Tanec s bílou smrtí - Kapitola desátá

Brouzdali jsme městem které podle všeho bylo městem už v době, kdy si předek praotce Čecha rozmýšlel, jestli konečně sleze ze stromu a bude chodit po dvou…

Já a muj kamarád Walther PPK...V.Kroupa

Stejně všechny cesty vedou do hospody a tak jsme zas skončili na večeři v krásné taverně kde to tak jako v jiných tavernách co jsme tam potkali nemělo chybu.Pojedli jsem ,popili jsme a před odchodem jsem se ještě rozhodl navštívit tamní toaletu…

Jeden by neřekl,jak mu může být užitečná návštěva toalety. Nevím,jestli to dámy vědí,ale ,,u chlapečků“ je to většinou tak,že na jedné stěně jsou nainstalovány tzv.. mušle. Tam my hoši co spolu kamarádíme chodíme uspokojit tu ,,malou“ potřebu. Za našimi zády bývají kabinky určené pro větší potíže a občas taky pro hochy co s námi nekamarádí… Já mám takový zvyk,že mám rád ( ve chvílích kdy mám doslova stažené kalhoty ) když vím,jestli mám někoho za zády v kabince nebo ne. Možná je to trochu úchylné,ale jsem zvyklý ( pokud jsem v místnosti sám – ve stádu se neztrapňuji ) předklonit se a mrknout se do mezery pode dveřmi. A buď tam vidím něčí boty a to jsem pak trochu nesvůj a nebo nikde boty nejsou a já jsem v klidu…

Tentokrát jsem boty viděl. Byly to pěkné boty , pevné , kožené a takové,co bych  čekal někde v horách nebo spíš v poušti než na toaletě uprostřed Athén. Odbyl jsem si to,proč jsem se postavil k mušli a když jsem si zapínal ten nejdůležitější zip na pánském oblečení, mimoděk jsem se otočil čelem ke kabinkám. Právě v ten okamžik onomu majiteli bot do hor či do pouště upadla na podlahu rolička s toaletním papírem a vydala se směrem ke mně. Ukončil jsem její putování špičkou své boty, sehnul jsem se a mezerou pode dveřmi jsem podával nezbednou roličku tomu,co ji potřeboval určitě víc než já.

Objevilo se  zápěstí napojené na opálené svalnaté předloktí a já si při odpovědi na děkovné drmolení všiml tetování vyvedeného na té opálené pracce. Znázorňovalo tygra , který přidřeplý na zadku držel u země přimáčklého hada – kobru. Kobra měla vztyčenou a roztaženou kápi a z rozevřené tlamy jí krom rozeklaného jazyka trčely jedové zuby. Tygr ji přidržoval přední prackou s roztaženými  drápy a výraz jeho ,,tváře“ byl mistrovské dílo. Šelma měla ve vzteku připláclé uši k hlavě a její obrovské tesáky jasně ukazovaly ,kdo je pánem situace. Asi je vám divné,že jsem si tu kérku tak dobře prohlédl a zapamatoval…. Já už totiž jednou v minulosti podobnou viděl. Vlastně úplně stejnou…

Měl ji na skoro stejném místě , jen pokud si vzpomínám poněkud výše na paži jeden příslušník francouzské cizinecké legie se kterým jsem se setkal kdysi v Iráku. Doprovázel tehdy nějakého oficíra při návštěvě v  britské  části základny . Konala se tam schůzka spojeneckých velitelů nižší úrovně kde se klasicky dohadovalo něco ,co později amíci  s právem veta smetli ze stolu a tak se stalo,že náš kontingent stále neměl přístup k určitým informacím  ke kterým mít přístup  měl a potřeboval.  Co že jsem tam dělal já a koho jsem to  opečovával ? To je zase jiná písnička a tu teď nezpíváme…

Zkrátka jsem i v té vteřince to tetování  poznal a protože jsem věděl,že ji nosili příslušníci jedné určité jednotky v rámci  Legie,bylo jasné,že ten co dřepěl v kabince přede mnou měl nejspíš něco s Legií společného. Spousta bývalých legionářů je rozprchlých po celém světě a věnují se spoustě aktivit více či méně zákonným. Nebývá výjimkou,že jejich služeb využívá i nejedna oficiální ( či opoziční strana  co by se ráda stala stranou vládní… ) vláda nejedné země třetího světa. To ale Řecko chvála bohu není a tak se tady ta  bývalá pouštní krysa  snad jen  rekreuje a balí holky na jizvy po těle a historky jak k nim přišel…

