tak mé oblečení nemohlo absolutně vzbudit podezření. Došel jsem ,, hořejší“ ulicí na úroveň Dymičovy vily  a  uviděl ,že ani v nastálém soumraku nejevila známky života. Všechna okna byla tmavá. Poklekl jsem na jedno koleno a předstíral jsem, že si zavazuju tkaničku. Rozhlížel jsem se na všechny strany, nikde ani noha. V okolních domech jsou sice vidět známky života,ale nic co by svědčilo o nějakém riziku. Dál jsem předstíral zápas s tkaničkou a litoval,že nemám dalekohled s nočním viděním.Zajímavá věc na sledování čehokoliv ve tmě je ta, že když něco pozorujete,nesmíte se dívat přímo na ten určitý objekt, ale trochu stranou. Pak zjistíte,že vnímáte obrysy sledovaného daleko lépe . Když se snažíte zírat přímo, jen zbytečně poulíte oči , čímž riskujete ,že se vám na oční bulvě odrazí odněkud kousíček zbytkového světla a ,,nepřítel“ má hned terč. Nevěříte ? Věřte!  Vzhledem k tomu,že stranu zahrady co sousedí s ulicí hlídají kamery, dalo se něco podobného čekat na všech stranách parcely.Žádné psy jsem u Dymiče neviděl ,ale musel jsem brát ohled na psy z okolních zahrad. Zatím byl klid,ale znáte to – zaštěká jeden a hned je cirkus. Zvedl jsem se a pokračoval jsem dolů směrem na spojnici ulice U břehu s tou, po které jsem právě šel. I na ulici před Dymičovým plotem byl klid.Nemohl jsem pokračovat dál po ulici, za chvilku bych se dostal do zorného pole kamery. Bylo mě trochu divný,že pouliční osvětlení nebylo zdaleka tak silné jak by asi bylo třeba k osvícení ,,scény“ pro kamery. Já kdybych už investoval do kamerovýho systému,určitě bych se postaral i o nasvícení . Ať už stabilní,které by se automaticky rozsvítilo s ubývajícím denním světlem, nebo by byly reflektory vybavené snímači pohybu a rozsvítili by se vždy, když by pod nimi někdo prošel. Dymi asi nebyl zas takovej profík  za jakýho se asi měl….

Z místa kde jsem stál jsem viděl,že se od odpoledne nic nezměnilo. Dodávka byla stále vidět zaparkovaná na svém místě před garáží a i zepředu byla vila tichá jako hrob…

Přešel jsem úzkou ulici až na břeh potoka a po pár krocích jsem přišel k místu,které jsem si pamatoval z odpoledne. Byly tam položené dvě klády přes potok a tvořily tak primitivní lávku. Zmizel jsem pod stromy na břehu a přeběhl jsem po kládách na druhou stranu Botiče. Jak jsem si už odpoledne všiml,břeh na druhé straně tvořil jakousi přirozenou vlnu nebo by se dalo říct val. Za ten val jsem zapadnul a zalehl. Byla to těžká noc. Chlad se do mě zakousnul silou pittbula a začalo mě bolet zranění na levé ruce.Pomalu jsem ji ohýbal a narovnával, abych udržel cirkulaci krve , ale nějak nevím ,jestli to mělo vůbec efekt.

Nebudu to protahovat. Ani Dymič, ani nikdo jinej se k brance , natož pak k baráku ani nepřiblížil. Čekal jsem a trpěl až do dvou do rána. Chvilkama jsem upadl do polodřímoty,ale z tý mě bezpečně vyvedl zas ten posranej chlad. Světla ve všech okolních barácích už dávno pohasla a v mojí hlavě bůh války Mars zatroubil k útoku. Sundal jsem si větrovku,která byla sice chabou izolací proti zimě,ale bylo mě bez ní hned mnohem chladněji. Sbalil jsem jí do malého balíčku a nacpal jí do přidělené kapsy na zadku. Na rukou jsem už měl své černošedé nomexové rukavice a poplácáním a několikerým poskočením jsem se znovu ujistil,že na mně nic necinká ani jinak nehlučí.Přeběhl jsem po kládách na břeh s vilkami a skrytý pod stromy jsem šel těsně po břehu abych se vyhnul pohledu kamer. Stáhl jsem si kuklu z čepicové podoby do podoby přízraku a šlo se na věc. Přelezl jsem plot do sousední zahrady a už jsem klečel před plotem k Dymičovi. Pečlivě jsem se snažil proniknout očima tmu a snad deset minut jsem hledal jakoukoliv známku kamer,nebo záblesky maličkých diod které by značily senzory pohybu. Po tom,co jsem se přesvědčil o nelogice  neosvětleného prostoru před brankou jsem došel k názoru,že kamery byly jen divadýlko pro kolemjdoucí. Sice mohly být pravé,ale už vidím sousedy,jak si nechávají  čumět kamery na svůj pozemek.A tak jsem to risknul a přelezl plot k Dymičovi do zahrady. Jestli jsem se spletl, tak snad mám rychlý nohy…

