Tanec s bílou smrtí - Kapitola dvanáctá

Druhý den volal Tichý. Zlomeným hlasem mně oznámil, že moje služby už nebude potřebovat.Dost jsem se divil, že si vůbec na mně vzpomněl. Potkat mně  to co jeho ,asi bych po nějakém Slámovi ani nevzdechl.

Já a muj kamarád Walther PPK...V.Kroupa

Řekl jsem mu, že už všecko vím. Na to řekl jen - ,, Ach tak , chápu…“ Pak mně požádal,jestli bych před policií nepomlčel o tom , že moje pátrání nastartovala vložka s fetem nalezená u Roberta v pokoji… Ubezpečil jsem ho, že o tom určitě pomlčím a že se s policií budu o všem bavit co nejméně. Pak řekl, že je mu líto i ztráty kterou utrpěla moje rodina a já zatnul zuby a koukal jsem ten hovor co nejdříve ukončit. Nechtěl jsem mu naplno vpálit, že kdyby jeho syn nebyl kretén,mohla Simona a koneckonců i Robert sám žít… Nejzbytečnější na světě je asi slůvko - ,,kdyby….“ nemyslíte ?!

S Tichým jsme se rozloučili a já doufal,že už o něm nikdy neuslyším. Pak jsem zavolal Kátě. Řekl jsem jí jen, že mně zemřela neteř a že se pár dní spolu neuvidíme.Řekla že to chápe a byla hodná a nebyla moc zvědavá…

Další můj telefonát byl horší. Neměl jsem bohužel čas zajet osobně do Krče a měl jsem z toho tak trochu výčitky svědomí. Brácha zvedl telefon právě ve chvíli,kdy jsem to už chtěl vzdát a zavěsit sluchátko. Podle hlasu jsem poznal, že je nejspíš na práškách. Nalitýho jsem ho znal, ale tohle bylo něco jinýho. Nemá cenu popisovat, co jsme si říkali. Chlap by neměl mít důvod plakat, ale skutečnost je poněkud jiná. Kterej chlap o sobě tvrdí, že nikdy nepláče , je žvanil a asi neměl opravdovej důvod. A pokud ho měl a podusil to v sobě, jednou se ta stavidla protrhnou a bude to mnohem horší. Vzpomínám si po jedné akci při které jsem viděl bohužel zemřít malé dítě rukou vlastního šíleného otce, jak mě policejní psycholog říkal - ,, pokud jen trochu cítíš,že se ti chce brečet , tak klidně řvi jako dorota. Je to pořád lepší než to v sobě dusit a pak se  jednou  dočkat totálního kolapsu.“

Tehdy jsem ale neměl fakt potřebu brečet i když zážitek to asi pro většinu smrtelníků byl děsivej. Teď to ale bylo něco jinýho , šlo o vlastní příbuznou a já klidně přiznám,že jsme s bráchou do telefonu brečeli oba dva. Myslíte si,že jsme sračky ?! Fajn, myslete si co chcete ! Dozvěděl jsem se ,že pohřeb Simony se koná příští úterý v malé obřadní síni ve Strašnicích. Klára – švagrová tam určitě nebude. Je pořád v péči psychiatrů a asi se na tom hned tak něco nezmění …

Oblíkl jsem si kalhoty a zasunul jsem si za ně Walthera. Pochvu s nožem jsem si upevnil za klip do náprsní kapsy u kožené bundy  tak, aby byl v případě potřeby dosažitelný během vteřiny. Škrtidlo bylo na svém místě za opaskem a já mohl vyrazit na lov…

Trochu mě dělalo starosti,jestli si Patrik dal dohromady můj zájem o Dymiče se zájmem o Horvátha. Pokud ano,tak už dneska asi Dymič na patníky nečůrá a byl přitažen za vodítko do policejní cely. No ,uvidíme…

U recepce v Glob –Gymu mně opět přivítal  neodolatelný úsměv kočkovité šelmy. Dneska jsem ale byl proti kouzlu jejího libida  absolutně imunní. Zdvořile jsem jí pozdravil a požádal,jestli se nemohu uvnitř   zas jen porozhlédnout. Hledám totiž jednoho známého…. Vyfasoval jsem zas návleky na boty a vstoupil opět do jámy lvové. Postupně jsem prošel všemi místnostmi, ale Dymič tam nebyl. Nedalo se nic dělat,musel jsem na to jinak. Vrátil jsem se na recepci, sundal si návleky a natvrdo jsem se slečny zeptal,jestli neví, zda dnes přijde potrápit své tělo  pan Dymič. Byl to trochu risk ,ale na běhání kolem horké kaše nebyl čas. Naštěstí se ukázalo, že slečna sice měla vizáž šelmy, ale rozum kolibříka.