Káťa už na mě čekala , přes ruku měla přehozený lehounký šátek a tak nic nebránilo tomu vydat se do krásné řecké noci. Starobylá  čtvrť Plaka  pulzovala životem  i v tuto dobu a denní ruch kolem různých krámků se vším na co si jen vzpomenete vystřídal noční hlahol okolo stolků kaváren a taveren rozmístěných snad všude kam se člověk podíval. Pomalu jsme došli až k Agoře. Tam stejně jako kdysi i dnes je vlastně jedno veliké tržiště. Rozvaliny toho původního jsou odkryté, ale obehnané plotem. Je to tak trochu zvláštní. Jste na náměstí,jehož střed tvoří vlastně proláklina s troskami minulosti a pokud se chcete dostat na druhou stranu , nezbývá vám než celé to nadělení obejít. Noc byla krásná a já si připadal ,jako by mě bylo zas patnáct let a byl na prvním rande…

A o tom to je, člověk ( mužský )  místo aby dával pozor na cvrkot okolo sebe,vidí jen tu kočku po svém boku a připadá si jako v sedmém nebi. Někdy ale dělí nebe od pekla jen chvilka nepozornosti. Jak jsme tak korzovali , ani jsme si nevšimli,že jsme se ocitli na nejtmavším konci kam ruch život si užívající metropole zasahoval jen lehce. Využili jsme s Káťou intimity toho místa a přisáli  se k sobě ústy.

První co  jsem zaznamenal byl  zvuk blížících se kroků. S Káťou stále spojený propletenými  jazyky jsem se snažil jedním okem uvidět toho nemravu co nás rušil v tak nevhodnou chvíli…

A pak už šlo vše ráz na ráz. Moje oko padlo na dvě mužské  postavy které se k nám blížily a vůbec se mě nelíbily. Dodnes nevím,jak  můj mozek mohl tak rychle zhodnotit situaci, jednal jsem rychleji,než jsem přemýšlel.Nejdříve jsem Káťu stlačil k zemi, vlastně jsem ji doslova hodil na zem. Můj mozek zaregistroval boty do pouště a tmavou skvrnu tetování na předloktí jednoho z mužů. To bylo zlý… Když po vás jdou dva chlapi najednou a vy tušíte nebo víte ,že vědí co dělají ( a to boty do pouště určitě věděly…) musíte přesně vědět co máte dělat jestli chcete přežít. Musíte co nejrychleji alespoň na chvíli zbavit jednoho z nich možnosti útočit a tak máte čas na to,věnovat se tomu druhému který s největší pravděpodobností bude mít už v ruce něco,čím může váš život znepříjemnit, popřípadě ukončit. Vím,že mě tehdy hlavou blesklo,že jestli mají bouchačky , jsem v prdeli . Vlastně oba, já i Káťa. Nebyl čas to zkoumat. Vyrazil jsem proti nim,čímž jsem je tak trochu překvapil. Ne nadarmo se říká že nejlepší obrana je útok. Sklonil jsem se a  natočil tak trochu bokem a nechal protivníkovu pravačku na jejímž konci se cosi zalesklo, aby opsala oblouk přesně tam,kde jsem ještě před vteřinkou měl krk. Doprdele má nůž!! Stál jsem v nízkém postoji a počkal jsem si na ten okamžik,kdy byla jeho ruka nejvíc napnutá. Pak jsem ho otevřenou dlaní levé ruky udeřil ze strany a tak jako odspodu do loktu a tím jsem mu nejen srazil ruku před jeho tělo,ale asi i tak trochu pocuchal vazy v kloubu. Sorry kámo…Narovnal jsem nohy do plného stoje a hranou pravé dlaně jsem ho  zasáhl ze strany do  ohryzku na jeho odkrytém krku. To je jeden ze smrtících úderů,ale tentokrát jsem neměl ideální úhel a tak to hajzl přežil.Byl ale od něho na pár vteřin pokoj a  o to mě šlo.Svalil se mě k nohám , zdravou levou rukou se držel za pocuchaný krk a snažil se chytit dech. Muž číslo dvě ( pouštní boty) měl bohužel dost času na to, aby si připravil čím mě překvapí a to se mu povedlo.Já jsem čekal jeho útok a tak jsem se vlastně naklonil směrem k němu.Jenže ten hajzl to čekal a udělal krok zpátky. To mě rozhodilo rovnováhu a protože mě překážely nohy ležícího drbana číslo jedna,málem jsem sebou švihnul na zem.Vybral jsem to , ale  skončil jsem zas v pokleku To už ale ,,pouštní boty“ vystartovaly a jeho ruce mě chytily  ,respektive pokoušely se chytit za vlasy. Protože je ale mám krátké,nebylo to asi přesně podle jeho představ . To mu ale nezabránilo,aby se alespoň nepokusil narvat mě koleno do obličeje. Kdyby se mu to povedlo,byl by asi konec.Otočil jsem silou hlavu a jeho prsty marně hledaly alespoň uši za které by si podržel můj ksicht před svým kolenem. Jeho koleno ale skončilo někde nad mým levým ramenem a to už jsem byl vážně nasranej.Bolel mě stále nezahojený biceps na levačce a já věděl,že s ním  už  dlouho bojovat  nevydržím. Když jde jednomu o život,jde kavalírství stranou a vše je dovolené. Konečně jsem našel ztracenou rovnováhu a z podřepu jsem se začal zvedat. Ramenem jsem nabral koleno co se ještě nestačilo vrátit  do normální polohy a byla řada zas na legionářovi,aby ztratil tak trochu rovnováhu. Padl na záda a já jak jsem se naopak postavil,jsem povyskočil a celou vahou svého těla jsem mu dupl přesně mezi roztažené nohy.

