Úchyl…

Seděl už několik hodin v cele na policejní služebně, pro okolní svět největší chlívák. Vůbec netušil, jestli se mu podaří se obhájit, vysvětlit, že tam nepatří…

Padaly mu maskáče, protože mu sebrali pásek s pouzdrem a nožem. Přes pootevřené dveře do místnosti s dvěma policisty viděl, jak se tito pomahači a ochránci hrabou v jeho batohu. Vytahovali ven jednu krabičku za druhou, z každé vysypali její obsah na desku stolu, pokaždé snad v očekávání, že objeví uřezané uši nevinných panen, nebo přinejmenším aspoň půl kila kokainu.

Kdyby to nebyla tak vážná věc, musel by se smát absurditě celé situace. Jak vysvětlit, že nechtěl ubližovat a už vůbec ne znásilňovat, ale že se v podstatě chtěl plést policii do řemesla, a chtěl pomáhat a hlavně chránit…?

To ráno bylo jako ze slabikáře. Polovina léta na krku, sice byl všední den, ale čas dovolených. On byl po noční, a místo toho, aby doma zalezl do pelechu, a vyspával, vystupoval z vlaku na Bohem zapomenuté zastávce, v Bohem zapomenuté vísce. K vodě to měl nějakých dvacet minut, ale nespěchal. Vychutnával si ty chvíle probouzející se země.

Začal rybařit pod jezem, kde doufal ve štěstí a v nějakou tu zubatou tlamu rybí královny tůně. Což o to, záběr měl, dokonce takový, ze kterých se rybářům běžně rozklepou kolena, ale ryba jeho woblera pustila dříve, než mohl zaseknout. Chytrá potvora, pomyslel si. Ze zkušenosti věděl, že v tu chvíli se mu zubatou už asi k dalšímu záběru přemluvit nepodaří, ale řekl si, že se k té tůni vrátí ještě odpoledne, než půjde na vlak.

Třeba bude mít více štěstí.

Jak se ale ukázalo, měl spíš hromadu smůly…

Za celý den už mu ani čudla nebrnkla do nástrahy, a slunce se už pomalu chystalo na poslední třetinu své denní cesty po obloze, když se znovu přibližoval k té tůni pod splavem.

Dříve, než ji uviděl, slyšel cákání vody, do které požitkářsky kopala nohama. Bylo mu jasné, že šance na štiku už toho dne určitě zhasla s tím dováděním oné krásné mladé dívky, co jako by do té tůně doslova vílím způsobem patřila.  Zastavil se pod stromy, vzpomínal, jak se i on kdysi takhle koupal pod úplně jiným splavem s úplně jinou dívkou, a vlastně se tak trochu zasnil.

Do přítomnosti ho přivedl pohyb na břehu tůně. Dívka, jak se ukázalo nejen krásná, ale navíc docela nahá, právě vylezla z vody ven. Pomalu a hodně opatrně kráčela ve vysoké trávě ke kupičce oblečení, kterou nechala ležet pár metrů od okraje. Stála k němu bokem, zaklonila se, a s grifem, který umí snad jen krásné mladé a nahé dívky, si prsty prohrábla dlouhé vlasy, které měly proti zapadajícímu slunci barvu roztavené mědi.

Tím pohybem krásně vyniklo její ploché bříško, a zdvižené paže trochu nadzvedly krásně tvarovaná ňadra, která to ale zatím vůbec nepotřebovala. Pomalu a pečlivě se otřela do osušky, a začala se oblékat.