Chvíli jsem klečel na místě a sledoval cvrkot. Naštěstí nikde nic, ani sirény,ani žádná jiná zrada. Pak už jen překonat pár metrů a už jsem byl u zdi. Držel jsem oběma rukama pistoli a moje oči sledovaly hlaveň a hlaveň  kopírovala pohled očí. Jen kousek ode mne  byla znát na zdi tmavší skvrna, vypadalo to jako dveře. Zřejmě zadní vchod do domu. Levou ruku jsem spustil do kapsy pro klíče – univerzály.

Nejednou jsem poskočil,jako by mě píchl šídlem. Ozval se skřípavý zvuk a já měl dojem, že ho musí slyšet celá ulice.Snažil jsem se doslova vmáčknout do stěny  a zhluboka jsem dýchal  otevřenou pusou . To musíte udělat vždy,když nechcete funět jako když jde prase z bukvic. Jak necháte pusu zavřenou, je slyšet váš dech mnohem hlasitěji, jak ji otevřete, máte svůj dech pod kontrolou ( jen bacha v mrazu, prozradí vás pára od úst…)– schválně si to zkuste. Podíval jsem se kousek vedle rámu dveří a s údivem jsem zjistil, že dveře se kousek pootevřely, přivřely a to celé se opakovalo. Došlo mě, že pohyb dveří je naprosto totožný s větrem který se začal zvolna prohánět zahradou. Co to má doprdele znamenat ?! Tak on si pořídí kamery ,ale zapomene zamknout zadní vchod ? To vypadalo jako špatnej vtip, nebo spíš jako ta nejstarší bouda na světě. Jak by mně ale mohl Dymič čekat?! Viděl mě snad na monitoru ,když jsem mu oblejzal odpoledne zahradu po ulici? Mohl si mě ve fitku zapamatovat a teď mě připravit takovou jednoduchou past ? Ne , řekl jsem si, tak jednoduchý to být nemůže. Spíše jsem doufal… Kašlu na to, když to neudělám teď, nebudu mít třeba už nikdy příležitost . Jdu na to !! Počkal jsem na další poryv větru a rukou jsem pomohl větru otevřít  dveře kapku víc než před tím. Přidržoval jsem je a lehce jsem s nimi  v rytmu větru kýval. Všude panoval klid. Napnul jsem všechny svaly a – Vpřed vpřed vpřed …!

Uvnitř mě obklopila ještě větší tma než byla ta venku na kterou jsem si už pomalu zvykl. Je zvláštní, kolik odstínů má tma. Ohmatal jsem zevnitř kliku a přesvědčil se, že se dá volně zmáčknout a že by neměl být problém ji zevnitř při případném ,,ústupu“  zmáčknout a otevřít dveře. Potichu jsem dveře dovřel a modlil se , aby zas nezaskřípaly. Trochu,ale nebylo to tak hrozný.

Právě jsem se dopouštěl trestného činu. Vloupal jsem se do cizího domu a i když jsem v podstatě nemusel ( když nepočítám plot ) překonat žádnou překážku , pořád to bylo vloupání a  pistole v mé ruce byla víc než výmluvná - ,, Jménem republiky . Protože obviněný vnikl do cizího domu s ostře nabitou zbraní  a se zcela jasným a nevyvratitelným  úmyslem vraždit čímž se dopustil trestného činu podle paragrafu číslo …..“   No, asi by to bylo veselý  a muklové nemilujou  žádnou hračku tak, jako bývalého poldu na cimře…. Ale víte že jsem na tohle tehdy vůbec nemyslel ?! To jsem spíš měl obavy,abych nekoupil kulku do hlavy , nebo nažhavenou tyč, v mém případě asi rovnou do řiti. Pomalu jsem si zvykal na temnotu a začínal jsem rozeznávat obrysy chodby v níž jsem stál. Bylo znát, že někde dál v domě jsou okna jimiž proudí dovnitř přeci jen trochu světla z ulice. Přesto jsem v kapse nahmatal  levačkou baterku. Palcem na pravačce jsem se přesvědčil, že mám odjištěnou zbraň a ruku s ní jsem položil křížem přes zápěstí levé ruky v níž jsem držel zhaslou baterku namířenou dopředu před sebe. Byl jsem tak připravený ve zlomku vteřiny rozsvítit a hlaveň mířila stejným směrem jako světlo. Jen mě trochu vadilo,že Walther má poměrně krátkou pažbu a špatně se drží když máte veliké ruce a ještě k tomu  v rukavicích To Beretta je jiný kafe, ale ta je zas o moc větší a taky víc váží a do kapsy bych jí rval jen opravdu těžko Už jsem byl zas ve svém živlu. Dělal jsem práci která mně bavila a na kterou jsem byl cvičenej. Miluju svět stínů !