Ani zařvat nemohl, myslím,že na tuhle,,jizvu“ už žádnou holku nezbalí… Teď byla ta pravá chvíle věnovat se muži číslo jedna. Už se zvednul do polosedu,ale stále se držel za ohryzek a myslím,že moje rána mu přeci jen ublížila víc než jsem si myslel protože se evidentně dusil. Asi hrtan v hajzlu , smůla… Tady jsme pro dnešek skončili. Sehnul jsem se a sebral jsem ze země nůž. Byl to krásnej kousek útočného vyhazováku od firmy Winchester. Hodil  jsem ho za plot mezi starodávné artefakty a otočil se ke Kátě. Držela si ruce nad hlavou a seděla pořád tam,kam jsem ji před minutkou - dvěma srazil na zem. Opravdu to trvalo jen tak krátce. Měl jsem takové  štěstí ,až jsem se bál,že už jsem si jeho příděl vybral nadosmrti. Zvedl jsem Katku na nohy a zařval jí ( řev je mocná zbraň , vzpomínáte ?! )  do ucha - ,, utíkej“ . Ne že by mě poslechla,ale alespoň se nechala táhnout pryč z místa archeologických skvostů kde nás málem potkala zubatá.Pomalu získávala vládu nad svýma nohama a tak už po chvilce běžela sama. Já opravdu neměl chuť řeckým četníkům vysvětlovat proč jsem možná poslal do invalidního důchodu dva frajery co nenechají lidi v klidu se líbat… Problém byl v tom,že jsem ani já netušil – proč. Bylo jen jasné,že ,,pouštní“ boty byly pravděpodobně i s tím druhým drbanem už v té taverně a to značilo,že nás  oba sledovali. Muž číslo jedna musel sedět celou dobu co jsem byl na záchodě někde poblíž Katky a já si ho nevšiml ani před tím,ani potom. Asi stárnu… Neměli jsme ale  ani foťák ani kameru přes rameno a museli jasně vidět,že večeři platím kartou. Ani prachy neviděli. Tak doprdele  - proč ?!