A tehdy mu to došlo…

Její pohyby byly pomalé, nejisté, a když jí při oblékání z rukou spadlo na zem tričko, a ona „divně“ šmátrala po zemi, aby ho znovu mohla uchopit, uvědomil si, že ta krásná dívka nevidí, že je slepá…

Ta situace ho doslova fascinovala. Dívka byla slepá, krásná, koupala se nahá, a to celkem dost daleko od nejbližších domů vesničky s železniční zastávkou. Bylo už navečer, sice opravdová tma přijde až za pár hodin, ale stejně… nějak mu v tu chvíli vůbec nedošlo, že té dívce nemůže žádná tma po západu slunce ani trochu vadit, protože ona žije ve tmě stále…

Pocítil obrovskou dávkou soucitu s tou neznámou a postiženou dívkou. Věděl, že musí být tiše jako myška, aby ji nepoplašil, nechtěl, aby se ho lekla, a věděl, že se nemůže najednou kolem ní vydat k nádraží, protože by jí bylo jasné, že se někdo stal svědkem její nahoty.

Dívka se v čase jeho úvah oblékla, složila skládací bílou hůlku, a pomalu, ale celkem jistě se vydala po vyšlapané pěšině směrem, kterým potřeboval jít i on. Sotva se ale dal do pohybu, zapraštěla pod jeho nohama uschlá větev, protože se nedíval na zem před sebe, ale stále na tu dívku. Dívka se s leknutím, které bylo znát i na tu vzdálenost, zastavila, a obrátila směrem k němu své nic nevidící oči.

„Je tam někdo…?!“

Mlčel, snad si říkal, že když bude nadále opravdu potichu, že si dívka bude myslet, že se jí praskot třeba jen zdál, nebo že ho mělo na svědomí nějaké neškodné zvíře, a že se uklidní. Nechtěl ji přeci vůbec vyplašit, a už vůbec jí nechtěl nijak ublížit. Takový kosi přeci umí udělat pěkný virvál, když v suchém listí cosi hrabou…

Řekl si, že půjde s odstupem pomalu za ní, dá pozor na to, aby se dostala v bezpečí až k domkům do vesnice. Ani ve snu ho nenapadlo, že by mohl jejího handicapu nějak zneužít.

Nechal jí odejít snad sto metrů, možná i více. Netušil, že dívka, které osud odepřel zrak, slyší i to, o čem si on myslel, že slyšet v žádném případě nemůže. Ona dobře vnímala jeho kroky, a to, že se snažil kráčet co nejvíce potichu, to jí vylekalo vůbec nejvíc.

Všiml si, že zrychlila, a že jí něco, co dosud držela v podpaží, upadlo na zem. Byly to nějaké listy papíru. Ona o tom nevěděla, a šla dál. Byly to dva listy papíru, poryté hrbolky Braillova písma pro nevidomé. Sebral je, a rozhodl se, že dívku doběhne, a dá jí je. Čert vem to, že si může myslet, že ji viděl nahou, třeba ty papíry pro ni mají větší cenu, než trocha toho případného studu…

Rozeběhl se k ní právě ve chvíli, kdy dívka přiložila k uchu mobilní telefon…

Vůbec nechápal, proč, když ji dobíhal, proč začala panicky křičet, a snažila se směrem proti němu mávat tou, pro tyto účely zcela nevhodnou, slepeckou hůlkou.  Druhou rukou držela u ucha mobil, do kterého ječela o pomoc. Snažil se jí situaci vysvětlit, ale nakonec to vzdal. Uchopil jí jednou rukou za rameno, a druhou se jí snažil vstrčit listy papíru za tričko, které ale díky tomu, že sebou silně trhla, k jeho hrůze povolilo, a roztrhlo se. Zpanikařil, vůbec nevěděl, co má dělat, a co nejrychleji se snažil od ní odejít směrem k nádraží…

Sebrali ho právě ve chvíli, kdy vlak brzdil v zastávce. Jak se měl později dozvědět, dívka policistům popsala, že při pohybu onoho „útočníka“, bylo jasně slyšet nějaké cinkavé zvuky. No, bodejť ne, když měl plný batoh všelijakých třpytek, olůvek a bůh ví jaké rybářské bižuterie…

A teď večer seděl na policejní služebně, v cele předběžného zadržení, a doufal, že někdo rozumný pochopí, že není žádný úchyl, a uvěří tomu, jakou měl ten den smůlu…