Postupoval jsem podél zdi dál chodbou. Vždy jedna noha a přísun druhé. Znovu špičkou boty prozkoumat opatrně terén před sebou , došlápnout a přisunout druhou. Překřížit jednu nohu přes druhou ,, zadní“ noha se rázem stává ,, přední“ a při tom provést otočku kolem své osy o 180 stupňů , sjet a zkontrolovat prostor za sebou a už se zas trup a hlavně ruce s očima vrací do směru kupředu. Další dvakrát krok – sun krok a otočka…. Když je jeden sám,je to makačka. Líp se provádí podobná věc ve dvou a více lidech. První jistí, druhý postupuje , druhý se zastaví a jistí a první postupuje. Do točitejch  schodů je to lepší nejmíň ve třech .Jednička jistí a míří nahoru , dvojka a trojka postupují (trojka první ) . Trojka  se na zlomu zastaví ,míří nahoru, dvojka ji míjí a jednička vzadu se otáčí a kontroluje prostor za sebou , otáčí se do směru a následuje dvojku. Na dalším ohybu zas stojí  a jistí dvojka, jednička  míjí a trojka po kontrole zadního prostoru ji následuje  v závěsu za ní. Další zlom a jistí jednička …. Tak co ? Už jste z toho dostatečně zblblý ?! To nic, je to jako kroky v tanci. Každý krok má své místo a čas , je to o koordinaci . Důležité je jít plynule ( nic nenažene strach jako přímý a jistý postup bez známky zaváhání , je to hodně o psychologii )  a postupovat bez přerušení. Tedy pokud není kontakt,to se rozumí.Myslím jako kontakt s nepřítelem. To se pak postupuje prakticky stejně,jen že to číslo které jistí vlastně už provádí krycí palbu a je při tom větší sranda….

Dostal jsem se chodbou do jakési haly. Po její pravé straně vedlo schodiště kamsi nahoru, na levé straně byla další chodba, která vedla určitě k předním dveřím. Alespoň to tak vypadalo podle toho, co jsem si zapamatoval z obhlídky domu z odpoledne. Podle odkrokované (a v duchu převedené na metry) vzdálenosti  to tak odpovídalo. Přímo proti mně byly dvoje prosklené dveře. Přesunul jsem se doleva a podél zdi došel k levým dveřím. Skrze sklo slabě prosvítalo světlo patrně od okna do ulice. Pomalu jsem otevřel dveře. Do místnosti , kde nevíte co vás čeká se leze špatně. Když nemáte ani jištění nějakého toho svého ,,čísla“ víte, že není nikdo kdo vám kryje při postupu záda i boky, stojí to neslušně řečeno za hovno.Rychle jsem vniknul dovnitř, udělal krok do strany ( je kravina nechávat i třeba ve tmě svou siluetu ve skvrně dveří ) zaklekl,abych zmenšil případnému zájemci o můj skalp ,, terč“ a obě ruce i oči sjíždí celou místnost. Ve slabém světle dopadajícím  oknem z ulice je rozeznat,že jsem  v nějaké jídelně. Na podlaze ležely rozbité talíře ,co podle všeho dřív bydlely v prosklených skříních co stály po stranách místnosti. Ani ony už však nebyly prosklené. Jejich sklo se jako hromádky démantů třpytilo všude kam jsem se podíval. Uprostřed místnosti stál dlouhý stůl a okolo něho dílem stály a dílem ležely převržené židle. Osm jich bylo. Pod oknem stála jakási nízká skříňka s otevřenými dvířky. Okolo se válely nějaké kusy látek,snad ubrusy a prostírání. Na nich ležela zásuvka ve které zbylo už jen pár kousků příborů. Ostatní doplňovaly všeobecnou spoušť na podlaze. Všechno jasně svědčí o tom, že tady někdo něco moc usilovně hledal.Policie to asi nebyla,. Ne že by kluci když hledaj neuměli udělat podobnej bordel, ale to by na dveřích byly pěčetě oznamující, kdo že tady byl a že tu až na další nemá nikdo zvědavej co dělat… Pomalu jsem vyšel ven, zavřel za sebou a opakoval jsem průnik do vedlejších dveří. Tam je to to samé v bleděmodrém s jediným rozdílem. Po zemi se válí talíře, sklenky ,mouka , i koření tu bude,ale pro šero ho nevidím. Byl jsem v kuchyni . Zkrátka zas bordel. Dával jsem si pozor,abych nešlápl do ničeho,co by mohlo zachovat stopu mých ,,Magnumek“ a zase jsem sjížděl očima a rukama celou místnost. Byla tam řada moderních elektrických kuchyňských přístrojů . Rychlovazná konvice, kávovar , myčka na nádobí , mikrovlnka ,sporák a tak dále. U všeho byla zas zotvíraná dvířka a poklopy. Někdo hledal opravdu pečlivě…