Katka  se zhroutila.Až do  taxíku ji donesl adrenalin. V autě pak odpadla ,klepala se  a bylo na ní znát, že přišel šok.  Horká nám byla půda pod Akropolí a já vlastně nevím,jestli to mělo co dělat s tím,proč jsem tady, nebo jestli to byla prostě jen náhoda a šlo opravdu o ,,normální“ přepadení…  Protože ale na náhody nevěřím,alespoň ne na ty nepříjemný,  tak to vypadalo,  že jsem z křoví vyhnal vzteklého hada a ten nás málem sežral…

Nechal jsem taxikáře,aby přejel okolo našeho hotelu a zastavil až dva bloky za ním. Vystoupil jsem sám a Káťu jsem nechal čekat v taxíku. Blížil jsem se k hotelu po druhé straně ulice a všechny moje smysly byly  nabroušené jako řeznický nůž. Když jsem došel naproti hotelu,postavil jsem se do výklenku u vchodu teď už zavřeného obchodu a nechal splynout svou postavu se stínem.Čekal jsem snad dvacet minut,ale nikde jsem neviděl nic podezřelého. Dál nebyl čas čekat a tak jsem to musel risknout. Přešel jsem pomalu co nejpřirozeněji ulici a za chvilku jsem už vyzvedával na recepci klíče od apartmánu. Až nahoře v koupelně, když jsem házel do tašky naše věci jsem se při pohledu do zrcadla zhrozil a pochopil vytřeštěné oči noční  recepční když mě dávala klíče. Byl jsem po rvačce špinavý a klouby na rukou  byly odřené do krve.Sbalil jsem ve spěchu všechno co jsem našel a se skládáním jsem si fakt hlavu nedělal. Museli jsem zmizet. Pokud by po nás šli na popud Alekutose , nemohli jsme se vrátit a spát v hotelu. Věděl kde bydlíme a tak proč mu to ulehčovat. Že by mu moje otázky na Sicilské kamarády nebyly vhod ?! Možná šlo fakt  jen o zloděje,ale opatrnost je  matka moudrosti a taktickej ústup není hanba. Je to nutnost , to ani nemluvím o tom ,že boj na cizím dvorku je obzvlášť o hubu.

Účet v recepci jsem zaplatil kartou, hotovost jsem si šetřil na jiné výdaje. Nepředpokládal jsem,že by kdokoli,kdo po nás šel měl možnost zjistit si cokoliv o  placení  platební kartou. To by do toho musela být zapletená i místní policie a takovou šílenou kombinaci prostě můj mozek odmítal . Z hotelového sejfu jsem vyzvedl naše pasy a za pár minut jsem seděl vedle Káti v taxíku . Ten nás unášel  rychle k Athénskému letišti. . Protože jsme nechtěli čekat na letišti na náš původní let do druhého dne , museli jsme letět nejdřív do Frankfurtu  a teprve od tam tuď domů do Prahy.  V letadle jsme oba s Káťou vypili po  maličké lahvičce brendy  a Káťa konečně usnula . Mě stále nešlo do hlavy , co byli zač ti dva útočníci a myslím,že vám můžu prozradit už teď , že jsem na to nikdy nepřišel . Divný co ?!A pak jsme najednou přistáli na Ruzyni a já si pomyslel, že  doma je doma a i hra na četníky a zloděje má  tady pro mě srozumitelná pravidla .  A Ďábel  už musel mít od smíchu na břiše kýlu…..

Doma na záznamníku mě čekal vzkaz od Tichého. Mlel páté přes deváté a já z toho pochopil, že Robert nepřišel ve čtvrtek večer domů a nedal o sobě vůbec vědět. Zavolal jsem Tichému na mobil,ale tam měl jen hlasovou schránku a  na jeho čísle domů mě to taky nikdo nebral.  Nechal jsem mu na záznamníku vzkaz že už jsem doma, tak až bude moci,ať se ozve. Sobota utekla,ale nikdo nevolal. V neděli jsem zavolal kamarádovi z protidrogovýho Patrikovi. Jeho chřipka byla úspěšně zdolána a v pondělí se prý zapojí do pracovního procesu. Popsal jsem mu po telefonu toho potetovanýho grázlíka Pavla z posilovny a požádal jsem ho, jestli by se mě v pondělí nemrknul, jestli o něm nemají u nich nějakej záznam. Odpověděl,že takhle z hlavy mu to nic neříká, ale že se mrkne do záznamů a ozve se.

Pokračování příště....