,,Dneska tady ještě nebyl, ale to nic neznamená. On ale ve středu chodí málo kdy…“

,,To je nemilé,“ posteskl jsem si.,,Stavoval jsem se u něj na Smíchově, ale nenašel jsem ho tam.Tak jsem si myslel,že ho natrefím tady…“

Nához – záběr – zásek a už jsem měl holku na háčku.

,,Na Smíchově ? Já myslela že bydlí v Hostivaři. Jednou jsem u něj byla na mejdanu. To vám bylo dílo….“ Smyslně zakoulela kočičíma očima a já si to ,,dílo“  uměl živě představit – kámen s cihlou …

,,A víte co ? Představte si,že mě ani za pár dnů nepoznal a normálně mně vykal ! No nenaštvalo by vás to ?!“

No to musí být vážně k posrání, nastavovat někomu celou noc všechny tělesné otvory a on vám pak za pár dnů  řekne - ,,Dobrý den, prosil bych klíček od skříňky….“ No to jednoho nakrkne ,to tedy jo !

Musel jsem kout kus železa podoby mozku -  nemozku dokud mu neurony nenapoví, že jsem nemístně zvědavej opičák a tak jsem se vrátil k otázce Dymičova působiště. ,,Tak to já myslel,že má jen byt na Smíchově, o bytu v  Hostivaři jsem nevěděl…“

,,On nemá v Hostivaři byt, ale vilu.“ Poučila mně. No jasně ,takovej ksindl přeci nebude hnít v nějaký garsonce že jo….  ,, Je to tam co se jde k přehradě.Ulice u Břehu , nebo tak nějak. Číslo si nepamatuju, ale je to ta vilka co má jako jediná v ulici takovou jako by věžičku. Ještě jsme si z něho tenkrát dělali srandu,že má vlastní zvonici.“

Nejradši bych slečnu zulíbal. Pán Bůh zaplať za lidskou blbost a užvaněnost.Byl nejvyšší čas zmizet,než se začne ptát,proč ho sháním a odkud ho znám  a  proč…

Doma jsem naházel do vojenského pytle černou kombinézu ,kuklu a ještě pár drobností. Na nohy jsem obul boty ,,Magnum“, pytel jsem hodil na zadní sedačku Forda a vyrazil jsem směr Hostivař.

Auto jsem nechal kousek od konečné tramvaje, pytel s věcmi schoval do kufru a vydal se na výzvědy. Odpolední slunce se pomalu kutálelo za stromy na druhém břehu potoka Botiče. Na břehu po kterém jsem šel vedla úzká silnice. Po levé ruce jsem měl řadu vilek a rodinných domů  a po pravé potok. Došel jsem k jakési hrázi u níž na poloostrůvku v dřevěném stavení sídlila místní rybářská organizace. Voda tam tvořila takovou jakoby tůň a ve mně se probudilo srdce rybáře. Na hladině se občas objevilo kolečko od potravu sbírající ryby a já si mimoděk v duch řekl – tloušti. Jenže já tu jsem dnes kvůli jinému dravci…

Očima jsem pátral po věžičce a nedalo mě to moc práce ji najít. Patřila k vilce až skoro na konci ulice. Hezká stavba,hezká zahrada, hned tak někdo si asi  podobné bydlo dovolit nemůže. Za vraty, uvnitř zahrady na cestě do garáže stála bílá dodávka Ford Transit. Na bocích měla červené nápisy – ,, CHLOFAL s.r.o. , Váš dodavatel čistících prostředků“. Vrata do garáže byla zavřená a tak jsem nemohl vidět,jestli je prázdná,nebo jestli je uvnitř nějaké auto. Před garáží sice stála ta dodávka,ale mohl s ní vyjet ven, pak vyjet s autem co měl v garáži a pak zas zajet s dodávkou zpět před garáž. Pomalu jsem se loudal ulicí a koukal jsem po očku na vilu. Jedno patro dole, jedno nahoře . U něj jakási terasa se složeným slunečníkem a plastovými křesílky. Nad tím vším ještě jedno patro které prozrazují vikýřová okna. Zřejmě půda. Skosená střecha svítí novotou střešních tašek. Všude byla zavřená okna, v patře s terasou dokonce i stažené žaluzie. Nic nenasvědčovalo tomu, že by byl někdo doma . Všude klid a mír . S citem profíka se rozhlížím kolem dokola a přemýšlím, kde by byli rozestavění střelci z URNA , kdyby tady číhali. Ale zdá se že nečíhají. Poznal bych to, já jo – vy ne. Normálním krokem jsme míjel zahradu co patřila k vile. Na brance byl zvonek beze jména a na cihlovém sloupku plotu visela připevněná cedulka z mosaze . Na ní bylo obyčejným , ale velikým písmem sděleno kolemjdoucím,že je zde sídlo firmy CHLOFAL s.r.o.  Cihlový plot byl na vrcholu opatřen  zabetonovanými střepy – jak primitivní… Co už ale primitivní nebylo, byly dvě kamery. Jedna  na vzdálenějším  konci zahrady na vrcholku  plotu. Druhá byla umístěná až na sloupku vlastní branky a nebyla do poslední chvíle vidět. Až když jste stáli skoro těsně pod ní , udělalo na vás její oko ,,BAF“ Byla namířená na branku a druhá podle úhlu záběru vypadala  ,že jistí celý prostor z  jednoho konce zahrady na druhý. Chytrý, když někdo jako já přicházel od potoka, nemohl si pro vzdálenost kamery zabírající celou délku plotu  všimnout. Kamera už ho ale měla v merku a to nebylo dobré.Už celkem zbytečně jsem začal předstírat rýmu a vytáhl jsem kapesník a připlácl si ho na obličej.Udělal jsem, jako bych zakopl o něco na zemi a jako by náhodou jsem odbočil kousek dál od plotu a snad i od záběru kamer. Moc nadějí že to bude něco platné jsem si ale nedělal. No, snad si mě Dymič tenkrát v posilovně moc neprohlížel.Neměl k  tomu důvod , tak by mu snad nebylo divný,kdo že mu to běhá okolo baráku. Starosti mně dělal fakt,že tam kde jsou kamery,můžou být i jiný elektronický zabezpečovací serepetičky. Já totiž , jestli vám to ještě nedošlo chtěl tu noc jít k Dymičovi na ,, návštěvu“. Nebylo to pravda v souladu se zákonem, ale s tím si ti gauneři co umučili Simonu starosti  taky nedělali. A mně se líbí v Bibli  jedna věta – oko za oko…