Vyšel jsem zpátky do haly,zase zavřel dveře a všiml jsem si,že pod schody, kam jsem při postupu chodbou předtím neviděl je znát zas tmavý obrys zřejmě dalších dveří. Opatrně jsem zkusil kliku a bylo otevřeno.

Uvnitř byla mnohem větší tma než předtím v chodbě. Nerozeznával jsem žádný obrys okna. Taky tady žádné být nemůže došlo mě. Měl jsem okna spočítaná a jejich umístění alespoň zvenku v hlavě. V těchto místech prostě žádné není.  Zavřel jsem za sebou dveře a rozsvítil jsem baterku. Bingo !! Ocitl jsem se v jakém si velíně. Proti mně u zdi byla řada pěti monitorů. Jejich obrazovky byly temné a mě blesklo hlavou,že kamer asi musí být po domě nebo v zahradě víc. Kdyby měl jen ty dvě co jsem objevil , tak by si vystačil s dvěma monitory . No doprdele! Vedle monitorů stála aparatura . Všechno tiché a vypnuté.Tlačítkem jsem zapnul video. Symboly na displeji ukázaly, že uvnitř není žádná kazeta. Protože video bylo jen jedno, došlo mě,že celé to zařízení pracuje na principu střídavých záběrů. Mohlo se tedy vždy nahrávat buď jen z jedné kamery, nebo se střídaly v pravidelných intervalech záznamy z jednotlivých kamer. Hm, už dnes poměrně zastaralej systém. Lepší je jeden veliký hlavní monitor a jeden záložní. Na hlavním je obraz složený ze záběrů všech kamer a obraz tvoří vlastně takovou šachovnici. A tak se dá pohodlně pohledem na jednu obrazovku kontrolovat slušně veliký prostor. No  a když je třeba víc detailů,přepne se určitý záběr na záložní monitor a zoomem si zaostřujete jak chcete. Na to jaký podle mě musel mít Dymič prachy asi moc o bezpečnostních možnostech nevěděl . Divný !!

To že uvnitř nebyla kazeta mně napovědělo,že ti co tady udělali ten svinčík ji asi odnesli sebou. Možná na ní byli nahraní . Vila byla dobitá, znásilněná a nechána na pospas.. Bylo mě divné, že jsem neviděl nikde žádnou polici s kazetami . Něco podobného bych tady čekal.Asi je měl uskladněné někde jinde v domě, ale cítil jsem,že nemám čas je hledat. Vypnul jsem zas video a když jsem se od něho otáčel všiml jsem si že vedle něho na nízkém stolku je telefonní aparát s faxem. Na něm a vedle něho leželo pár vizitek. Bylo na nich ozdobným písmem vyvedeno jméno Dymiče s jeho hostivařskou adresou. Pod tím  bylo jméno firmy CHLOFAL s.r.o. a co bylo ještě  zajímavější , Byla tam další adresa a telefon  na sklad a provozovnu firmy CHLOFAL s.r.o. -  Obec Mlátov okres Příbram…. Jedna putovala do mé kapsy.

A aby toho nebylo málo, jak jsem vzal do ruky vizitku z telefonního aparátu, najednou na mě zamrkala maličká světluška do té chvíle schovaná pod vizitkou, . Dioda značící,že je na záznamníku uložený vzkaz.