Došel jsem na konec ulice a dal se do leva. Ústila tam totiž další ulice co byla rovnoběžná s ulicí U Potoka. Jen vedla o dvě parcely výše nad domem Dymiče.A tak jsem se po ní vlastně vydal nazpátek , směrem odkud jsem přišel. Když jsem došel až na úroveň Dymičovi vily,  zjistil jsem,že byl z toho místa docela slušný výhled na dům co mě zajímal. Ani tady nikde nebylo ani památky po jakékoliv policejní aktivitě a já si oddechl. Vrátil jsem se k autu a povečeřel připravené chleby s dietní  šunkou a sýrem. Zapil jsem to čistou vodou z lahve. Vzpomínám si, jak jsme jednou byli s URNA na jedné akci ( o co šlo není důležité ) a jeden kolega co si dal před tím k večeři  uzenou makrelu a zapíjel ji Coca - Colou měl obrovské potíže. Jednak se makrele chtělo z těla ven formou ne příliš kozistentní hmoty  ( zkrátka šla na něho sračka ) a do toho se mu po močo-pudné Cole chtělo neuvěřitelně čůrat. Nikdy před tím,ani potom jsem neviděl,že by někdo dokázal propotit kuklu na hlavě skrz naskrz. Nakonec musel být vystřídán členem z druhého útočného družstva a krom smíchu který si vysloužil od nás ,si vysloužil i pokárání a stálo ho to i nějaké ty finance z osobního ohodnocení….

Proto čistá voda a dietní  šunka.

Pak jsem se na ztemnělém parkovišti převlékl do černé kombinézy. Walther putoval do pravé kapsy na stehně a náhradní zásobník do levé. Škrtidlo do kapsy na zadku a nůž jsem si připnul do pozice na prsa rukovětí dolů. V další kapse jsem měl malou ,ale výkonnou baterku .V malé kapsičce na břiše jsem měl speciální zavírací nůž v jehož výbavě je všechno možné včetně štípacích a kombinačních kleští.Takový nůž má u sebe každý příslušník kterékoliv složky zvláštního určení na světě. A dá se koupit i v army- shopu .  V kapse na druhé straně trupu než byla ta se zavírákem jsem měl svazek různých klíčů, tak zvaných ,,univerzálů“ . S nimi se dá odemknout hodně moc zámků…Každý z klíčů byl dokonale oblepený izolační páskou a volné zůstaly jen jejich ,,pracovní“ plochy. Ty však odpočívaly v kouli z plastelíny . Proč ptáte se ? No kvůli hluku přeci. Když jdete na lov, nic na vás  nesmí  cinkat ,ani v kapsách,ani na kombinéze zvenku. O tom jsem se přesvědčil tím,že jsem párkrát poskočil na místě a bylo to v pohodě. Tichý , nasraný a nebezpečný….Oblékl jsem si přes kombinézu  šusťákovou větrovku , která až půjdu na věc jde skvěle složit do malého balíčku a schovám ji do zbývající volné kapsy na zadku. Kapes není nikdy dost !

Pokračování příště....