Mužský hlas mě popřál anglicky dobrý den. Bylo ale slyšet,že chlapec se nenarodil v Londýně. Jeho přízvuk byl opravdu silný. Představil se jako jakýsi Paulo - ,, Dobrý den Radane, tady Paolo. Poslyšte příteli, dostal jsem zprávu od pana Chlumského , že jsou tam u vás nějaké problémy?! To mně mírně řečeno znepokojuje. To ještě není tak hrozné , co ale je horší, že i  vedení společnosti je abych tak řekl rozladěné. Doufám že mě rozumíte. Zkrátka v Palermu bylo včera trochu dusno a vy by jste se měl postarat, aby problémy byly vyřešené. Pozdravuje vás Padrino….“

Pak se ozvalo jen cvaknutí. Žádné rozloučení jen nakonec dobře načasovaná poznámka  o pozdravu hlavy familie… No myslím,že když si  to Dymič  poslechl,cvakl si do gatí. Ale moment, vždyť on to vlastně ani slyšet nemohl. První kdo ten vzkaz slyšel jsem byl asi já. Svítila přeci ta dioda a to znamenalo,že vzkaz čeká na vyslechnutí… Podíval jsem se na čas nahrané zprávy a dozvěděl jsem se,že Paolo  volal dnes ráno. Takže Dymič tady nebyl od rána, kdepak se asi toulá sokolík jeden balkánská.

Vyndal jsem kazetu a vstrčil jsem  si jí do kapsy. Zhasl jsem baterku a vyšel jsem ven do haly. Zavřel  jsem za sebou dveře a vydal jsem se nahoru do patra. Opatrně jako baletka jsem krokoval i party , které by v týmu patřili  trojce a dvojce…Tady jak jsem si pamatoval byly v oknech v místnostech stažené žaluzie . Rozmístění místností bylo v patře stejné jako dole, jen místo kuchyně byla ložnice a nad jídelnou byl obývák s francouzskými okny které vedly na terasu. Také tady všude vládl chaos a nepořádek. Rozpáraná pohovka , převrácená a taky vykuchaná křesla. V ložnici rozpárané peřiny i postele pod nimi. Obrazy strhané ze stěn jak asi hledali trezor. Zbývala půda.

První co mě zarazilo byl smrad. Znáte ten puch,když se na zabíjačce opalujou z prasete štětiny ? Přesně to jsem cítil když jsem vylezl po schodech na půdu. Spáleninu . A ještě cosi… Zkrátka smrad ze zvratků a hoven .

Našel jsem ho v rohu půdy zkrouceného a svázaného tenkým drátem do kozelce. Byl nahý a v zastíněném světle baterky na mě vytřeštěně hleděly jeho mrtvé oči. Na to jaká byl korba za živa, teď vypadal,že by se takhle svázanej vešel do nákupní tašky. Všude po prsou a vsadím se že i na koulích kam jsem pro jeho polohu neviděl měl spáleniny evidentně od doutníku. Válel se ve vlastních zvratkách a na podlaze pomalu zasychala i louže která z něho vyšla opačným otvorem. Dokořán otevřená ústa jako by chtěla žalovat za vyražené zuby , které spolu se zvratky a krví vyplňovaly jejich prostor . Na zemi vedle hlavy ještě ležel nějaký krvavý hadr. Zřejmě to byli jeho slipy kterými mu když to bylo třeba  a on moc řval zacpali hubu. Na krku tenká krvavá čára pod níž byl napuchlý krk co měl barvu dozrávajících švestek. Poklekl jsem k němu a uviděl, že v té krvavé čáře na krku má zařízlý drát. Jeden jeho konec vedl ke svázaným kotníkům. Zřejmě když s ním byli hotoví a dostali z něho co potřebovali, uvázali mu smyčku kolem krku a ke kotníkům. On se vlastně uškrtil sám. Hnusná smrt. Odhadl jsem , že chcípnul asi tak včera v noci, protože už pominula posmrtná ztuhlost. Stejně asi ale frajer  proběhne kremační pecí  v kleče….

Tak to by jsme měli. Ne že by mně ho bylo šmejda líto. Líto mě bylo jen to, že už mě nic neřekne. Vypadá to, že ti co oddělali Simonu a ty dva kluky se od nich dozvěděli,kdo stojí za nima a s tím si přišli popovídat…

Doufal jsem,že jsem po sobě zanechal co nejméně stop a vypadl jsem ven z domu. Chtěl jsem se ještě podívat do garáže a na dodávku. Už mě pomalu tlačil čas.

Pokračování příště....